Krajinou, kde zamrzá gin

Chcete-li se vydat do hor, je vhodné najít si průvodce. A pomýšlíte-li na Karpaty, asi nenajdete lepšího, než je Taras Prochasko, autor románu Jinací (Neprósti, 2002). Ještě než se vydáte na cestu, byste si však měli pročíst několik následujících úvodních poznámek, abyste se s průvodcem nerozešli hned na první křižovatce.

Ze světa nic nevypadne

Místa podle Prochaska nejsou jen proměnné či nahodilosti v osudech postav, v jistém smyslu fungují právě naopak. Jsou tím, co vůbec umožňuje vyprávění příběhu, a osud v tomto smyslu není ničím jiným než vytvořením posloupnosti míst, než protnutím několika bodů v husté síti dalších možných propojení. V knize se píše, že každé místo (a vlastně cokoli) na světě je spojeno s libovolným dalším místem přes maximálně čtyři stupně či body. Nic tudíž ze světa nevypadne, svět je ohraničen podobně jako samotné Karpaty, ne ovšem proto, že by byl obkroužen horami a někdo ho ohraničil zvenčí, nýbrž právě díky svým vnitřním souvislostem. Jinak řečeno, má své meze v možnostech posloupností, které jeho místa mohou vytvořit.

Nemusíme se tedy obávat naprosté ztráty orientace, ale neměli bychom ani podléhat iluzi, že postávání na místě je zárukou stability a definitivní jistoty. Jako jakýsi základní tábor tu stojí smyšlená obec Jalovec a jeho ginové lázně založené Františkem, jednou z nemnoha základních postav, na příhodném místě, v jakémsi těžišti Jinakých i Karpat, průsečíku mnoha, byť samozřejmě nikoli všech příběhů a jejich osudového sledu míst. Jak říká autor sám: „Je-li místo, je i historie (když se rodí historie, zákonitě musí existovat odpovídající místo). Najít místo je jako položit základ historii, vymyslet místo je jako najít příběh. Koneckonců příběhy jsou také důležitější než osudy.“

Žerty s traktáty a lexikony

Každé místo si s sebou nese příběhy, jimiž je propojeno s ostatními, nezbývá tedy než se vydat po těchto příbězích – otevřít knihu a číst. Z lázní se odpařuje tolik ginu, že z oblaků může pršet alkohol a zamrzat na chladné zemi, a po tomto ledě je potom nejlépe jít dostatečně rychle, aby noha nestihla podklouznout. Taková je i podoba příběhů a stezek, po kterých vypravěč své čtenáře provází. Ona propojení míst, která tvoří příběhy, si ovšem není radno představovat jako chronologická zřetězení nějakých událostí. Chronologie je v logice výstavby Jinakých a s ní spojeného vnímání světa druhotná. Určující je samotné řetězení míst, osob, věcí do posloupnosti – samotný tento akt z nich vytváří příběh. Text knihy je dělen do krátkých kapitol, dále rozčleněných na jakési paragrafy, respektive krátké číslované segmenty v délce od věty po stranu či dvě. Takže ani nepříliš zdatní horští turisté se nemusejí ničeho obávat. Budou mít dostatek času k odpočinku, což jim jistě přijde vhod, jelikož samotný pochod, když na něj dojde, se bude podobat úprku po ledě.

Jak už bylo řečeno, všechna místa jsou navzájem propojena přes maximálně čtyři další, a to platí i pro jejich obyvatele. Aspoň v těch Karpatech, kterými nás provádí Prochasko. Jak by mohl vypadat průvodce takovou oblastí? Nejspíše jako obrazy Hieronyma Bosche nebo Laroussova encyklopedie. Stejně jako Prochaskova kniha plná toponym, uváděných často i v řadách za sebou, jsou také lexikony či Boschovy obrazy souborem podobných jmen a výjevů. Spojení mezi nimi pak nastává vzájemným odkazováním, přestože na první pohled stojí zcela separovaně. K dalším vazbám pak dojde, když si z lexikonu navíc uděláte herbář nebo když z milostných partnerek nakonec sestavíte lexikon erotický (jako jedna z postav). Souvislosti se ale řetězí, příběhy bobtnají a není radno do nich zde zabředávat.

Jazyková úspornost knihy koresponduje s takzvanou neprózou, způsobem psaní, který používá Sebastián (dalo by se říct ústřední postava, pokud by bylo možno v tomto případě v běžném smyslu mluvit o postavách) při komunikaci s „jinakými“. Charakterizuje ho snaha o co nejúspornější zachycení nějaké události či prožitku do podoby jakési „definice“, jak píše autor, přesto ale vede skoro důsledně k neporozumění či nerozumění. Jen mimochodem: to, že se na konci knihy explicitně žertuje společně s Wittgensteinovým Traktátem, není jen přídavek či odbočka pro zdatné turisty. V celé knize se s tímto dílem setkáte v mnoha různých podobách – přinejmenším zde, na horských vrcholcích, visí ve vzduchu věta, že hranice našeho jazyka jsou hranicemi našeho světa. Ovšem procházka po traktátových a případně dalších Wittgensteinových stezkách v Jinakých by vyžadovala jiný formát než nabídku výletu.

Co nás učí rostliny

Je čas se zeptat, kdo to jsou oni „jinací“ z názvu. Prozatím postačí zmínit, že to jsou zaříkávači a vypravěči. O lingvistických souvislostech se můžete dočíst v podařeném doslovu překladatelek, které se vás ujmou potom, co sestoupíte z vrcholků Karpat cestou z Jalovce domů. Stejně tak rejstřík důležitých historických a místních fakt bude při výstupu velmi nápomocen, ačkoli zvláště dobrodružným turistům nelze než doporučit, aby se vydali na cestu na vlastní pěst i bez této pomůcky. Řekněme si ještě, jak je to s tím zaříkáváním: „Zaříkadlo, to není slovo. Zaříkadlo je mnoho uspořádaných slov. Zaříkávání – to už je příběh. Každá příčina má svoje zaříkadlo. Zaříkávání jsou příběhy… Vyprávění je veškeré dění a veškeré dění je vyprávěním.“ Kdo jsou „jinací“, nejen jako huculští šamani, ale jakožto tvůrci vyprávění, tedy zaříkadel, se čtenář musí dopátrat sám. Třeba v nich pozná něco, co dalece přesahuje region Karpat – stejně jako domnělý vliv „jinakých“.

A jak zhodnotit samotného průvodce? Jeho slovy: „Tak nás to učí rostliny. Kdyby dobrých knížek bylo neskutečně mnoho, pak by se svět zastavil, nebo zpil.“ Dovolíme si to trochu překroutit: po přečtení se vraťte k slepotiskové rostlině na obálce (k vysoké kvalitě výtvarného provedení už toho bylo vyřčeno dost jinde), a pokud stále nebudete přesvědčeni, ona vám pomůže dotykem pochopit, v čem je tato kniha tak dobrá.

V Jinakých se jako ve správném průvodci, zabývajícím se tím, co lze navštívit, a ne vyslovit, poukazuje i na to, co říct nelze. „Připravovat pro někoho jídlo má vždycky smysl, stejně jako vychovávat dítě nebo pečovat o rostliny – tato činnost navrací člověka zpět k bezprostřednosti zvířat a ptáků, kdy se nikdo neptal, co a proč má dělat.“ Tento výlet vám může opravdu hodně nabídnout, záleží tedy už jen na vás, máte-li odvahu k vysokohorské turistice. Ti z vás, kteří se pročtou až nakonec, mi tento příměr odpustí.

Autor je komparatista.