Kvéry, hustle, americký sen

„Přála bych si, aby tahle chvíle nikdy neskončila,“ zní jedna z mnoha opakovaných manter v Spring Breakers režiséra Harmony Korineho. Nejvýraznější audiovizuální memento absolutní přítomnosti a také absolutní povrchnosti, jež jsou pro tento film určující, ovšem představuje hned úvodní sekvence. Skrillexův soundrack předvádí, jak se z undergroundového dubstepového soundu stal nový rave, zpocená opálená těla ve zpomalených lascivních pózách si užívají plážových orgií. Kultura MTV je zde dotažená k dokonalosti – z nejvyprázdněnějších a nejobscénnějších gest se díky bravurnímu formálnímu podání stává předmět estetického požitku.

Čichání lepidla a vojíždění vodpadků

Korineho tvorba představuje kinematografii posedlosti – vášeň a naprosté zaujetí jsou přítomné ve všem, co dělá. Už jeho debut Gummo (1997) zahlcoval diváky vjemy přímo z nejhlubšího nitra myslí a příbytků jižanské „bílé špíny“. Epizodická sonda, založená na impresích, dokumentaristických postupech a výjimečné citlivosti k obrazu i zvuku, odhalovala život na okraji podstatně jinak než brakové filmy a hollywoodské komedie. Korine, který sám pochází z Nashvillu, se v tomto filmu noří do chudinských obydlí a nachází tam nejen mnohem větší špínu, než je přítomná v běžné produkci o buranech z Jihu, ale také věci, které se obvykle na kameru neukazují. Liliputský černošský prostitut, mládež čichající lepidlo, týrání koček – není divu, že ho kritika obviňovala z exploatace a film ve své době víceméně propadl. Dnes se na něm v odborných publikacích o americkém nezávislém filmu demonstruje, jak neobvykle se dá přistupovat k naraci. Forma ovšem nikdy nebyla tím nejdůležitějším. Korine především ukázal věci tak, jak jsou, s pochopením pro popkulturu v té nejrudimentárnější podobě lidové kultury, pro podivné popěvky či trička s Janet Jacksonovou. V silně osobním podání (zmíněný liliput je Korineho bývalý spolužák) se tak přes všemožné extrémní výjevy a podivnou snovou strukturu skrývá určitá – byť pro mnohé enormně znepokojivá – důstojnost lidí obývajících naprosté společenské dno. Rozhodně to neznamená, že by Korine parazitoval na festivalovém vytěžování sociálně citlivých témat. On pouze s brutální upřímností odkrývá karty, či spíše obsahy popelnic.

Poté, co s podobnou umanutostí ve filmu Julien Donkey-Boy (1999) znásilnil pravidla manifestu Dogma a následně strávil mnoho let v Evropě ve společnosti drog a podivných existencí, se Korine vrátil s vypravěčsky vstřícnějším Mister Lonely (2007). I zde bylo vidět, nakolik umí vystihnout zvyky a nálady určité komunity. Na křupanský Jih znovu zavítal ve svém nejradikálnějším filmu Vojížděči vodpadků (Trash Humpers, 2007), kde zmíněná metafora o popelnicích platí doslova. Kromě radikální estetiky založené na absenci děje, vizuálu starého videa a minimu dialogů, které nahrazují bizarní monology či popěvky často na hraně srozumitelnosti, se tu nově rozehrává podivná hra falše a autenticity. Hypnotická agresivní mantra „Make It Make It Don’t Fake It“ se stává do značné míry emblémem jeho nejnovější tvorby. Falešní retardovaní důchodci obcující s popelnicemi vystupují ve scénách, které zavánějí tou nejryzejší bezprostředností amatérských videí. Styl založený na repetici a variacích, na síle gesta, je tu dotažen do důsledku. Jde o dílo, které spíše než s kinematografií nakládá s hudebními postupy či s videoartem.

Plážový film noir

Od buranů z Nashvillu se Korine ve Spring Beakers přesunul k buranům z Floridy, místo lůzy bez peněz ukazuje lůzu, která je ve vatě. Neostrý obraz staré videokazety nahradil nablýskaný atraktivní vizuál. Ve Spring Breakers znázorňuje Korine perverzní stránku MTV kultury a jižanského rapu podobným způsobem, jako v předchozím filmu ukazoval perverzní obrazy z jižanských předměstí (namísto slova „perverzní“ ovšem můžeme také použít slovo „realistické“ – v obou případech to bude znít nepatřičně a v obou případech to bude výstižné). Zatímco ale ve filmech Gummo a Vojížděči vodpadků v jistém smyslu cílil na festivalové publikum, které se rádo dívá na sociální spodinu, a předváděl mu, jak to v oněch končinách vypadá „doopravdy“, nyní se zaměřuje na multiplexové diváky. Trailer plný dubstepových beatů a polonahých těl totiž vlastně ukazuje všechno, co je ve filmu přítomno: maximalizovaný požitek, maximalizovanou povrchnost a prázdnotu. Parta vysokoškolaček vykrade fast food, aby měla peníze na jarní prázdniny, a tím začíná nekonečný mejdan na plážích, napřed mezi ostatními „spring breakers“, poté mezi místními gangstas. Korine vyměňuje jednu buranskou popkulturu za druhou, místo hypnoticky ďábelského šepotu dětských říkanek „Peanut-butter, mother-fucker“ z Gummo zde zní popěvek „Spring break, spring break, spring break forever“. Kvéry, hustle, kérky, americký sen.

Korine dobře věděl, proč angažovat kameramana Benoîta Debieho, který pracoval na jednom z nejpsychedeličtějších filmů v dějinách kinematografie Vejdi do prázdna (Enter the Void, 2009), ale také na podmanivém artovém snímku Kalvárie (Calvaire, 2004), osobitě přepracovávajícím klišé hixploatačních děl. Ve Spring Breakers se buranství a drogový rauš propojují. Svým způsobem jde o svébytnou variaci na nejtypičtější zápletku brakových filmů o venkovu: příběh o partě měšťáků, kteří se dostanou do spárů nepoddajného, zdivočelého Jihu. Místo rurálního pekla venkovských exploatací a místo očekávané sexy komedie však přichází přízračný plážový film noir, který je nevyhnutelným důsledkem žití amerického snu podle pouliční autenticity, již stejnou měrou diktuje „cesta streetu“, kýčovitá popkulturní imaginace MTV i sociální realita.

Absolutní přítomnost

„Předstírejte, že je to videohra, že je to jako ve filmu,“ zní další z několikrát opakovaných vět. Počínání hrdinů osciluje na podivné hranici mezi realitou a její simulací. Mezi autenticitou a falší už neexistuje jasný předěl. V boření opozic je Korine opravdu dobrý. Mezi extází a dojezdem, mezi zábavou a nudou, mezi popem a artem se tu lomítko najít nedá. Korine zůstává maximálně na povrchu, rozhodně se nedostává svým postavám pod kůži – nevíme o nich vůbec nic. V různých kontextech a různých časových rovinách opakované telefonické promluvy s rodiči či prarodiči poskytují celou škálu interpretací. Všechny jsou nosné, všechny jsou pravdivé, ve světě absolutní přítomnosti však není možné vyvozovat závěry.

Snímek samozřejmě nelze zaškatulkovat jako jarní krimi komedii, natož jako moralitu. Jde především o nalezení nejpříhodnější formy, jak vyobrazit svět nikdy nekončícího videoklipu, svět jako videohru. Hvězdy jižanského trap rapu, jakou je Gucci Mane, který ve filmu hraje, se v tomto světě pohybují mezi vězením a MTV. Autentičnost ulice a faleš televizního pozlátka tvoří dvě strany jedné mince. Spring Breakers, podobně jako většina Korineho filmů, spojuje realističnost s opojnou stylizací, s věrností, s níž zachycoval čichání lepidla a zevlování teenagerů z Nashvillu v Gummo, nyní ukazuje party návyky dvacetiletých holek a rapperů. Jsou zde detaily jako ze života, takřka dokumentárnost, a přitom zachycení světa, který je nikdy nekončícím klipem a nikdy nekončící chimérou. Film extatický a mrazivý zároveň.

Autor je filmový publicista.