Probuzení politického vědomí

K protestům proti snižování dotací na otevřené granty

V posledních týdnech sledujeme snahu zástupců živého umění vzdorovat ministerstvu kultury, jež zamýšlí snížit už tak mizivé dotace jednotlivým oborům. Vzniklá platforma ovšem vede nátlak na vládu jen ve jménu budoucnosti živé kultury. Politický kontext škrtů, týkající se celé společnosti, se téměř nezmiňuje.

Poté, co na konci ledna ministerstvo kultury seznámilo grantové komise jednotlivých oborů se svým záměrem radikálně snížit dotace na živou kulturu, byli jsme svědky dynamického pohybu na kulturní scéně. Tato situace by paradoxně mohla kulturní obci pomoci z apolitické pozice, odkud z velké části není schopná nahlížet dění ve společnosti odehrávající se mimo záběr mainstreamových médií. Rekordní snížení objemu peněz proudících ze státní kasy do takzvaných otevřených grantových soutěží a přerozdělovaných komisemi odborníků mezi nezávislé subjekty na základě jimi proponovaných celoročních projektů zapříčinilo, že se takřka všechny zainteresované subjekty i grantové komise spojily v jednotnou platformu Zachraňte kulturu 2013.

Disparátní, co do politických i estetických východisek roztříštěná kulturní obec se shodla, že podobné konání ministerstva nehodlá nadále tolerovat. Úzkostlivě se ovšem snažila především nevyjadřovat žádné politické požadavky, a tím pádem se také protest v očích veřejnosti musel nutně zjednodušit na pouhé „somrování“ o finanční obnos, který subjektům umožní vykonávat vlastní aktivity a kulturním představitelům zase luxus i nadále se nezaobírat politikou. Jediným skutečným výsledkem, který za sebou protesty zanechaly, je tak mlhavý příslib, že se suma požadovaných prostředků navýší na loňskou, už tehdy kritickou hranici aspoň částečného přežívání.

 

Živá kultura mimo zorné pole

I v nejhojnějších letech 2007 a 2008 šlo na živou kulturu méně než šest procent z celkového rozpočtu ministerstva. Z toho je patrné, jaké priority si ministerstvo nastavilo: soustředí se především na konzervování historických kulturních hodnot a zapomíná na fakt, že i tyto hodnoty byly v době svého vzniku součástí „živé kultury“. Historické památky, artefakty a písemné doklady jistě upevňují národní identitu a vytvářejí podloží, z nějž vyvěrá naše současná existence. Živá kultura ovšem vytváří nástroje a prostředky, jimiž jsme schopni současnost reflektovat, a jazyk, jehož pomocí je vůbec možné jakýkoliv prožitek současnosti kriticky artikulovat.

Životní a sociální podmínky umělců vytvářejících živou kulturu jsou ovšem zcela mimo zorné pole establishmentu. Důsledkem je nejen velká míra prekarizace kulturních pracovníků, ale také provinčnost uměleckých aktivit českého původu, které jen zcela výjimečně přesáhnou svým významem hranice země. Tvorba našich umělců vzniká především díky vnitřnímu zápalu a dobrovolné práci, které suplují nedostatečnou podporu živého umění ze strany státu. Každý domácí kutil občas vymyslí něco pozoruhodného, opravdu přelomových vynálezů a nadčasových děl však může dosáhnout pouze člověk zcela oddaný své profesi.

Jistě, Franz Kafka byl spisovatelskému řemeslu také zcela oddán a svá literární díla psal po nocích, jakmile mu skončila pracovní doba v Dělnické úrazové pojišťovně. Je však tento sebedestruktivní tvůrčí imperativ nutnou podmínkou autentické tvorby? Pokud stát deklaruje umělecká odvětví, která se ucházejí o prostředky na živé umění, jako profesionální, je třeba vyžadovat také podmínky umožňující profesionální práci. Ty ovšem takovými mohou být jen stěží, pokud současná vláda bude i nadále pokračovat v politice, pro niž je naopak příznačné udržování všech společenských skupin s emancipačním potenciálem v ekonomicky nevýhodném postavení, aby tak nemohly ohrožovat status quo.

 

Ekonomizace umění

Heslo „Stop ekonomické cenzuře“, které iniciativa Zachraňte kulturu 2013 zvolila za podtitul petice, upozorňuje na problém mnohem hlubší, než je výše dotací. Situace kolem letošního kolapsu státního financování živé kultury totiž není ojedinělým excesem a nestojí za ním pouze nekompetentní a nedostatečně odborně kvalifikovaná ministryně Alena Hanáková – spíše se jedná o vládní strategii, kterou můžeme dokonce vyčíst z volebního programu TOP 09 i ODS. Jde o celý světonázor, jemuž podléhá nejen současná pravice, ale v některých ohledech i levice. Tento pohled na věc ekonomizuje veškeré oblasti lidských aktivit, posuzuje je totiž jen na základě jejich ekonomických dopadů. Pokud kulturu (stejně jako například vzdělání či péči) pojímáme takovým způsobem, nutně nám musí připadat „zbytná“. Úzkostná snaha ji v této perspektivě učinit legitimní slovníkem investic, hospodářského růstu či oháněním se počtem nově vzniklých pracovních míst je absurdní. Chtít novou koncepci kulturní politiky, zohledňující význam živé kultury jako prostředku kultivace a sebereflexe společnosti, totiž znamená chtít takovou politickou reprezentaci, která si bude kritické a sebereflexivní funkce umění vědoma a bude je chtít právě z tohoto důvodu podporovat.

Termín „ekonomická cenzura“ tak nepřímo poukazuje na jednu z hlavních funkcí umění: vytváření prostoru pro sebereflexi společnosti a poukazování na takové fenomény, které jsou v každodenním společenském dění jen obtížně zaznamenatelné. Emancipační potenciál umělecké tvorby je něčím, co neustále podkopává panující systém a napomáhá k vynalézání nových alternativ. Umělecká díla v sobě často nesou významný společenskokritický apel, mířící proti samotným základům mocenského uspořádání, jehož představitelé pochopitelně na podobných aktivitách nemohou mít zájem. Jistota, se kterou se mnoho kulturních pracovníků odvolává na svobodu uměleckého projevu a bedlivě střeženou autonomii uměleckého prostoru, prostě není ničím samozřejmým.

Umění jako instituce svého druhu je sice významně spojeno s pojetím moderních západoevropských států, nicméně je institucionalizovanou prodlouženou rukou občanské společnosti, kterou se současná vládní reprezentace pokouší systematicky likvidovat. Za minulého režimu byla politickým nástrojem, kterým se vládnoucí ideologie zbavovala nepohodlných umělců, cenzura ideologická, dnes ji částečně nahradila cenzura ekonomická. Představitelé moci postupně z rozhodování o budoucím směřování země i dialogu ohledně řešení dílčích problémů vylučují ty, kteří nejsou ekonomicky produktivní a v důsledku toho nedisponují dostatečným kapitálem.

 

Solidarita ponížených?

To, co v současnosti se zděšením pozorovali představitelé kulturní obce, je tedy jedním z mnoha projevů vládní politiky, která cíleně útočí na veřejný prostor, občanskou společnost, ba dokonce i na národnostní etnika, a postupně vytváří novodobou oligarchii, která bude rozhodovat o údělu drtivé většiny občanů. Pokud ovšem představitelé kulturní obce o jiné projevy této politiky nejeví zájem a nevyjadřují svou účast, nemohou očekávat solidaritu jiných „ponížených“. Ostatně na demonstraci na Maltézském náměstí v Praze 14. února kromě všudypřítomných novinářů nedorazil téměř nikdo, koho by se situace bezprostředně nedotýkala. Očekávat cokoliv od současné vlády, plédovat u předsedy druhé největší koaliční strany Karla Schwarzenberga o zastání a předpokládat, že za rok bude vše jinak, je jednak naivní a navíc taková očekávání nemají vůbec žádnou oporu v praxi současných vládních stran.