editorial

dovolím si uvést nové číslo A2 stylizovaným proudem vzpomínek: Level 1: Mlhu raného dětství prosvětluje obrazovka staré černobílé televize, z níž se nějakým zázrakem stal pingpongový stůl. Level 2: Návštěva u spolužáka ze základky a první setkání s osobním počítačem. Commodore Amiga. Hráli jsme hru Elvira, z níž si pamatuju jen obří poprsí titulní hrdinky. Level 3: Památný den, kdy jsem po škole místo čekání na autobus zašel do druhého patra maloměstského činžáku, který smrděl masem (řeznictví v přízemí). Cílem byla malá kancelář vznosně nazvaná TOPSOFT: šest malých žoldáků s brokovnicemi, rotačáky nebo metači plazmy pobíhalo po opuštěné vesmírné základně a masakrovalo mutanty a příšery z pekel. – Počítačová hra Doom, kterou jsme tenkrát chodili za poplatek hrát, byla iniciačním zážitkem, srovnatelným s četbou první knihy. Tu směs fascinace, strachu a napětí už nikdy nic nepřebilo; důkazem je fakt, že si dodnes pamatuju tajný kód (iddqd), který z hráče udělal nezranitelného boha. Ádvojka nabízí ovšem poněkud jiný pohled: v centru pozornosti jsou videohry od malých, nezávislých společností, nabízející alternativní přístup k médiu a atakující tenkou hranici mezi zábavou a uměním. Ale přesto: to se to tehdy krásně střílelo…