Iniciativa Mánes umělcům vznikla na protest proti úpadku pražské výstavní síně Mánes, která původně patřila slavnému avantgardnímu spolku. Autor následujícího textu osvětluje, proč je dobré jejich aktivitu podpořit.
„Za posledních dvacet let se budova Mánesa spravovaná Nadací českého výtvarného umění (dříve Fond výtvarného umění) stala symbolem negativních důsledků privatizace kultury,“ píší na svých webových stránkách autoři výzvy Mánes umělcům. „V průběhu dvoudenní symbolické okupace změníme prostory budovy ve fórum, kde budou diskutovány historické i výhledové perspektivy spolkové činnosti u nás. Aspoň na dva dny vrátíme budově funkci, jíž byla určena. Účastí na akci vyjádříte podporu našim požadavkům a přispějete ke zvolení nových členů správní rady, kteří se stanou zárukou její lepší budoucnosti.“
Kdo je autorem textu, se ze stránek nedozvíme, stejně jako kdo je iniciátorem akce (i když se to vlastně tak trochu ví). Možná to ani není důležité. Jde totiž o „spontánní, otevřenou a horizontální (tj. nehierarchickou) iniciativu“, kterou tak tvoří každý, kdo se k ní přihlásí (abecedně řazený seznam „členů“ je na webových stránkách iniciativy). Bývám poměrně skeptický k podobným sdružujícím aktivitám: končí zpravidla v tradičním (třeba neformálním, přesto hierarchickém) modelu vedení, nebo zaniknou dřív, než by k němu došlo. Také myšlenka na obnovu spolkové činnosti vystavěná na základě zájmu o budoucnost objektu Mánesa se mi nezdá dostatečně nosná. Přesto je jednoznačně dobré aktivitu podpořit. Pokusím se vysvětlit proč.
Lukrativní Mánes
Někdy na počátku devadesátých let jsem se (víceméně omylem) mohl několikrát zúčastnit setkání v té době znovu obnoveného spolku Umělecká beseda. Už tehdy to bylo setkání starší generace, především pamětníků slavných dob Besedy. Její aktivity se odehrávaly nejvýrazněji ve třicátých letech a byly ovlivněny rivalitou mezi umělci Besedy a Mánesa (popisovanou jako vztah fanoušků Sparty a Slavie). Pamětníci vzpomínali na maškarní plesy, besední bály, silvestry a další společné spolkové radovánky. Po roce 1948 komunisté jejich činnost postupně zakázali. Na začátku devadesátých let spolky znovu ožily a chvíli to vypadalo, že se ztracené časy zase vrátí. Nestalo se tak. Oba spolky sice stále existují (sdružují desítky výtvarníků, především starší generace), jejich existence je však víceméně formální, žádným významným způsobem se na uměleckém dění nepodílí. Nikomu nepřekážejí, splňují všechny formální podmínky pro minimální finanční podporu své existence. Zatímco Umělecká beseda minulý měsíc oslavila bez většího zájmu sto padesát let trvání, o Mánesu se živě diskutuje. Mluví se však pouze o budově Mánesa, která kdysi patřila právě Spolku výtvarných umělců (SVU) Mánes. Nepřehlédnutelná stavba architekta Otakara Novotného představovala výrazný symbol této instituce až do roku 1956, kdy byla její existence ukončena a budova převedena na nového uživatele – Fond výtvarných umění, jemuž patřila po celé období socialismu. A právě situace kolem funkcionalistické budovy na pražském nábřeží je v současné době dalším z mnoha příkladů neprůhledných zájmů o lukrativní nemovitost v centru Prahy.
Nekonečný soudní spor
Po revoluci obnovilo dvacet původních členů SVU Mánes znovu svůj spolek. Představa, že se jím automaticky vrátí i jejich původní budova, však vzala brzy za své. Nadace Český fond umění, do které se socialistický Fond přetransformoval, se nehodlala budovy vzdát a soud jí po mnoha letech tahanic dal za pravdu. Nově obnovený spolek tak započal dodnes nekončící spor a mezi všemi zúčastněnými zažehl nesmiřitelnou nenávist, v jejímž jádru je právě budova Mánesa. Spolek sám si však našel po čase jiné prostory a tam pěstuje své „spolkaření“ (vystavuje, vydává časopis). Nadace (později přejmenovaná na Nadaci českého výtvarného umění) budovu Mánesa po celou dobu využívala, z kdysi reprezentativních míst však postupně vytvořila galerijní „holku pro všechno“. Zajímavý výstavní prostor zaujal v posledních letech jen nesystematickou dramaturgií, která umožňovala vystavovat prakticky každému (solventnímu) zájemci. Na druhé straně ani dramaturgie SVU Mánes, sídlícího po léta v galerii Diamant, rozhodně zajímavější výstavní alternativu nenabízí.
Volání zdola
Výsledkem sporů bylo nezadržitelné chátrání budovy, jejíž rekonstrukce po mnoha odkladech začala v minulém roce a kvůli finančním problémům byla nedávno pozastavena. Objevily se informace o neschopnosti Nadace dotáhnout započatou rekonstrukci budovy do konce a snaze ručit za poskytnutou částku právě samotnou budovou Mánesa. Došlo k medializované obměně ve vedení Nadace, která se neobešla bez dalších vyhrocených sporů. To, společně s informací, že se o celý objekt (kromě galerie je jeho součástí třeba restaurace nebo letní terasy) zajímá přes nastrčené osoby soukromý zájemce, vyhrotilo situaci až ke vzniku současné iniciativy.
Transformace Nadace českého výtvarného umění, která Mánes spravuje, v „organizaci s členskou základnou a demokraticky voleným výborem“ se zdá jako jediné možné východisko. Mánes umělcům představuje další ze snah ovlivňovat situaci v naší společnosti tzv. zezdola. Jde o logický důsledek a reakci na zaběhlé mocenské projevy. Volné seskupení lidí napříč generacemi možná působí nezpůsobile pro další vyjednávání. Uvidíme. Třeba není vyjednávání podstatou jeho snažení.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.