„Neutíká to,” napsal před několika lety kolega Jindřich Šídlo, když prezident Václav Klaus získal další pětiletý mandát a prezentoval nové knižní výstupy svého prezidentství. Nakonec to ale, díky bohu, uteklo, i když závěrečné dějství Klausova působení na Pražském hradě bylo pro celou společnost opravdu velmi bolestivé.
Česká televize, které Václav Klaus léta odmítal dát rozhovor, protože se nechovala dostatečně loajálně k jeho názorům, se kromě posledního rozhovoru s prezidentem a jeho projevu loučila s hlavou státu i dokumentem Jany Škopové Podoby Václava Klause. Byl to nekritický, částečně adorační televizní film, v němž Václav Klaus vysvětloval, jak vážnou a důležitou práci dělal. Jak složitý a náročný život prezidenta je. Jak pracné a psychicky vyčerpávající kupříkladu bylo vymýšlet dramaturgii výstavního programu, jak těžké bylo starat se o budovy Pražského hradu, jak obtížné a komplikované bylo vést v němčině debaty s rakouským kolegou Heinzem Fischerem.
Přes tento balast, hromadu banalit a dokumentaristického smetí se filmem valilo to, co Václava Klause dělalo Václavem Klausem: nekonečná sebedůvěra, obrovské ego a víra v to, že věci, které kdy dělal, byly téměř vždy dobré a úctyhodné. Politický kýč sui generis, který ještě sytější růžovou natřel neautorský přístup „režisérky“ a „scenáristky“ v jedné osobě.
Totéž se objevilo v závěrečném projevu prezidenta, který se zpočátku jevil jako skromná zdravice, v níž prezident shrnuje, o co se v úřadu snažil, přičemž hodnocení nechává na jiných. V druhé polovině projevu ovšem pokora zmizela a naskočil bojovný hlas politika, který nelituje ani neodpouští a který chce dál bojovat o prosazení vlastní ideologie, stejně jako když v roce 1997 ve Sněmovní ulici sliboval davu: „Nebojte, nic nekončí, jedeme dál.“
Ve vidění odcházejícího prezidenta se téměř celá česká společnost zjevuje jako sbírka závistivých a zlovolných lidí, kteří kladli Václavu Klausovi překážky, protože zamlženi osobní nenávistí nepochopili, že jeho snažení vždy směřovalo k dobru republiky. Klausův paranoidní postoj, následek zásahu virtuálními „sarajevskými kulemi“ v roce 1997, dosáhl svého vrcholu. Společnost byla definitivně, na věčné časy rozdělena na ty, kdo Václava Klause chápou a milují, a na ty, kdo mu nerozumějí, protože ho schválně nemají rádi.
Prezidentovo dědictví nemohlo být hořčejší. Muž, který do prezidentského úřadu vstupoval se slibem, že „nebude společnost rozdělovat, nýbrž spojovat“, protože „prezident by měl být svorníkem společnosti“, odchází s výkřikem „boj pokračuje“ a velmi přesně vykresluje bitevní linii podle sympatií a antipatií k jeho osobě. Klaus tedy vlastně zůstává svorníkem (hranice přece spojuje), ale svorníkem neprostupným, absolutním centrem, neboť rozhodujícím o tom, na které straně se bojuje za Dobro a na které naopak stojí lidé ve službě Zla. Myšlení Petra Hájka zjevně proniklo i do mysli Václava Klause.
Prezidentovo odcházení bylo opravdu pozdní. Klaus jako by chtěl potvrdit, že směrem ke stáří se naše negativní vlastnosti zhoršují, protože se postupně rozkládá rozumová kontrola, zatímco pozitivní vlastnosti přicházejí o potřebnou energii, což platí i v politice. Místo starcova moudření, které se vyznačuje odstupem k sobě a ke svým činům, sledovala společnost Klausovo dětinštění. Utvrzování umanuté víry, že Klaus má vždycky pravdu, ať už říká cokoliv. Ostatně jediný náznak sebereflexe směrem ke svému působení Václav Klaus projevil ve vztahu k mimovolné krádeži pera v Chile. Bylo to až příliš viditelné na to, aby mohl říct, že se nic nestalo.
Směrem ke svým minulým i současným politickým činům zůstal Václav Klaus naprosto inertní. Chyby se staly, ale byly náhodné – kdo nic nedělá, nic nezkazí. Cesta byla složitá, ale směr byl vždy správný. Neschopnost vystoupit ze sebe a vidět jinýma očima je skutečným dědictvím politika Václava Klause, které do budoucnosti bohužel nesou i jeho početné politické klony.
A ještě jedno memento, zjevně to nejdůležitější, za sebou nechává. Dokázal, že na postu prezidenta skutečně záleží. Pokud si totiž svévolně vyloží své pravomoci a přivlastní si i ty, které mu nepříslušejí (odkládání podpisů smluv, odmítání výkonu kroků, které mají z ústavy formální charakter), dokáže otřást celou politickou scénou. A to tak, že tato scéna pak nemá nic jiného na práci než se věnovat sporům s prezidentem a dokazování, že jeho chování není slučitelné s vymezením jeho ústavní role. Zbytečně spálená sociální energie…
Pro voliče z toho vyplývá jediné. Až si po odchodu Miloše Zemana budou vybírat hlavu státu, měli by už přemýšlet mnohem složitěji než jen podle toho, zda se jim kandidát líbí či nelíbí. Klausovo pozdní odcházení varuje: Pozor, na prezidentovi opravdu záleží!
Autor je komentátor Hospodářských novin.