Tarnacká aféra, která od roku 2008 zaměstnává francouzskou justici, může mít řadu souvislostí, které přesahují hranice Francie. Původní teze, že se Sarkozyho administrativa snažila najít svou RAF, sice pravděpodobně stále platí, „síť euroanarchistů“ má ale evidentně své přičinlivé spolutvůrce v propojeném bezpečnostním prostoru Evropské unie a jejích severoatlantických partnerů.
Tarnac je malá vesnice poblíž města Limoges v départementu Corrèze. Rurální idylu jedné z nejřidčeji osídlených francouzských oblastí posiluje silný trend depopulace. Právě zdejší samotu Le Goutailloux si v roce 2005 vybrala skupina absolventů společenských a humanitních věd jako místo pro vybudování komuny. Jak však uvidíme, ideální lokace v tomto ohledu už pravděpodobně neexistují.
David Dufresne v rok staré knize Tarnac, magasin général (Obchod v Tarnaku) poukazuje na to, že už během nákupu usedlosti Le Goutailloux se skupina okolo Juliena Coupata, Benjamina Rosouxe a Gabrielle Hallezové dostala do hledáčku fiskální policie. Poté, co na podzim 2007 navíc převzali místní obchod propojený s trafikou a barem, zjistili, že jsou odposloucháváni.
Vedle prodejny biopotravin, novin, tabáku, výčepu a venkovské kantýny najdeme v komplexu i nástěnku, za niž by se nemusel stydět žádný z berlínských squatů. Návštěvníci, většinou tarnačtí sousedé, pozitivně kvitují jak politickou výzdobu baru, kde je například možné házet nahnilými bramborami do terče v podobě policisty, tak ideologické směřování jeho vedoucích. Se Sarkozyho vládou reprezentovanou obávanými a všeho schopnými policejními jednotkami CRS totiž neměli Tarnačtí žádné slitování.
Filosof-terorista?
Na jaře 2007 proběhly ve Francii volby, v nichž kandidát pravice Sarkozy porazil socialistku Royalovou a v pařížském nakladatelství La Fabrique vyšla útlá kniha podepsaná jménem Neviditelného výboru Vzpoura přichází (L’Insurrection qui vient, česky 2012, recenze v A2 č. 24/2012). Jde o pesimisticky laděnou diagnózu francouzského hyperkapitalismu, jež ve své krátké závěrečné části navrhuje jeho destrukci v podobě přímých akcí. Už v létě 2007 zakoupil přední francouzský kriminolog Alain Bauer asi čtyřicet exemplářů pamfletu a distribuoval je spřáteleným novinářům i kolegům na ministerstvu vnitra, kde proběhly po Sarkozyho intronizaci v Elysejském paláci změny. Ministryní vnitra se stala Michèle Alliot-Marie, pod jejíž kuratelou byla vytvořena „francouzská FBI“ – DCRI (Ústřední ředitelství vnitřních informací).
Jeden z členů tarnacké komuny a podle pozdějších policejních zápisů její neformální vedoucí Julien Coupat se brzy stal předmětem zájmu jak francouzských, tak amerických bezpečnostních služeb kvůli své ilegální návštěvě New Yorku (přešel z Kanady „po zelené čáře“), kde se v lednu 2008 setkal s místními anarchisty, pravděpodobně napojenými na skupiny připravující atentát proti náborovému středisku americké armády na Times Square. Ve francouzských bezpečnostních svodkách se ocitl během jara, kdy jeho jméno figuruje ve zprávě Informace o anarchoautonomním hnutí v Île-de-France, vytvořené jinou součástí francouzského ministerstva vnitra, Protiteroristickým podředitelstvím (SDAT). Filosof, který se na přelomu tisíciletí angažoval v revue Tiqqun, vycházející z postoperaistické teorie, a který spolupracoval s Giorgiem Agambenem, byl považován za mozek anarchoautonomního prostředí v pařížské aglomeraci.
V červnu 2008 pak vyšla poměrně propracovaná analýza bezpečnostní složky DCRG (Ústřední vedení obecných informací), která se věnuje mutaci protestního hnutí proti tzv. smlouvě prvního zaměstnání (viz článek Francouzští studenti za životní jistoty v A2 č. 10/2006) v celoevropskou ultralevicovou „preteroristickou síť“ a skupině z Tarnaku věnuje celé tři strany z celkových osmadvaceti. Zpráva poutavě dokumentuje akcelerovanou transnacionální mobilitu členů jednotlivých skupin v rámci EU, podrobně sleduje i cesty jednotlivců z Tarnaku na protestní shromáždění ve Varšavě, Soluni, Seville, Rostocku a dalších destinacích.
Činy místo slov
V létě 2008 akcelerovaly SDAT a DCRI sledování skupiny v Tarnaku, Rouenu i Paříži. Třetího listopadu byli Julien Coupat a Benjamin Rosoux spolu s několika dalšími členy skupiny předvedeni v souvislosti se zasedáním ministrů vnitra EU k tématu migrace ve Vichy. Sedmého listopadu byl vypraven železniční konvoj Castor, převážející vyhořelé radioaktivní palivo z Normandie do německého Gorleben. Na čtyřech místech francouzských vysokorychlostních železničních tratí TGV byly vyřazeny z provozu troleje a podél železnic v Německu byly zakládány požáry transformátorů a poškozovány elektrické rozvody. Účelem akcí, při nichž nesmělo být ohroženo zdraví a životy cestujících, bylo brzdit dopravu na tratích. Ve Francii a Německu tak některé vlaky v sobotu 8. listopadu skutečně nabraly dvou- až čtyřhodinové zpoždění. Už 26. října došlo k obdobným počinům na železniční trati TGV-Est v Lotrinsku a 9. listopadu akce přiznali němečtí militanti.
Inkriminovanou noc ze 7. na 8. listopadu 2008 byli Julien Coupat i celá tarnacká skupina, jejíž část spala ve východní Francii (nedaleko od trati TGV), přísně sledováni. V následujících dnech se francouzské bezpečnostní jednotky dostaly pod tlak médií. Ředitel Francouzské národní železniční korporace (SNCF) hovořil v přímém přenosu na TF1 o „sabotáži“, pravicový deník Le Figaro pak přinesl titulek Trolej strachu. Jedenáctého listopadu v šest hodin ráno se uskutečnil v Tarnaku policejní zásah a členové komuny byli pozatýkáni. Po desáté hodině dopoledne už ministryni vnitra k vyřešení případu poškozování tratí TGV gratuloval sám prezident Sarkozy. A odpoledne si ministryně užila ještě potlesk v parlamentu.
Z dvaceti zadržených osob bylo devět obviněno z „vedení nebo organizace skupiny za účelem přípravy teroristických aktivit“. Téměř okamžitě se zformovaly skupiny sympatizující se zadrženými, jimž veřejně vyslovili podporu i jejich rodiče. Během listopadu, prosince a ledna byli všichni s výjimkou Juliena Coupata podmínečně propuštěni. V jedné z mála zmínek v českém tisku, v článku Neviditelná buňka aneb Jak francouzská policie vyrábí teroristy v Právu 5. února 2009 píší Bertrand Schmitt, Bruno Solařík a Thierry Tremblay o „výjimečných podmínkách“, které zadržení zakusili. Patřil mezi ně psychický nátlak, odpírání spánku a návštěv i porušení principu presumpce neviny ze strany ministryně vnitra, která o zadržených od začátku informovala jako o osnovatelích „sabotáží“.
Šlendrián ve snaze předejít zločinu
Přestože vedení SNCF poukázalo na souvislost mezi sabotážemi z listopadu a těmi z října 2008, které však nešlo tarnacké skupině „přišít“ ani při sebesilnější vůli, vyšetřování bylo založeno především na třech „důkazech“. Prvním byla angažovanost Juliena Coupata a dalších členů komuny v různých aktivistických skupinách, druhým přítomnost některých z nich poblíž tratí TGV v noci ze 7. na 8. listopadu 2008 a třetím kniha Vzpoura přichází, která byla skupině domněle připisována a v níž se na jednom místě píše o nutnosti zasáhnout mimo jiné i proti železničním tratím TGV. Nikdo ale nevysvětlil, jak bylo možné, že se skupina těchto akcí dopustila, když byla v inkriminovanou noc pečlivě sledována policejními složkami. Už v prosinci 2008 problematizoval Libération obvinění a poukázal na některé nesrovnalosti v případu. V lednu pak přetiskl Le Monde dopis jedné z obviněných, usvědčující vedení vyšetřování z řady nejasností. O něco později uveřejnil i reakci z pera soudce Thierryho Fragnoliho. Ten se ale na jaře 2009 vzdal vedení případu kvůli nekompetenci. Současně v Paříži policie zastrašovala organizátory manifestací na podporu Juliena Coupata a předvedla editora knihy Vzpoura přichází Erika Hazana. Pro nedostatek důkazů byl Coupat v květnu 2009 podmínečně propuštěn.
Na souvislost s aférou Marka Kennedyho, agenta Jejího Veličenstva, který několik let ponoukal aktivisty po celé Evropě k větší razanci, z peněz britských daňových poplatníků organizoval freeparties a užíval si s pohlednými aktivistkami (viz článek Provokovat a trestat! v A2 č. 7/2011), poukázali v článku v Le Monde na jaře 2012 Yldunne Lévy a Giorgio Agamben. Mark Kennedy, zvaný Stone, byl podle nich hostem tarnacké komuny a s Julienem Coupatem se setkal i ve Varšavě a v New Yorku. Podle serveru Rue 89 s odvoláním na sdělení Coupatova advokáta informace DCRI z velké části pocházely právě od Kennedyho.
Na klíčový problém celé aféry krystalicky čistě poukazuje rozhovor ředitele DCRI Bernarda Squarciniho v časopise Le Point z března 2009. Squarcini v něm odhalil metodu své organizace: „Naší obsesí je předcházet – tedy neutralizovat teroristy předtím, než zaútočí.“ Také vám to připomíná Spielbergův Minority report? V součinnosti s elektronickou databází EDVIGE, spuštěnou v roce 2008 a směřující k evidenci politických a náboženských postojů i sexuálního chování jednotlivců označených za potenciálně nebezpečné, se tak Francie přiblížila Spielbergově sci-fi více, než je zdrávo. Pokud k těmto praktikám přičteme vynucené podpisy pod informace, které vyšetřovatelé měli z nezákonného odposlouchávání a od Marka Kennedyho, celá aféra pak působí jako nepovedené hrátky jednotlivých francouzských bezpečnostních složek, vzájemně se předhánějících v aktivitách.
Autor je zakládající člen Centra pro studium populární kultury (CSPK).