Už se začínalo zdát, že si žádná z českých univerzit ani desítek jejich fakult není schopna obstarat náborové video, které by potenciální studenty skutečně lákalo, bavilo a neodrazovalo tak jako spoty „Univerzita Palackého se představuje“ nebo „ČZU: Jsme živá univerzita“. I když nuda je pořád lepší než marná snaha o originalitu. Kvality populárního videa Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně s polonahými lesníky startujícími motorovou pilu a slečnami v bikinkách tančícími na thonetce sice inovativní průvodce Právnické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně nedosahuje, ale až příliš reálná názorová výměna mezi učitelem a ušklíbající se studentkou atraktivitě na škole nepřidá: „Vážení studenti, tady již nejste na střední, ale na vysoké škole,“ říká profesor. „Tak na to jsem zvědavá.“ Smutné skóre bylo naštěstí koncem února zachráněno brněnským Vysokým učením technickým. Stačilo dodat kýbl sebeironie a na společnou hrdou identitu budoucích studentů je zaděláno. Prestižky, tričko „I’m nerdy and I know it“, nesrozumitelné koníčky a neúspěch u dívek. Tam patřím!
M. Zajíček
Spodní hranice televizní zábavy zřejmě neexistuje. Aspoň o tom přesvědčuje Česká televize licencovanou řachandou Copak bych vám lhal? nebo skeči Kanadská soda, v nichž je vtip načasován tak, že často nedojde ani po titulcích. Ještě dál zašla TV Barrandov se soutěží Kolik to stojí. První část pořadu, navázaná na jeden z obchodních řetězců, má být poučná. Dozvíme se třeba, že mléko od farmářů možná vypadá, že je zdravější než to v krabici. Ale nenechte se zmást a kupujte raději to ze supermarketu. Druhá část je založena na soutěžení dvou nakupujících. Musí třeba odhadnout, kolik váží hromádka mouky či grapefruit, tuhle dvě babky obdržely seznam a musely do pěti minut nakoupit co nejlevněji. Výherce dostává poukázku v hodnotě 300 Kč na nákup v supermarketu. Formát, který nic nestojí, poučí, pobaví… Co víc si od zábavy v televizi přát?
J. G. Růžička
Troška odešel. Bohužel jenom po pěti minutách rozhovoru pro rozhlasový pořad Čajovna, do něhož si k nesnadnému úkolu rozebrat „Fenomén Zdeněk Troška“ přizval redaktor Pavel Sladký i samotného tvůrce další opravdové komedie Babovřesky. Dovolil si mu totiž klást analytické otázky. Pořad startuje telefonátem se zakladatelem fanklubu, kterému se líbí, jak se ve filmech uraženého režiséra odráží „to čecháčství, ten náš českej národ“. Což potvrdil i sám Fenomén: „Já dělám filmy pro českýho diváka. Jsem Čech a dělám český problémy.“ A daří se. Babovřesky po prvním víkendovém promítání překonaly dosud kralující film Kajínek návštěvností přes 140 tisíc diváků. Vladimíra Dvořáková se nedávno v jiném pořadu na Vltavě mýlila – národní soudržnost je zachráněna, ať už ministerstvo kultury bude kulturu podporovat nebo ne. Po konzultacích s právníky rozhlas záznam přerušeného rozhovoru uvedl, najdete ho v archivu vysílání.
M. Svobodová
Redaktor společenského týdeníku Reflex Jiří X. Doležal důrazně říká: „Nedám!“ Myslí tím peníze na živou kulturu. Odsuzuje „kulturní frontu“ za petici a únorovou demonstraci, za obojím totiž vidí rozmazlenost, narcismus, aroganci, pseudointelektuální snobství, pocit nadřazenosti a levicovost. Správné je prý nekomerčně tvořit po pracovní době a tvorbu brát jako koníček. Umělci či kritici mohou žádat o podporu pro důchodce či invalidy. V pozadí je otázka, kterou známe z raných devadesátých let: „Má vůbec demokratický stát podporovat ekonomicky neefektivní svobodné umění a tvorbu?“ Déjà vu. Pokud tu před rokem 1989 byla především prorežimní oficiální kultura, dnes by to mohla být kultura podpořená mecenáši, podle jejich vkusu. Jak řekl Ludvík Vaculík: „Tak se vyjeví, jak kdo potřebuje kulturu.“ Třeba si stát jako bonus k údajným úsporám vypěstuje i nový underground. Příležitost ke změně se přímo naskýtá – Koncepci účinnější podpory umění vyprší platnost právě tento rok.
K. Vojtíšková
Někteří zlínští občané zhodnotili skutečnost, že se imaginace politických protestů v našich končinách zpravidla drží okolo bodu mrazu, a minulý týden vyjádřili svůj odpor proti účasti komunistů v krajském zastupitelstvu stavbou sněhuláků. Předehrou k podivné alegorii byla akce „Vytrub rudé z kraje“, jejíž průběh nejlépe shrnul titulek „Kvůli komunistům šoféři mačkali klaksony“. Poté už pár horlivých rodáků dalo průchod svému antikomunismu a nespokojenosti s hejtmanem Mišákem prostřednictvím sněhu, z něhož uváleli a uhnětli koule, a samozřejmě nezapomněli ani na obligátní mrkev, kamínky a klacíky. První skupinka sněhuláků vyrostla ještě během troubení hned u silnice. Panáci ze sněhu se „mračili“ a drželi podobizny Lenina, Brežněva a Gottwalda, ve městě obzvlášť neoblíbeného. Naopak „sněhuláci symbolizující nevinnost“ se objevili poblíž sousoší bratří Baťů naproti zastupitelstvu. Tito sněhuláci byli postaveni zády k budově, jakoby v symbolickém dialogu s mytickými průmyslníky zprostředkovaném cedulkou: „Vám to určitě také vadí, ale oni vám zakázali se otočit.“ Jeden z organizátorů vše vysvětlil: „Bylo nám zakázáno otočit sochy Baťů, tak jsme otočili zády ke kraji aspoň sněhuláky.“ Je v tom zřejmě něco z myšlenky Litevců, kteří na protest proti jedné ze svých vlád postavili 141 sněhuláků a nechali je roztát. Co na to moravští aktivisté? Zvolili prý takové protesty, aby nikomu nemohly ublížit. A opravdu, oteplilo se.
M. Cecek