Česko-německé literární stýkání a potýkání - literární zápisník

Rozbor vztahů mezi českou a německojazyčnou kulturou předpokládá zdánlivě polemický a politický tón, emoce a rétoriku emancipace, konkurence, ovládání a vyrovnání, přejímání, nápodoby, konfliktu a možná i boje. V tomto terminologickém rámci se převládající část české filologie i publicistiky pohybuje už od dob Kollárových a Jungmannových, podporovaná nejen školskými schématy a tématy, přejímanými z generace na generaci a z jedné učebnice do druhé, ale třeba i tak světoznámou autoritou, jakou je Roman Jakobson, jenž ještě v padesátých letech 20. století hrotil soupeření slovanského a germánského písemnictví, jako by střet civilizací měl už vbrzku být rozhodnut na základě hledisek etnicko-jazykových. Skličující aktuálnost ideologizace německé identity v českých zemích prokázala ostatně i nedávná lidová štvanice na rodný jazyk příbuzných jednoho z prezidentských kandidátů.

Monografie Václava Petrboka o česko-německých literárních vztazích v 17. až 18. století, nazvaná Stýkání, nebo potýkání? a obhájená původně jako disertační práce, není pod tímto úhlem pohledu koncipována a už v tom spočívá její přínos. Autor předkládá čtyři studie, vybavené úvodem a závěrem, v jejichž konkrétním materiálovém zpracování je vlastní síla jeho knihy. Čtyřmi hrdiny jsou Bridel, Koniáš, jezuita a kazatel Stanislav Vydra a bohemista Jan Nepomuk Norbert Hromádko. Studovaný časový výsek a svůj předmět autor vymezuje podtitulem: Z dějin česko-německo-rakouských literáních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek.

Nenechme se zmást, motto, jehož autorem je pozoruhodný meziválečný slavista a politik Franz Spina a v němž se mluví o slovanském kulturním typu, který má zároveň rysy západoevropské, germánsko-románské kultury, napovídá, že se autor chce věnovat otázce slovanské a německé dimenze české kultury, ale není tomu tak. Slovanství se uvádí nejčastěji jako označení institucionální – například ve zmínce o Hromádkově požadavku na zřízení referentského místa pro slovanské řeči a národy u Dvorské studijní komise. To jistě není závada, tím spíš, že slovanský diskurs v české kultuře začíná být vlivný až v období následujícím po tom, jemuž se věnuje Petrbok. Jen by se možná u Spiny našel vhodnější citát, protože jako autorita je vybrán výborně: byl to právě on, kdo neúnavně odmítal antagonismus v německo-českých kulturních vztazích. A Petrbokovy rozbory mu dávají za pravdu.

Výše zmíněné slovo „boj“ se v knize vyskytuje převážně terminologicky – například „Hanswurststreit“ (boj o Hansvuřta) – nebo jako citace názvu knihy Josefa Hanuše z roku 1912. Souvisí to jistě i s tím, že určující intelektuální autoritou byl pro Petrboka (jak ostatně sám uvádí) Alexandr Stich, badatel výjimečné pronikavosti a erudice, jenž sice před deseti lety zemřel, nicméně dodnes tvořivě ovlivňuje část tuzemské bohemistiky, přičemž možná nejvýrazněji se to projevuje právě v Petrbokově generaci. Pro Sticha byla mnohojazyčnost české kultury skutečností nepodléhající žádnému apriornímu hodnotícímu přístupu – němčinu a pro starší období latinu bohemista podle jeho nesporného názoru potřebuje jednoduše proto, aby se vyznal ve studovaném materiálu.

Zde je třeba rovnou uvést, že při vítání Petrbokovy knihy bychom neměli opomenout, jak badatelsky náročným obdobím se zabývá. Kompetentní popis literární produkce 17. a 18. století předpokládá nejen specifické porozumění pro problematiku žánru a autorství, ale i solidní průpravu teologickou a v neposlední řadě schopnost číst originální texty ve staré orfografii a typografii, tím spíš, že v některých případech nejsou ani dostupné v pozdějších edicích.

Na některých místech by bylo vhodné citáty nebo jevy důkladněji ukotvit – tím by se publikace stala přístupnější pro komunikaci s čtenářem za hranicemi oborové rady pro doktorské studium. A právě takovému zájemci má díky svému neotřelému a dobře srozumitelnému tématu určitě co nabídnout. Pomocnou ruku by mu určitě podaly odkazy na zdroj některých výrazů: například už v úvodu užívá autor silná slova z česko-německých polemik o „ublíženecky domýšlivém odsudku primitivů“ nebo „zrádců všelidských ideálů“ – zde vzniká hned přání dozvědět se, kdo tato výrazná sousloví užil, v jaké to bylo době a v jakých souvislostech. Dále by bylo dobré charakterizovat stručně některé dobové diskuse. Třeba již zmíněný Hanswurststreit je označen za proslulý stejně jako o pár řádek dál úvahy Jürgena Habermase v knize Strukturální přeměna veřejnosti (Strukturwandel der Öffentlichkeit, 1962; česky 2000), ale u těchto proslulostí, o nichž není pochyb, bychom přece uvítali jejich alespoň krátkou prezentaci. Obzvlášť to platí pro historická témata. Nevěřím, že pro všechny, kdo se o Petrbokovy studie zajímají, bude proslulost Hanswurststreitu něčím samozřejmým – od autora se dozví jen tolik, že šlo o nějakou plebejskou postavu.

Co v souvislosti s předpokládatelnými kompetencemi uživatelů knihy považuji za vynikající, je hojné užívání německých citátů v originále. Pro čtenáře, kteří neumějí německy, je kromě názvů knih důsledně připojen překlad, ale zdůraznění původního znění posiluje věcnou a autentickou atmosféru textu.

Petrbokova kniha nepředstavuje ten typ výzkumu, který razí nějakou jednoznačnou tezi nebo přichází s šokující zjištěním. Ale to vzbuzuje sympatie a důvěru v jeho poctivé – řečeno autorovými vlastními slovy – „rozkrývání souvislostí zasutého propletení obou slovesných kultur v zemích Koruny české zejména ve vztahu k sousedním kulturám německého jazyka a nadnárodní kultuře latinské“.

Autor je rusista.

Václav Petrbok: Stýkání, nebo potýkání? Z dějin česko-německo-rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek. Triáda, Praha 2012, 264 stran.