Sňatek pro všechny

Otazník pro LGBT hnutí

Dolní komora francouzského parlamentu schválila zákon otevírající institut manželství i stejnopohlavním párům. Pravici se sice podařilo iniciovat velké veřejné protesty, ale jinak se tento zákon neukázal jako nejvhodnější téma pro střet s vládou. Jde o významný milník pro LGBT hnutí, jež dosáhlo svého cíle a svou identitu by pro příště mělo spojit s hledáním nových ideálů.

Zákon, známý jako Mariage pour tous (Sňatek pro všechny) vzbudil ve francouzské společnosti mimořádné vášně: 13. ledna proti sňatkům homosexuálů demonstrovalo v Paříži 340 až 800 tisíc osob, zatímco na podporu zákona vyšlo do pařížských ulic dva týdny poté 120 až 400 tisíc demonstrantů.

Počty z demonstrací jsou ovšem poněkud zavádějící, jelikož výzkumy veřejného mínění dlouhodobě ukazují, že pro návrh se vyjadřuje šedesát až šedesát pět procent respondentů. Pravice a konfesní organizace však dokázaly vytvořit účinnou organizační mašinu, která zajistila úspěch v ulicích hlavního města Francie. Současně největší opoziční strana, pravicová UMP (Union pour un mouvement populaire), rozjela parlamentní obstrukce, které trvaly zhruba dva týdny.

Projednávání zákona zahájily 29. ledna svými příspěvky ministryně spravedlnosti Christiane Taubirová a ministryně pro rodinné záležitosti Dominique Bertinottiová. Taubirová se ve svém proslovu zaměřila na rovinu symbolického uznání a zrovnoprávnění homosexuálních svazků. Současná úprava registrovaného partnerství, známá pod zkratkou PACS, má totiž formu soukromé smlouvy mezi dvěma jedinci: uzavírá se u notáře a lze ji rozvázat zasláním doporučeného dopisu.

 

Záležitost rovnosti a dětí

„Myslíme si, že tento zákon výborně ztělesňuje hodnoty, na kterých je postavena naše republika. Ztělesňuje svobodu volby – volby, s kým vést společný život. Tento zákon také ustanovuje rovnost všech párů a všech rodin. A nakonec tento legislativní akt je naplněn bratrstvím, protože žádná odlišnost nesmí být záminkou pro diskriminaci ze strany státu,“ uvedla ve svém proslovu ministryně Taubirová.

Avšak nový zákon bude mít velice konkrétní dopad i na ty stejnopohlavní páry, jež vychovávají děti: „Tento zákon poskytne odpovědi na konkrétní obtíže, kterým musí čelit homoparentální rodiny, ve kterých vyrůstá až tři sta tisíc dětí. V současnosti se totiž právní vztah s dítětem vytváří jen s jedním členem páru, což tyto rodiny vrhá do nejistoty v případě úmrtí či rozchodu,“ podtrhla ministyně pro rodinné záležitosti Bertinottiová. V rámci PACSu se musí podílet na výchově a obživě dítěte oba partneři či partnerky, aniž by pro nebiologického rodiče vznikal filiační vztah. V případě rozchodu či úmrtí biologického rodiče nebiologický rodič nenabývá žádné právo vůči dítěti, na jehož výchově se podílel a se kterým si často vytvořil silné citové vazby.

Nový zákon kromě toho, že otevírá homosexuá­lům možnost adopce, také vytváří jistější podmínky pro slabšího člena páru, jelikož manžel či manželka budou moci požadovat v rozvodovém řízení výživné. Partneři budou moci mít společné jmění a samozřejmě i podmínky dědictví budou stejné jako u heterosexuálních párů.

A právě legalizace a zrovnoprávnění těchto duhových rodin byla nejsilnějším terčem kritiky ze strany pravicové opozice, jež podtrhla, že právo homosexuálů mít děti nemůže být nadřazeno právu dítěte mít matku a otce. Hlavním kamenem úrazu se ale pro vládnoucí koalici může stát přístup homosexuálních párů k umělému oplodnění: tu by měl řešit až všeobecný zákon o rodinách, na kterém stále ještě pracuje ministryně Bertinottiová. V této otázce má i francouzské veřejné mínění vcelku rezervovaný postoj a jen menšina by s tímto krokem souhlasila.

 

Na LGBT frontě klid

Reakce pravice na zákon Mariage pour tous je mnoha ohledech překvapující. Pro hlavní pravicovou stranu UMP se kritika zákona stala ústředním bodem opoziční politické akce i přesto, že její odmítavý postoj je ve francouzské společnosti výrazně menšinový a Hollande a jeho vládní většina jsou ve velkých obtížích v jiných klíčových oblastech. Oproti tomu strana Front National zvolila méně výraznou profilaci: celá řada funkcionářů se vyslovila proti zákonu, ale předsedkyně Marine Le Penová k tématu mlčí a zaměřuje se spíše na kritiku eurozóny a hospodářské politiky vlády, které mají potenciál oslovit i ideologicky méně vyhraněné voliče. Vůdkyně Front National tak pokračuje ve své snaze získat pozornost většiny ve francouzské společnosti, a tím vytvořit novou pravicovou identitu, do níž by mohli být zahrnuti i gayové a lesby skrze islamofobii a homonacionalismus.

Mariage pour tous se tak stal pro levici úspěšným hegemonickým prvkem, jelikož socialisté dokázali spojit schválení zákona s hodnotami jako rovnost, svoboda nebo laicizace státu, zatímco odpůrci se omezili jen na argumentaci skrze konfesní hodnoty, což je pro většinu francouzské společnosti na politickém kolbišti nepřijatelné.

V současné debatě je také zarážející ticho francouzského LGBT hnutí, které schválení nového zákona může – paradoxně – přivést do ideové krize. V posledních dvaceti letech se tato hnutí zaměřila především na institucionální změny a sňatky homosexuálních párů jsou do jisté míry vyvrcholením této snahy. Avšak další důležitá témata, jako je transformace LGBT identit, fenomén homonacionalismu, integrace gayů a leseb skrze komercializaci jejich genderových identit (a s tím spojené rozšíření stereotypu gaye jako zámožného zákazníka) či biopolitika těl zůstávají od osmdesátých let téměř úplně mimo pozornost tohoto hnutí. Příliš tuto situaci nezměnilo ani vynoření queer tematiky, která zůstává v LGBT francouzské komunitě na okraji zájmu a je zatím tématem spíše akademickým či uměleckým.

Tímto silným institucionálním zaměřením se LGBT hnutí stalo, řečeno s mírnou nadsázkou, hnutím radikální konformity a ztratilo schopnost vytvářet nové a alternativní identity, experimentovat s novými formami organizace citů a soužití. Ocitlo se v pozici, kdy není intelektuálně příliš podnětné a je uzavřeno uvnitř vlastní komunity, na jejíž jednotu se neustále odvolává. Schválení zákona, který otevírá manželství i homosexuálům, tak LGBT hnutí staví před zásadní otázku.

V situaci, kdy v LGBT komunitě chybějí viditelnější kontrakultury a alternativní identity, se otevření institutu manželství i homosexuálními párům může jevit nejen jako synonymum rovnosti a emancipace, ale také jako vyjádření vůle asimilace a radikální konformity vůči modelům soužití a organizace citů heteronormativní společnosti. Odpověď v činech a slovech zůstává otevřená a bude záviset nikoliv na hlasování ve francouzském parlamentu, ale na praktikách samotného hnutí.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.