Příběh kmotra, filmová adaptace knihy Jaroslava Kmenty o mafiánovi Františku Mrázkovi, je pokusem vměstnat tisícistránkový text plný bulvarizujících pasáží do celovečerního filmu. Zestručnění a zjednodušení složitých událostí ale nepředstavuje jediné ani největší nedostatky tohoto nového českého snímku.
Jaroslav Kmenta se ve své knize o vládci českého podsvětí Kmotr Mrázek (2007) osobnosti Františka Mrázka přiblížil minimálně. Zaměřil se výhradně na jeho skutky, potažmo jejich dopad na chod republiky v polistopadovém poblouznění. Využil k tomu rozhovorů se zainteresovanými lidmi, vyšetřovacích zpráv a zmatených záznamů odposlechů. Ty pak doplnil bulvarizujícími pasážemi, jež slepují jednotlivé informace v jakžtakž soudržný celek. Tuto „omáčku“ pro méně trpělivé čtenáře, zaplněnou nevídaným množstvím žurnalismů, pak sám označuje za uměleckou licenci. Také Kmentovou knihou inspirovaný šestý celovečerní film Petra Nikolaeva Příběh kmotra staví na přístupnosti, povrchnosti a doslovnosti.
Plácání po ramenou
Pro českou verzi kriminálního thrilleru je typické, že často vychází ze skutečných událostí. Svůj reálný předobraz měly třeba filmy Bolero (2004), Sametoví vrazi (2005) i Kajínek (2010). Také Příběh kmotra se inspiroval realitou, má s ní ale suverénně nejméně společného. Nejde jen o to, jestli se ta která událost opravdu odehrála a jak, ale spíše o výsledný dojem. Kmenta se snažil o důkladnou rekonstrukci a Nikolaev jej chtěl následovat. Proto fabule snímku i knihy začíná a končí ve stejných bodech. Jenže zatímco Kmenta díky vysokým prodejním číslům prvního dílu svou knihu postupně natáhl na bezmála tisíc stran informačně hutného textu, Nikolaev vměstnal Mrázkův událostmi nabitý dvacetiletý osud do půl druhé hodiny filmu.
Výsledek pak představuje sled scén či scének, které možná pobaví samostatně, ale dohromady nevytvoří celistvý příběh. Drtivá většina sekvencí má obdobnou stavbu. Záleží pouze na tom, zda se točí kolem osy jednoznačného dobra, nebo ještě jednoznačnějšího zla. První varianta: policisté zprvu konstatují, že se jim při vyšetřování nedaří, poté znovu zhodnotí své možnosti a objeví další šanci, jak se Mrázkovi dostat na kobylku. A poplácají se po ramenou. Druhá varianta: padouch sám nejprve vyzdvihne jeden ze svých dílčích úspěchů, ale kolega zkrotí jeho optimismus nějakým novým poznatkem, načež se s Mrázkem navzájem dvojsmyslně uklidňují. A poplácají se po ramenou.
Uvědomělá sexbomba
Výše zmíněné se děje převážně v intencích knižní předlohy. Filmaři v kinematograficky vyspělých zemích dávno pochopili, že rozdíly mezi oběma médii jsou natolik podstatné, že pouhým převodem autor filmu svébytnosti nedosáhne. Nikolaev si to však – podobně jako v případě dějepisných Lidic (2011) – uvědomil jen do té míry, že nabízí paralelní příběh implantované fiktivní postavy. Za daných žánrových okolností nepřekvapí, že se jí stala uvědomělá sexbomba. Nevyhnutelné selhání snahy o filmovou zkratku role Vici Kerekes odnesla dost možná nejvíce. Zatímco zpočátku těží z nevyčerpatelného potenciálu filmové femme fatale stojící na pomezí vrozené odpovědnosti a živočišné pohodlnosti, s postupem děje její důležitost vyprchává a ona se mění v pouhého okrasného člena detektivního týmu, zbaveného práva samostatně jednat.
Propagační bublina kolem Příběhu kmotra se kromě jména Františka Mrázka stejně vehementně oháněla také představiteli titulní role. Ondřeji Vetchému rozhodně nelze upřít snahu vymanit se z množiny stále stejných postav, které od „odborníků“ na casting v Česku přijímá. Není důležité, nakolik se chování jeho postavy ve filmu shoduje s Mrázkovým. Ocenění si zaslouží pokus o ojedinělé vytvoření zahraničními vzory neztypizovaného charakteru. Jenže i jeho postava dojede na nedostatek prostoru. Ten přitom bylo kde brát. Další variace Lukáše Vaculíka na soukupovsky ploché hrdiny, snažící se imponovat ženské části publika, totiž ty, kteří jím nejsou uhranuti, otravuje až příliš často.
Srovnávat Příběh kmotra třeba s předloňským thrillerem Tomáše Zelenky Hranaři není namístě. Na to je paradoxně příliš inteligentní. Navíc formální stránka filmu se minimálně vyrovná účelně klipovité estetice zahraničních kriminálních seriálů. A už to je svým způsobem úspěch. Zpracovat zvolené téma v mantinelech českého celovečerního filmu dost možná ani lépe nešlo. S podobnými alibi si však stěží vystačíme.
Autor je filmový publicista.
Příběh kmotra. ČR, 2013, 99 minut. Režie Petr Nikolaev, scénář Petr Nikolaev, Miroslav Oščatka, kamera David Ployhar, střih Adam Dvořák, hudba Kristian Koll, hrají Ondřej Vetchý, Lukáš Vaculík, Vica Kerekes ad. Premiéra v ČR 31. 10. 2013.