Plané úsilí nad Labem

V roce 1997 odstartovala kasselská Documenta vlnu zájmu o politická a sociální témata v umění. Realizovat se v sociálně vyloučených lokalitách pomocí uměleckých prostředků se stalo v posledních dvou desetiletích poměrně běžnou praxí mnoha zahraničních i českých umělců a uměleckých skupin. Jen výjimečně však narazíte na skutečně výmluvné angažované umělecké gesto, které by kriticky poukazovalo na neutěšenou situaci obyvatelstva žijícího v extrémní chudobě a na jeho každodenní zápas o vlastní důstojnost. V případě nedávné výstavy Univerzita Předlice ve Veletržním paláci, tematicky zaměřené na situaci v jedné z největších tuzemských sociálně vyloučených lokalit, se zdá, že spíše než o angažovanost šlo o naplňování vize donátorů. Právě oni totiž často v základu určují konečnou podobu takových projektů.

Grantové výzvy zaměřené na problematiku začleňování vyloučených osob do společnosti si protiřečí již ve svých názvech. Vypisovány jsou například granty na podporu integrace příslušníků romské menšiny (ministerstvo kultury) nebo na podporu integrace romské komunity (ministerstvo školství). Zbytečnou etnickou identifikací ovšem dochází k vylučování jedinců i skupin, na něž jsou programy zaměřené, již v samotném počátku.

Neexistující komunita

Univerzita Předlice, výstavní projekt Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, měla být pokračováním letitého zájmu ústecké umělecké scény o problematiku sociálního klimatu v tomto severočeském městě i české společnosti obecně. Tento zájem je podněcován zejména kurátorem Galerie Emila Filly a nynějším děkanem zmíněné fakulty Michalem Kolečkem. V materiálu k výstavě se dočteme: „Ústecká výtvarná scéna od devadesátých let monitoruje sociokulturní kontext severočeského regionu. Fakulta umění a designu se proto prostřednictvím uměleckých reflexí opakovaně vrací do sociálně vyloučených lokalit. Projekt Univerzita Předlice lokalizuje největší vyloučenou komunitu Ústecka. Jednotlivé artefakty vycházejí z konkrétních reálií a zejména v oblasti designu představují prototypy realizací, jež mohou sloužit ke zlepšení životních podmínek předlických obyvatel.“

Na jednom místě se zde objevují zásadní nesrovnalosti. První se týká slova komunita. Označuje-li totiž, jak je časté, nějakou marginalizovanou skupinu obyvatel s etnickou nálepkou nebo připsanou identitou, se kterou jednotlivci nemusí být v souladu, jedná se o nevhodně užitý termín. Komunita v pravém slova smyslu označuje skupinu jednotlivců, kteří vědomě směřují k nějakému společnému cíli, o něco společně usilují. To ovšem není případ lidí žijících v situaci sociálního vyloučení. Podobně pokřivené představy o pospolitosti chudých obyvatel na periferii mají ale i někteří občanští aktivisté. Předlice se v době výstavy shodou okolností staly ohniskem zájmu sdružení Konexe, které záslužně upozorňuje veřejnost na díry v systému a využívá aktuálního příkladu tristní bytové situace sociálně vyloučených rodin z Předlic a Krásného Března. K aktivitě ale burcuje romskou komunitu, která si to dle rétoriky hlavního mluvčího sdružení „nemá nechat od těch gádžů líbit“. Čímž ještě ostřeji dává vyniknout neblaze rozšířené společenské polarizaci my versus oni.

O romské komunitě lze hovořit pouze v případě, že se její příslušníci k tomuto označení vysloveně hlásí, například jde-li o politické, zájmové nebo občanské sdružení či iniciativu, která jasně deklaruje svůj program a cíle založené na společném romství. Lidé žijící na periferii a potýkající se s existenčními problémy, kteří jsou zahrnováni pod zjednodušující pojem sociálně vyloučená nebo romská komunita, nejsou primárně motivováni se sdružovat a společně směřovat k vyřešení své situace. Společné jsou jen okolnosti, které je handicapují vůči majoritě. Pokud usilují o zlepšení svých životních podmínek, pak až na výjimky pouze v rámci své rodiny.

Opakují­-li se stereotypy

Vraťme se nyní k zmiňovanému „zlepšování životních podmínek“ obyvatel Předlic skrze umělecké aktivity studentů umělecké školy. Pokud je výstavní projekt celoškolním úkolem a pokud se studenti jedné umělecké fakulty mají vyjádřit k citlivému tématu „chudinského ghetta“ v kulisách průmyslového severočeského města s vysokou nezaměstnaností a obecně nízkou tolerancí vůči jinakosti, pak je tu velká pravděpodobnost zploštění a snížení účinku výsledných artefaktů. Tím spíš, chybí­-li informace a vhled do problematiky, opakují­-li se stereotypy, a zejména pokud se u tvůrců nedostaví patřičná vnitřní angažovanost v samotném problému, ale převáží motivace zcela jiné (například vystavovat v Národní galerii nebo získat zápočet).

Z šedesáti více či méně podařených uměleckých reflexí Předlic stojí za zmínku například dílo, které jde proti „zlepšování životních podmínek“ už svou existencí. Artefakt mladého designéra Mikuláše Ungára nazvaný Předlavice představuje prototyp velmi odolné lavičky vyrobené z plastových trubek a betonu. Zpětnou vazbu tvůrci i samotnému projektu poskytl Ústecký deník, který bezelstně a se souhlasným přitakáním většinového občana otiskl článek s názvem „Univerzita Předlice má nápad: Lavička, kterou nerozeberou“. Oni. Ti, které všichni známe jako sběrače kovů.

Aktivismus bez měřítka

V textu k výstavě Univerzita Předlice Kateřina Dytrtová uvádí, že si „projekt nedělá ambice na vyřešení problému Předlic“, pouze by rád označil ty metody soudobého umění, které „jsou schopné pravdivě komentovat zdejší prostor“. Mohli bychom polemizovat o skutečném významu slova „pravdivě“ a spokojeni bychom byli, až kdyby bylo nahrazeno formulací „pohledem mladých autorů, pocházejících z běžných socioekonomických poměrů“. Problém tkví v uměle navozené odpovědnosti k prostředí, které je náhlým „hybatelům sociálních změn“ povětšinou cizí. Pro některé aktivisty se pak stává jistou formou osobní terapie, pro jiné je prostředkem ke zviditelnění. Instituce zase využívají atraktivního tématu k získání finančních prostředků na uskutečnění svých záměrů. Přes rozličné, zprvu jistě bohulibé záměry těchto jedinců, skupin a institucí se chudí lidé stávají prostředky k různým cílům, jež se jich samých paradoxně příliš netýkají. Apel na odpovědné orgány, kritika intolerance, fašizujících tendencí ve společnosti a podnícení veřejnosti k solidaritě vedoucí k vytvoření mnohem lepších životních podmínek pro nejchudší jsou odsunuty někam na okraj. Jedněmi nepřímo – navržením designových pozlátek, která bohužel utvrzují v tom, že Předličtí patří tam, kam patří, tedy mezi betonové lavičky. Druhými přímo – deklarováním faktu, že chudé rodiny tvoří jakousi komunitu, již je třeba vést na barikádu k boji za její práva a zlomení stávajícího systému.

Deklarace komunity je vskutku špatným nástrojem aktivistů, kteří se domnívají, že na základě společného nízkého socioekonomického statusu a své jinakosti budou Romové bojovat za společný cíl. Tomuto utopickému snu je předlická realita naprosto vzdálená. Již samotné užívání slova ghetto je nálepkou a v konečném důsledku pro obyvatele takto definovaného prostoru naplňujícím se proroctvím. Nejnešťastnější je pak ovšem automatické přijímání existence ghetta jako čehosi kolektivního.

Otázkou je, za jakých podmínek má umění kompetence k tomu poukazovat na jiné než estetické problémy. Stejně tak, zda je politický aktivismus schopen řešit tíživou sociální situaci jinak než několikadenním, revolučním, mediálně atraktivním povykem. Obě tyto aktivity, které se v nedávné době ujaly slova v ústeckých Předlicích, spojuje především jistá naivita, romantizující představy, stereotypy a poněkud naprázdno vyznívající pozornost. Jednoduchá rétorika „bití na poplach“ rozhodně neřekne nic nového Ústeckým, kteří jsou letitými kauzami i v jiných městských lokalitách uvrženi v apatii, a zjednodušené informace směřující mimo region vedou především k řadě negativních reakcí a zviditelnění některých subjektů. Angažovaným umělcům stejně jako aktivistům při sociální intervenci chybí dlouhodobé měřítko. Planým gestům lze předejít jedině časem stráveným řešením daného problému, aby tak člověk mohl následně poodstoupit, vyhnout se klišé, rychlým soudům, vlastním předsudkům a prvoplánovosti. Zda jde o uměleckou tvorbu anebo občanskou angažovanost, není v důsledku klíčové.

Autoři jsou kurátoři a spolupracovníci organizace Člověk v tísni.