Obdělávejte svou zahrádku

Vaše první kniha Konzumace romantické utopie začíná větou: „Romantická láska, jak nám mnozí tvrdí, je posledním hájemstvím autenticity a vřelosti, o něž jsme byli okradeni stále technokratičtější a formalističtější dobou.“ Sociologové Ulrich Beck nebo Anthony Giddens ukazují lásku právě takovou: jako oblast, v níž se věci zdají být, jaké jsou nebo jaké by alespoň být měly, kde nepotřebujeme racionální vysvětlení a kde skutečně svobodně vyjadřujeme své potřeby, aniž bychom hráli jen nějakou prefabrikovanou roli. Ale právě ono „jak nám mnozí tvrdí“ okamžitě vzbudí podezření, že věc se má jinak. Co vám na proklamované autenticitě lásky vadí?

Máte pravdu, skutečně se snažím nepracovat s pojmem autenticity, protože by mne to nutilo příliš předpokládat, jak bychom emoce měli „správně“ pociťovat. Například renesanční milostná poezie obsahuje jako důležitou součást teatrální složku. Měli bychom snad proto renesanční typ lásky označit za neautentický? Nikoliv. Dvoření často využívá rituály a kódy, které formují podobu zkušenosti, jíž říkáme zamilovanost, činí ji předvídatelnou a určitým způsobem ji stylizují. Přesto v tom nevidím neautentičnost. Podstatou kultury je poskytnout kódy, objekty, rituály, abychom organizovali beztvarý chaos našich pocitů. Filosofové jsou otázce normativity v lásce nakloněni více než sociologové, ale já se snažím přijít právě na kloub tomu, proč a kdy se objevují odlišné formy norem a proč v určité době láska ztrácí teatrální rozměr a začíná být naopak vyjádřením autentického já.

Význam a smysluplnost dostaly od postmoderní dekonstrukce pořádný kopanec a ušetřeny pochopitelně nezůstaly ani v oblasti intimních vztahů. Čemu zbývá věřit, je-li Bůh mrtev a svět je zmítán krizí, která už dávno není jen finanční, protože jde o krizi samotného myšlenkového systému, jejž jsme si zvykli považovat za přirozený?

Návod, který modernita nabízí lidstvu, najdeme na konci Voltairova Candida: vypravěč nám doporučuje tváří v tvář světu zničenému „velkými vírami“, které vládnou oblasti politiky nebo náboženství, obdělávat svou zahrádku. Péče o vlastní zahradu je to, čím jsme se zabývali v období liberalismu: zaměřovali jsme se na poklidné, nevýbojné a ničím neoslňující umění soukromého života.

Marxistické směry v oblasti kultury vždy populární literaturu nahlížely jako svého druhu způsob úniku, obviňovaly ji z eskapismu. Nestala se tedy v liberálním režimu celá sféra intimity a vztahů formou útěku?

Soukromá sféra je dnes pociťována jako něco, co je daleko skutečnější než zbytek světa, v němž žijeme. Socioložka Arlie Hochschildová ale došla k zajímavému zjištění: soukromá sféra se v přímém protikladu k zábavnosti a uhlazenosti, které vyhledáváme jak v pracovní oblasti, tak v oblasti volného času, stala oblastí obtíží, chaosu a komplikací. V soukromé sféře lidé sice vyjadřují své autentické já, ale také se hádají, zažívají konflikty těžko myslitelné ve sféře veřejné, případně trpí nudou nebo rutinou domácích prací. Naopak pracovní sféra je místo, kde se chceme plně vyjádřit, dokonce i emocionálně. Takže si nemyslím, že bychom v soukromí byli nutně svobodnějšími. Právě v soukromí se často cítíme i nejbezmocnější.

Když vysvětlujete vzorce, podle nichž konstruujeme své osobní životy a vlastní intimitu, je naše proklamovaná svoboda v této oblasti srovnatelná s něčím, co se odehrávalo v minulosti, nebo jde o zcela novou podobu?

V lásce nejsme vůbec svobodní. Jsme vyzýváni k tomu svobodní být. Což je velký rozdíl. Svoboda se v naší společnosti stala imperativem. Svoboda a omezení změnily svou podobu a místa, kde se stýkají, ale absolutně nezmizely. Podobně je nám přikazována sexualita. Žijeme imperativem autonomie a svobody. Pokud nám ale kultura nařizuje, abychom byli svobodní, jedná se pak o svobodu, anebo spíš omezení?

V Česku je v oblasti milostných vztahů mezi muži a ženami populární kniha Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, která je založená na zjednodušené biologizaci kořenů vztahových nedorozumění. Proč si myslíte, že jsou podobné knihy, které na první pohled problematiku mezilidských vztahů hloupě zjednodušují, tak oblíbené?

Dějiny vztahů mezi muži a ženami ukazují, že do devatenáctého století muži horlivě ochraňovali závazek žen v podobě manželského svazku. Obraz maskulinity, jehož součástí je strach ze závazku, odtažitost a jakási neschopnost se vyjádřit, v té době vůbec neexistuje. Naopak, muži – a literatura jimi psaná – jsou neuvěřitelně výmluvní, skoro by se dalo říci až příliš. Muži dříve o sňatek usilovali stejně jako ženy, ne-li více. Proč? Protože v manželství mohli uplatňovat svůj sociální status, tím, jak se ujali vlády nad ženou, dětmi, služebnictvem a hmotným majetkem. Moderní maskulinita se zdráhá účastnit domácích a rodinných záležitostí, ale je to způsobeno tím, že ekonomická funkce manželství je mizivá. Takže tyto příručky se jednoduše zaměřují na to, aby popíraly obrovské množství očividných důkazů, že nic jako neměnná ženská nebo mužská přirozenost neexistuje. Jejich klíčovou úlohou je maskovat problémy, které nás jako společnost trápí, za cosi přírodního.

Z čeho podle vás pramení typické utahování si z harlekýnek na jedné straně (mužský přístup) a tendence stydět se za to, že je čteme (ženská strategie)? Můžeme to považovat za důsledek jiného pojetí lásky mezi muži a ženami?

Souvisí to s faktem, že jde o literaturu žen. Literatura pro ženy nebo obecně ženské způsoby trávení volného času jsou téměř bezvýhradně konstruovány jako nízké a odsouzeníhodné. Detektivky nejsou jako žánr o nic kreativnější, jsou naprosto stejně schematické jako červená knihovna, přesto oplývají o něco serióznější aurou, protože jsou v základu mužským žánrem. Ženské je obecně zavrženíhodné.

Na metodologii vaší práce je pozoruhodné, jak kombinujete nejrůznější prameny vědeckého poznání – literární klasiky, novinové sloupky nebo rigidní statistiky. Při čtení poslední knihy Proč láska bolí si ale nelze nevšimnout, že právě pro literární příklady saháte nezvykle často. Proč je beletrie vaším oblíbeným zdrojem informací o společnosti?

Odpovědi na otázku, kterou se zabývám, je těžké vysledovat v předmětech materiální kultury. Někdy se dají zahlédnout v dopisech, ale často ani tam. Pokouším se totiž hledat narativní organizaci citů, typ příběhů, jimiž se citům učíme a jimiž jsou city také reflektovány. Na tohle je literatura ideální. Literatura jednak odráží, jednak tvoří domněnky, jež si lidé dělají o sobě samých a o svých vztazích. Také vede lidi za ruku tím, že jim nabízí vyprávění, jak tomu, co zažíváme, dát smysl. Příběhy zachycené v literatuře uspořádávají naše životy, způsobují, že naše city prožíváme právě jako příběhy. Jsem naprosto přesvědčená o tom, že narativita je v emocích hluboce zakořeněná.

V každodenním životě počítáme s předpokladem, že čím víc toho o sobě samých víme, tím lépe se sebou můžeme zacházet, a pokud se tento proces nevyvede, přičítáme to špatným rozhodnutím, která jsme po cestě udělali. V základu této vulgarizované „péče o sebe“ vidíte existenci určitého druhu vyprávění – takzvaného terapeutického narativu.

Jsme nemocní, protože žijeme ve společnosti lékařů a léčitelů: psychologů, psychoanalytiků, farmaceutického průmyslu, sociálních pracovníků, doktorů, vysokoškolských akreditací, pořadatelů televizních talk show, poraden na telefonu v rádiích, psychologických institutů a klinik, učitelů jógy, duchovních učitelů, prostě poradců ve všech možných oborech. Tohle představuje velmi rozsáhlou část služeb, výroby a všeho, co souvisí s modernitou člověka. Pracujeme na tom, abychom byli lepšími, protože jde o způsob, jakým moderní společnosti kontrolují jednotlivce: skrze slib autentičtějšího, dospělejšího nebo seberealizovanějšího já.

Ve svých knihách se snažíte ukazovat lásku jako politikum. Tvrdíte, že moderní koncept romantické lásky je odvozeninou třídního rozdělení společnosti a patriarchátu. Jak se tato vaše námitka liší od tradičních námitek vznášených proti konceptu romantické lásky z feministických pozic?

Já sama na feministickém pohledu na lásku pochopitelně stavím. Moje poslední kniha je jasně feministická. Od feminismu se však odlišuji v tom, že z nerovnosti mezi muži a ženami neviním patriarchát, ale spíše samotné struktury modernity, které částečně mají patriarchální podobu. Navíc feminismus transformoval mezilidské vztahy takovým způsobem, že se stal součástí samotné struktury těchto vztahů. Milostný vztah se například stal válečným polem, na němž se zkouší, nakolik se k oběma účastníkům přistupuje rovnocenně a férově. To je něco, s čím se musí počítat. A když to dělám, dívám se na feminismus jako na určitý kulturní vliv mezi mnoha jinými. Feminismus představuje jak politickou pozici, tak kulturní pohled na svět. V knize Proč láska bolí využívám oba tyto přístupy.

Co si myslíte o roli sociologa/socioložky v současné společnosti? V České republice stále panuje představa sociologa jako někoho, kdo ovládá především čísla statistik a ortodoxní metodologii. Každý, kdo mluví s médii nebo se aktivně účastní veřejného života, je podezřelý a jeho kreditu vědce to spíše ubírá. „Angažovaný“ má hanlivý přídech.

K tomuhle mám trochu ambivalentní přístup, protože na jedné straně naprosto souhlasím s Maxem Weberem: opravdu bychom měli z poslucháren udělat místo, kde se budeme snažit předvídat budoucnost, kázat, o něčem přesvědčit, ať už je naše politická pozice jakákoli. Také si ale myslím, že sociologie, která se vyloženě politicky angažuje, ztrácí na pozoruhodnosti. Povolání hledat skutečné poznání by vás mělo stále překvapovat svými zjištěními, mělo by hledat příčiny a procesy, které nezapadají do způsobů myšlení, na něž jsme zvyklí. Skutečnost, že konvenční sociologie, jak jste ji popsala, ve výsledku nemá co zajímavého říct, zaráží. Ale neříká nic nikoli proto, že je striktně vědecká – protože spousta vědeckých disciplín a mnoho vědců objevuje fascinující skutečnosti –, ale spíše proto, že se míjí s celým cílem sociologie, jímž by měla být snaha porozumět v první řadě tomu, jakým způsobem lidé světu, v němž žijí, dávají smysl.

Vaše jméno můžeme nalézt mezi signatáři a signatářkami iniciativy We are Europe! Manifesto for re-building Europe from the bottom up (Evropa jsme my! Manifest za znovuvytvoření Evropy zdola), kterou podepsaly další velké osobnosti sociologie jako Zygmunt Bauman, Anthony Giddens, Ulrich Beck, mimochodem přesně ti, kteří se také zabývali fenoménem lásky v moderní společnosti. Angažujete se politicky i jinak?

Připojila jsem se k iniciativě, protože se cítím být Evropankou. Vyrostla jsem ve Francii, žila devět let ve Spojených státech a teď žiji v Izraeli, ale jsem Evropanka. Pořád se živě zajímám o to, co se v Evropě děje. Sama sebe vnímám jako součást širšího intelektuálního hnutí, které se snaží přijít na kloub tomu, co znamená „bojovat“ proti strukturám moci, které jsou naprosto neviditelné, nevysvětlitelné, a přitom tak opojné – podobně jako konzumní způsob života. V Izraeli nesympatizuji s žádnou politickou stranou, ale pravidelně píšu do deníku Haaretz a snažím se analyzovat příčiny toho, proč se Izrael uzavřel vůči okolnímu světu a staví se k němu nebezpečně nepřátelsky.

Když jsem pročítala vaše poslední články pro Haaretz, nejstarší izraelský deník, našla jsem text, v němž se zabýváte příčinami, proč se slovo levicový stalo v izraelské politice nadávkou. Trochu to připomíná situaci u nás v České republice, kde se temnota socialistické totality vytahuje jako protiargument vždy, když někdo nesouhlasí se současnou formou politického systému…

Izraelská pravice byla odjakživa podporována mocnou pravicí americkou, která v podstatě dokázala utvářet a ovlivňovat celé izraelské veřejné mínění. V Izraeli to fungovalo naprosto přesně jako v USA: jednoduše tím, že byla levice očerňována jako nepatriotická a pro národní zájmy nebezpečná. Protože je v Izraeli národní rétorika tak mocná, každý se bojí dát všanc svoji košer směnku dobrého patriota.

Ničím výjimečnému webovému grafikovi Ronny Adrymu se podařilo náhodou nastartovat spontánní iniciativu „Israel loves Iran“, která začala tím, že Adry vyvěsil fotografii sebe a své dcery právě s tímto nápisem na facebook. Plakát měl téměř okamžitě stovky přeposlání a Adrymu zcela neznámí uživatelé začali vyrábět obdobné plakáty ze svých portrétů. Dnes je „Israel loves Iran“ sebevědomou občanskou iniciativou se stabilním týmem a spoustou aktivit. Jak vidíte aktivizační potenciál nových médií? Může „virtuální láska“ něco skutečně změnit?

Obor, v němž se pohybuji, sociologie kultury, se snaží porozumět mocným dopadům virtuálních, imaginárních objektů. Má láska k Bohu, kterého jste nikdy neviděla nebo nepotkala, velký vliv? Pochopitelně ano. Takže to není virtuálnost, co lásku činí silnou nebo slabou. Otázka spočívá v tom, zdali má k dispozici využitelné prostředky – právě ony rituály, které by pomohly naše pocity zachovat. V tomto bodě pochybuji, zda mohou mít tyto virtuální fenomény dopad za počáteční šok rušení tabu a společenských omezení.

Univerzity byly ještě donedávna považovány za pevnosti svobodného myšlení a „nebojácné řeči“. Model vzdělávání, který funguje na tržním základě, ale tuto jejich roli celkem úspěšně ničí. Jaká je situace na vašem působišti, Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě?

Hebrejská univerzita tržní model přijala nadmíru rychle a k ekonomickým modelům soutěžení se stavěla s neobvyklou důvěrou. Už v osmdesátých letech následovala motto a krédo efektivity, dokonce myslím ještě před Thatcherovou. Považuji ovšem za pozoruhodné, že tento model sice zvyšuje soutěživost mezi jednotlivými katedrami, měří výkony pedagogického sboru standardizovanější cestou, ale přesto se jeho výsledky zdají být daleko průměrnější než ty, které podávaly univerzity řekněme devatenáctého století. Pravděpodobně se zvýšil výkon průměrného studenta nebo učitele, ale jaksi se ze scény vytratily ty skvělé mozky, které dokázaly přemýšlet o celé normativní struktuře společnosti. Volný trh zlikvidoval postavu velkého veřejného intelektuála.

Mimo oblast lásky se do hledáčku vašeho zájmu dostal také fenomén celebrit. Nestala jste se díky populárnosti témat, jimiž se zabýváte, sama určitou celebritou?

Akademická celebrita je komodifikací osobnosti, jména, ideje. Takže jakmile vstoupíte do koloběhu novinových článků, přednáškových turné, veřejných vystoupení v muzeích a tak dále, prostě se stanete svého druhu celebritou. Pokušení podlehnout této komodifikaci svého jména je opravdu velké, ale nakonec dám vždy přednost obskurní říši psaní knih a hovorů se svými studenty. Zbytek je spotřeba, ne výroba.