minirecenze

Ivan Wernisch (ed.)

Živ jsem byl! Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní

Druhé město 2012, 507 s.

Antologie s podtitulem Čítanka z „jiné“ české literatury 1745–1947 volně navazuje na knihy Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (2000), Píseň o nosu (2005) a Quodlibet (2008), tedy na předchozí Wernischovy výbory textů zapomínaných či přesněji nikdy neetablovaných autorů. Tyto „čítanky nečítankové literatury“ navazují na tendenci přezkoumávat místa literární historie, která se do kanonických dějin nedostala, podobně jako to činil například Ivan Slavík, jakkoli Wernisch v doslovu explicitně píše, že zde o budování alternativního kánonu nejde. Mezi zastoupenými autory jsou obecněji známí snad jen Antonín Trýb, Óndra Łysohorsky a Sofie Podlipská, některé, například Bohumila Schweigstilla, bude znát literární historik, jiní autoři, například kritik František Zákrejs, jsou známí z jiných oblastí, než je beletrie, naprostá většina autorů je ovšem neznámá a neuvádějí je dokonce ani standardní dějiny české literatury. Jakkoli editor nabízí kratičké medailonky autorů, u některých se mu jejich identitu nepodařilo rozklíčovat a uvádí je pouze pod šifrou či pseudonymem. Soubor tvoří převážně prozaické texty různého určení, nejrůznějších žánrů i stylů a konečně i umělecké úrovně – některé texty jsou ovšem samy o sobě výtečné. Žánr antologie však dodává lesk i textům slabším. Antologie funguje jako veliká mozaika, kde se texty navzájem osvětlují. A konečně někdy vznikne magicky krásný text zásahem editora – samotným faktem, že jde o ukázku, tedy poetikou fragmentu.

Pavel Šidák

Milan Schulz

Hledání z(a)traceného času aneb Co jsem nezapomněl

Torst 2012, 248 s.

Slovní hříčka v titulu memoárově esejistické knihy Milana Schulze připomíná druh jazykové komiky, která byla pevně zahnízděna v literárních časopisech šedesátých let a dnes se pohříchu moc nepěstuje. Tatam je atmosféra kabaretů, jakými byl rodící se Semafor, pro který Schulz pracoval jako externí dramaturg, nebo třeba Paravan jeho přítele J. R. Picka. Oba patřili k bystrým mužům, protože pěstovat inteligentní, a přitom srozumitelný humor je jistě náročný intelektuální výkon. Kniha Schulzových vzpomínek víří postřehy i humorem – příkladem je záliba v přesmyčkách jmen, kterou sdílel s Karlem Šiktancem (třeba z Jiřího Taufera tak vzniká „Řití je fura“). Přenáší nás do podstatného dění nejprve okolo Literárních novin či Orientace a poté, co autor ze „zakyslého husákovského Československa“ emigroval, i do mnichovské redakce Svobodné Evropy. Normalizace skutečně vtip ducha nepěstovala a ani nestrpěla. Schulzova kniha je zároveň esejem na téma nespolehlivosti paměti a interpretace nejen dějin. Schulz neváhá citovat historky z pamětí svých vrstevníků a divit se nad tím, jak si to pamatují přesně či odlišně, když on zažil něco zcela jiného. Schulzova paměť tak samu sebe s grácií pojmenovává jako nespolehlivou. Můžeme ale říct, že o to atraktivnější je sama kniha – svěží, neúmorná, humorná. Přejme k dubnovým narozeninám autorovi pevné zdraví a věřme, že jej okolí ještě donutí něco napsat či aspoň uspořádat výbor z publicistiky psané pro Svobodnou Evropu.

Filip Tomáš

Petr Bláha

Provincionalistovy nepochybně pochybné pochybnosti nad nezpochybnitelností demokracie

Dauphin 2012, 194 s.

Antidemokratický živel Petr Bláha pokračuje po knize Filosofie provincionalismu tentokrát rozsáhlejší sbírkou krátkých, k tématu demokracie se vztahujících esejů. Jeho jazyk se čtenářem opět nijak nespolupracuje, naopak – co nejsnaživěji mu brání v pochopení. Je za hranou toho, co bychom mohli považovat za záležitost intelektu a estetického záměru, protože provincionalista zjevně nestojí o jakékoli uspokojení čtenáře. Nastiňuje palčivá témata současného společenského uspořádání, přičemž demokracii vidí jako cestu falešného emancipačního vzdoru, jako pohodlné otroctví namísto náročné cesty ke svobodě. Mechanismy tohoto systému podle Bláhy reprodukují samy sebe do té míry, že v jeho rámci nemohou proběhnout žádné skutečné změny. Sám ale s alternativami, které by mohly prolomit bludný kruh, kupodivu nepřichází, a když ano, vše se odehrává v natolik abstraktní a mnohoznačné rovině, že není možno je jakkoli dešifrovat. Démonizuje vše, co je s demokracií spojováno, popis tmářství ale pravděpodobně narazí na ideály a přesvědčení „konformních“ čtenářů, kteří nebudou chtít prohlédnout. Pro koho tedy provincionalista píše? Proč z nesrozumitelnosti a vágnosti dělá svoji značku? Má nihilistická abstrakce zanechat stopu pachuti v tom, kdo se mnohokrát marně pokouší odhalit význam spletitých souvětí? Chce se provincionalista trpící svou vlastní výjimečností mstít každému, kdo se jej bude snažit pochopit?

Adéla Vyvijalová

Tobias Hülswitt, Roman Brizanik

Budeme žít věčně?

Přeložila Eva Hermanová

Kniha Zlín 2012, 245 s.

Otázka věčného života je dnes aktuálnější než kdy jindy. Průměrný lidský věk se za posledních dvě stě let zdvojnásobil z třiceti pěti na sedmdesát let. Medicína dál uhání mílovými kroky a likviduje téměř všechny nemoci, které jí stojí v cestě. Objevují se ale problémy: nemoci, které jsou následkem stárnutí, tedy mutace našich stále déle se obnovujících buněk. Je snad stárnutí samo o sobě nemocí? Autoři se ptají jednotlivých odborníků, zda by si přáli dožít se věku 400 let. Většinou odpovídají kladně. Jsou tací, kteří na tom pilně pracují: denně spořádají přes dvě stě pilulí potravinových doplňků a doufají, že se dožijí pokroku v medicíně. Říkají si transhumanisté a v knize je zastupuje Ray Kurzweil. Mnoho jiného tahle skupinka ale neřeší – například na otázku přelidnění přestárlými lidmi v knize místo téměř nezbude. Jen jeden z dotázaných, demograf James W. Vaupel, se k ní vyjadřuje s tím, že Země v pohodě zvládne deset miliard lidí a víc nás stejně asi nikdy nebude. Vaupel se zabývá i problémem, co bychom s tolika lety navíc dělali. Zdůrazňuje, že tuto otázku by si měla klást už současná mladá generace, která se zřejmě dožije nejméně osmdesátky. Doporučení jsou následující: vzdělávejme se v nových oborech, abychom mohli měnit práci, a věnujme se umění, jak jeho recepci, tak produkci. Představa šedesáti let strávených v jedné kanceláři je přece děsivá. A především, nepřežírejme se!

Jiří G. Růžička

Pět pravidel

Režie Vavřinec Menšl, ČR, 2013, 80 min.

Premiéra v ČR 28. 3. 2013

Fenomén LARP neboli Live Action Role Playing jistě představuje dokumentaristicky atraktivní téma. Hry, které převádějí pravidla stolních či počítačových RPG, tedy Role Playing Games, do skutečnosti, mohou fungovat jako sociální experimenty i skvělá zábava. Debutujícího dokumentaristu Vavřince Menšla zaujal jeden z údajně nejpropracovanějších LARPů u nás, hra Systém, jejíž účastníci si na jeden víkend vyzkoušejí život v totalitním režimu. Menšl, který je především fotograf a reportér, si ovšem vybral pro dokument nešťastnou metodu nahodilého záznamu událostí, jež během hry vzniknou, poměrně sporadicky doplněného mluvícími hlavami účastníků i organizátorů Systému. Nejde tak ani o dokument o LARPu, který by přibližoval, jak komunity těchto hráčů fungují, ani o film, který by nějak uchopil tento konkrétní LARP a věnoval se kupříkladu tomu, jak může víkend strávený v simulaci totality člověka ovlivnit. Jde jen o sbírku momentek z průběhu hry (obvinění, hádky, výslechy, soudy), které jakýs takýs smysl dodává komentář organizátorů. Je dost útrpné se na to dívat – je to jako sledovat náhodně vysekané scény ze záznamu ochotnického divadelního představení. Samozřejmě nikdo nechce po běžných lidech, aby se chovali jako herci. Nicméně je poněkud bláhové si myslet, že jejich pozorováním se podaří vystihnout stísněnou atmosféru panující během hry. Jediné, co se Menšlovi povedlo, je zachycení pocitu, že těch pár desítek hodin v dané hře muselo být k nepřežití.

Tomáš Stejskal

Marie Krøyer

Režie Bille August, Dánsko, 2012, 98 min.

Premiéra v ČR 18. 4. 2013

Už jeden z prvních záběrů dánského životopisného dramatu Marie Krøyer v podstatě vyčerpává vše, co lze sledováním tohoto titulu divácky získat. Ve společné pracovně manželů Krøyerových každý z páru pracuje na svém obraze – zatímco Peder vytváří monumentální krajinu, Marie se věnuje titěrnému zátiší. Příběh o ženě jednoho z populárních dánských malířů konce 19. století je příkladem toho nejtradičnějšího a z hlediska filmové teorie nejkontroverznějšího typu melodramatu – příběhem o tragickém „ženském“ údělu. Tedy vyprávěním o nešťastném manželském svazku, jehož zpřetrhání ze strany nespokojené manželky však uvrhne všechny zúčastněné do ještě trudnějšího stavu. Životní příběh Marie Krøyerové sice možná sváděl k takovému zpracování, přesto je brodění společenskými klišé o impulzivnosti žen a přelétavosti, případně šílenství umělců pro dnešního diváka v lepším případě únavné, v horším obtěžující. Další z povrchních životopisných dramátek sází na jednoznačné a přímočaré konflikty podané přímočaře atraktivním stylem – zde především prací se světlem, která má evokovat Krøyerova plátna, ale dělá to stejným způsobem, jakým odkazuje k životu jeho manželky. Tedy líbivě a zjednodušeně. Marie Krøyer je tak naneštěstí dalším důkazem toho, že evropský filmový mainstream je mnohem otravnější než ten americký, a to mimo jiné díky tomu, že se snaží schovávat za umělecké autority a gesta.

Antonín Tesař

Cryme

Mekonium

Beläten 2013

Švédská dvojice Cryme, kterou tvoří Daniel Fagerström, známý také třeba ze Skull Defekts, a Mattias Gustafsson, je originálním objevem rytmické experimentální elektroniky žijící z fascinace osmdesátými lety. Doba, v níž se analogové střetávalo s digitálním a lehkost diska a syntezátorového popu se sžívala s úderností industrialu, je v jejich hudbě jasně patrná, ovšem vše je tu zdeformováno notnou dávkou ironie. Hudební produkci Cryme ostatně dost vtipně definuje anotace alba: „Zní to podobně, jako by The Residents eskortovali retardovaného bratrance Cabaret Voltaire.“ Duo vytváří písničky, které jsou založené na střídmě poslepovaných zvucích analogových syntezátorů, výrazných rytmech tvořených automatickými bicími a nezbytném šumu, pískotu či bzukotu v pozadí. Skladby Neanderthal Dancer, Drop nebo asi největší hit alba Blaze the World navíc doprovází občasný těžko rozšifrovatelný zpěv, který zní, jako by přicházel z doupěte plného vaty a LSD. Za zmínku také stojí klipy, založené podobně jako hudba na práci se smyčkami. Ty jsou tvořeny z recyklovaného popového materiálu a kongeniálně dokreslují hudbu nekonečným opakováním téhož záběru, případně svou erotickou neohrabaností a křečovitostí – najdeme zde svíjející se Madonnu, plavce skákající z útesů do moře, členy superskupiny ABBA natáčející skladbu Money, Money, Money nebo třeba zacyklené fragmenty lesbického erotického filmu.

Jan Gebrt

Lenka Vagnerová & Company

Jezdci

Divadlo Ponec, Praha, psáno z představení 5. 3. 2013

Těžko bychom za poslední dobu hledali nějaké jiné taneční představení, u kterého by se kritika tak svorně shodla v pozitivním hodnocení. Choreografka a okouzlující tanečnice Lenka Vagnerová platí za jeden z největších talentů našeho současného tance. Ani v případě Jezdců nezklamala a dokázala vytvořit silné, emocionálně expresivní a dynamické představení, v němž se odehrává souboj mezi řadou archetypálních protikladů. Křehkost tu stojí proti dravosti, moc proti podmanění, pozorujeme zběsilost i únavu, boj o vlastní svobodu, přežití a místo na slunci. Přesto Vagnerová nechává prostor i pro divákovu fantazii, a tak se můžeme nechat unášet nejrůznějšími představami. Některé výjevy připomínají krmení dravých ptačích mláďat, jiné zase ženu-harpyji, lákající do svých tenat vzdorujícího, ale stále bezmocnějšího pocestného. Na scéně je minimum rekvizit, téměř po celou dobu si tanečníci Radoslav Pivovarči, Ladislav Cmorej, Tomáš Červinka, Markéta Frösslová a výrazově naprosto vynikající Andrea Opavská vystačí pouze s několika papírovými tubusy scénografky Anny Solilové. Stejně tak uvolněné a minimalistické jsou kostýmy, navržené Annou Solilovou a Sárou Voříškovou. Hudba Ivana Achera podtrhuje celkové vnitřní souznění inscenace a dokresluje i její humorné stránky. Jezdci jsou rafinované taneční představení se strhujícím tempem. Vystoupení, které má spád a je bezesporu jedním z vrcholů letošní sezony.

Sabine Kejlová