Pozvolná legitimizace dříve rasistických myšlenek, začasté zarámovaná formulí „já nejsem rasista, ale…“, je u nás bezpochyby přiživována i médii. Zcela bez rozpaků používaný pojem nepřizpůsobivý je totiž kromobyčejně mocnou zbraní: umožňuje vyhnout se označení konkrétního etnika a následnému obvinění z nesnášenlivosti, přitom však nahrazuje neutrální slovo cikán či Rom výrazem v zásadě pejorativním.
Z článků v tisku, ať už se vyjadřují o cikánech či nepřizpůsobivých, si Pražák ze středních vrstev udělá obrázek o situaci na severu Čech jen obtížně. Za zkratkovitými názory nelze vidět konkrétní problémy ani konkrétní lidi. V tomto ohledu je určitě cenné, že se poměrně hodně našich dokumentaristů vydalo s kamerou do míst, v nichž eskaluje společenské napětí. Jen je otázka, jak budou jejich snímky přijaty mezi ostatním televizním obsahem. Mají schopnost zvrátit předsudky, které jsou obvykle při čtení článků a sledování zpravodajských relací spíše utvrzovány? Anebo jejich názornost naopak stereotypy posílí ještě účinněji?
Dvojice dokumentů, uvedená i na festivalu Jeden svět v jeho klíčové sekci Bojíte se snášet?, jež se zaobírala právě problematikou odlišnosti a tolerance, patří k poměrně tradiční televizní dokumentaristice. David Vondráček se ve snímku Na divokém severu pokouší představit historii Šluknovského výběžku a posléze dát prostor reprezentantům bílé většiny i romské menšiny; běžným obyvatelům i zástupcům radnice. Předností tohoto filmu je jednak snaha o naznačení kontextu, tedy toho, jak byl kraj osidlován, ale též Vondráčkova schopnost pozorovat věci optikou obou stran. S lidmi, kteří říkají vlastně neuvěřitelně rasistické věci, lze nikoli sympatizovat, ale v jistém smyslu snad soucítit. A to ne proto, že to mají těžké, když jim tam cikáni dělají bordel. Je však možné lépe pochopit jejich ukřivděnost a sociální nejistotu, která je v regionu s vysokou nezaměstnaností společná bílým i Romům. O to více pak zamrzí, když vidíme, jak naštvaný dav skanduje „Cikáni do práce!“ před ubytovnou, v níž z velké části bydlí pracující Romové. Ti vám řeknou, že naopak mnozí z těchto křiklounů do práce nechodí a že nejhorší na tom je, že to nejsou neonacisté, ale sousedi, kteří s nimi včera seděli u kafe.
Podobnou scénou začíná televizní esej O slušnosti Radovana Síbrta. Kdosi ze skandujícího davu vykřikuje do kamery: „Aspoň uviděj, že už to nejsou jen neonacisti, ale že vyšli i slušný lidi.“ Síbrtův dokument se nepokouší o „objektivní“ vylíčení situace, otevřeně se zaměřuje na představitele většiny a především pak na poměrně mrazivé zkoumání toho, jak se definuje pojem slušného člověka. Přesně se tu obnažuje právě onen zmiňovaný protipól pojmů: slušní versus nepřizpůsobiví. Sledujeme několik, povětšinou postarších usedlíků, jak rozumují o soužití s Romy a nejintenzivnější pocit, jaký si odnášíme, není prostá nespokojenost se složitostí společného žití, ale údiv nad neustálým mimoděčným vyjadřováním nadřazenosti. Obyčejní lidé hovoří o svých všedních starostech a my vidíme, že ten postarší pán není žádná bezcitná zrůda, akorát má zjevně raději svého psa než některé lidské bytosti.
Z poněkud odlišných pozic vtrhávají na televizní terén Vít Klusák s Filipem Remundou. Jejich pětidílný cyklus Český žurnál přiznává nejen svým názvem příklon ke specifické autorské poetice. Tvůrci, jejichž tvorba stojí ve velké míře na konceptu a inscenovanosti, se své autorské vidění světa i dokumentaristiky pokoušejí napasovat na televizní formát a představují pět zásadních událostí uplynulého roku – sice pomocí časosběrné metody, přesto poněkud svéráznou optikou. Snímek Život a smrt v Tanvaldu stojí podobně jako výše zmiňované dokumenty na pozorování života na severu Čech. I přes různé nálepky obou dokumentaristů – od neobjektivních až po klauny – je ostatně schopnost pozorovat tím nejcennějším na jejich tvorbě.
Klusák s Remundou představují svébytnou dvojici reportérů: jako obvykle je dobře vidět, které straně patří jejich sympatie, ale jako vždy je to dáno okolnostmi a hlavně – je to naprosto transparentní a v mnohém hodnotnější než zdánlivě nezaujatý přístup. Snímek se totiž zaměřuje na konkrétní kauzu, na zabití dvaadvacetiletého Roma Ladislava Tatára bílým důchodcem. Otec oběti se nehodlá smířit s verdiktem soudu o střelcově nevině a snaží se pátrat na vlastní pěst. A na rozdíl od střelce si také dokumentaristy pouští k tělu a dává jim svou důvěru.
Dvojice umí klást ve správnou chvíli správné otázky, dokáže lidi donutit, aby se odhalili, k čemuž v případě ožehavého tématu rasismu nemusí pouhé pozorování stačit. Hodnota jejich filmu spočívá v tom, že jsou pomocí své „potměšilé“ metody schopni dostat se až na dřeň problému. Humor, přirozená drzost a ochota zasahovat do situací tu vedou k pozoruhodným výsledkům, zároveň tu jsou scény, v nichž probíhá upřímná filmařská sebereflexe. Jediný problém tak je, zda tyto postupy nebudou v televizním kontextu – navzdory své zdánlivé křiklavosti – působit až příliš jemně.
Autor je filmový publicista.