eskA2látor 2

Při konzumaci mediálního obsahu různého druhu narážím často na zvláštní zvolání nespokojeného občana operujícího spojením „my, obyčejní lidé“. Už když před volbami v roce 2010 tehdejší předseda sociální demokracie Jiří Paroubek považoval všechny voliče své strany za „obyčejné“, byl jsem udiven. Jak jsem však postupně zjistil, mnoho lidí se s tímto termínem ztotožňuje, a přijímá tak i populistickou tezi o společenském rozdělení na „my a oni“. Je to snad pozůstatek onoho čtyřicetiletého období, kdy bylo normativní myšlenkou veřejného diskursu, že mají být všichni stejní (čti obyčejní)? Pochybuji, že by například nějaký občan Spojených států tímto způsobem snižoval svůj význam ve společnosti. Přijímají­-li lidé roli „obyčejných“, nevědomky také podkopávají vlastní autoritu, která je velmi důležitá při zásadních střetech společnosti s vládnoucí mocí – v aktuální politické situaci může jít třeba o otázku asociálních vládních reforem. Kreativita, inovace a progres vždy vycházejí z individuálního myšlení a jednání. Pokud si to česká společnost neuvědomí a bude spoléhat, že to za ni „udělá někdo jiný“, někdo neobyčejný, nemá šanci posunout se dopředu.