editorial

„To, že jsi paranoidní, neznamená, že po tobě nejdou,“ citoval v devadesátých letech blonďák ve flanelové košili Hlavu XXII. Fanoušci detektivního popseriálu Person of Interest jsou ale připraveni na mnohem horší věci než příslušníky tajných služeb schované v davu. Stačí jít po ulici a kamerový systém sleduje nejen každý náš pohyb, ale patrně je schopen nás podle tváře identifikovat. Telefonní operátoři o nás vědí víc než vlastní babička, vyhledávač zná naše zájmy a libůstky lépe než nejlepší přátelé. „Všudypřítomné počítání bereme jako důsledek počítači prostoupeného světa,“ upozorňuje v hlavním tematickém textu Honza Šípek. Není nic nebezpečnějšího než brát tento stav jako samozřejmý. K tématu sledování se váže také plakát Dory Dutkové na prostřední dvojstraně čísla. Pokud si ho vylepíte na vnitřní stranu vchodových dveří, bude vám před odchodem z domova připomínat, že být paranoidní dnes může být jediným fungujícím návodem na přežití. Z textů mimo téma doporučujeme článek Pavla Karouse, který se věnuje výtvarným realizacím ve veřejném prostoru po roce 1989, a rozhovor s ukrajinským spisovatelem Jurijem Andruchovyčem, z jehož knihy Moskoviada přinášíme úryvek: „Je to past. Všichni tady musí pít pivo. Ale uniknout odsud už se nepodaří nikomu. Odehrává se tu jakési závěrečné drama světové historie.“