Autor následujícího textu porovnává rozdílné zkušenosti z loňských protestních táborů hnutí Occupy Wall Street ve Spojených státech amerických a v Česku. Dochází k závěru, že na pražském Klárově chyběla spontánní energie a pocit všeobecné nespokojenosti.
Významný sociolog Immanuel Wallerstein nedávno popsal „geografii protestů“, které se následkem ekonomické krize šíří po celém světě. Tyto vzpoury „se rychle a neustále mění“, takže pokud „zde vypukne protest a je buď potlačen, kooptován, nebo se vyčerpá“, vzápětí vzplane někde jinde, kde možná bude opět potlačen, kooptován nebo se vyčerpá, ale ohnisko se opět přesune na další místo. Vzpomeňme si na sled událostí, které začaly v Tunisku a poté se šířily přes Blízký východ, přesunuly se do Wisconsinu, Španělska a Řecka, přeskočily na Wall Street a do Québeku a nedávno vypukly v Římě a znovu v Athénách a Madridu. Wallersteinova analýza dále ukazuje, že nejde o jednu soudržnou globální vzporu. Jeden protest může být inspirován jiným, nicméně vzniká až jako reakce na místní podmínky (ekonomické, politické, psychologické), které vyženou do ulic tisíce, statisíce nebo dokonce miliony lidí.
Malá ohniska povstání
K faktu, že se protesty „rychle a neustále přesouvají“, tedy musíme přidat i nejistotu a nepředvídatelnost jejich katalyzátorů. Někdy jsou naprosto spontánní – kdo by například dokázal předvídat, že Mohamed Bouazizi, neznámý Tunisan, který se upálil, aby poukázal na zoufalou ekonomickou situaci, v níž se nacházel, spustí takzvané arabské jaro? Jinde však katalyzátor vzpoury není tak spontánní, přestože ke vzpouře dojde. Takový průběh je charakteristický pro hnutí Occupy Wall Street, jehož hlavní taktika může být popsána jako nenásilná a nehierarchická verze strategie partyzánského foquismo, tedy revoluční strategie, při níž se malá skupina povstalců stane motorem projevů obecné nespokojenosti s režimem. Jeho princip vystihl francouzský spisovatel Régis Debray na příkladu Kubánské revoluce, kdy se dvaaosmdesát Kubánců vedených Fidelem Castrem a Che Guevarou tajně vylodilo na území Kuby a vyvolalo lidové povstání. Došel k závěru, že pokud třeba jen malá skupina demonstruje svůj odpor viditelně, dokáže zformovat ohnisko (španělsky foco) všeobecného povstání.
Odstraníme-li z Debrayova popisu jeho polovojenský aspekt a důraz na leninistický předvoj „profesionálních revolucionářů“, dostaneme víceméně strategii, která inspirovala iniciátory Occupy Wall Street. Několik stovek aktivistů, převážně anarchistů, tábořících v parku Zuccotti ve finančním distriktu dolního Manhattanu blízko Wall Street spustilo národní vlnu protestů. Tenkrát tato strategie vyšla. Ačkoliv lidé malou skupinu tábořících aktivistů nejprve zesměšňovali, již od druhého týdne začali do Zuccottiho parku přicházet, až počet kempujících narostl téměř na tisíc. Další tisíce lidí denně přicházely táborníky podpořit logisticky, materiálně či finančně, přidávali se k průvodům jdoucím demonstrovat před burzu a banky a podobně. Tábor měl ovšem i utopické prvky, například když se okolo tisíce lidí účastnilo nočního veřejného sněmu uspořádaného na principech „horizontální“ demokracie (tj. demokracie po vzájemné shodě).
Vzestup hnutí Occupy Wall Street na Manhattanu byl tak dramatický, že se akce dostala do mainstreamových médií, což napomohlo k jejímu šíření napříč zemí. Dokonce ve vzdálené a poměrně izolované Arizoně lidé již na konci září 2012 začali plánovat tábor Occupy Tucson a 15. října jej v parku v centru města opravdu založili. V tomto provinčním městě je přitom obvykle obtížné dát dohromady pět lidí, kteří by se postavili na roh ulice s transparenty proti nerovnosti příjmů nebo korupčním praktikám bank. Najednou tu však bylo několik stovek lidí, kteří nejen ochotně demonstrovali, ale byli ochotni bivakovat v městském parku a riskovat zatčení policií.
Na to zkrátka nemáme
Dalo by se snad říct, že počátečním úspěchem aktivistické strategie foquismo americké hnutí Occupy navázalo na úspěch její partyzánské verze na Kubě v padesátých letech minulého století – ovšem s tím rozdílem, že aktivisté neiniciovali revoluci, ale výrazně změnili politický dialog v USA, když do něj vnesli téma ekonomické a sociální nerovnosti. Oproti tomu Occupy Prague se naopak podobalo selhání podobného partyzánského foquismo v roce 1967 v Bolívii. Tam totiž masy lidí malou skupinu partyzánů vedenou Che Guevarou výrazně nepodpořily a partyzáni byli následně vládními vojáky snadno a rychle poraženi.
Když jsem na začátku loňského května poprvé narazil na Occupy Prague na Klárově, tábor, který tehdy fungoval asi týden, se zdál být poměrně dobře postavený a uspořádaný. Také byl více na očích veřejnosti než kemp Occupy Tucson. Kolem tábora denně procházela spousta lidí, kteří míjeli informační panely a v petičním stánku měli k dispozici spoustu letáků s informacemi, o co hnutí jde. Každý večer v šest hodin konali táborníci veřejný sněm za použití zvukové aparatury a každý týden zde pronesl přednášku nějaký významný intelektuál, jako například Lenka Procházková nebo Martin Potůček. Oproti tomu aktivisté tvořící Occupy Tucson po prvním týdnu stihli udělat pouhý jeden leták, nebyli ze začátku schopni připravit informační panely a trvalo jim skoro měsíc, než zorganizovali přednášky. Podobně jako více než půl tisíce dalších Occupy táborů v parcích po celých Spojených státech však také tucsonský protest vznikal v atmosféře všeobecné vzpoury a účastnili se ho lidé z různých vrstev – nezaměstnaní, bezdomovci, kandidátka zelených na primátorku města, která bydlela v jednom ze stanů, ale také několik bývalých vojáků a bývalých trestanců amerického přebujelého vězeňsko-průmyslového komplexu. Byli tam mladí anarchisté, stárnoucí hippies a dokonce pár bývalých členů pravicového hnutí Tea Party. Bláznivá situace měla karnevalovou atmosféru plnou energie. Pro tuto radikální, participační formu demokracie jeden veřejný sněm denně nestačil, bylo nutné uspořádat dva, jeden v poledne a druhý v sedm hodin večer. Před sněmy a po nich proudily od tábora spontánně vznikající živé a hlučné demonstrace a průvody. Takováto spontánní energie u Occupy Prague chyběla. Bylo zřejmé, že jádro aktivistů se velice inspirovalo hnutím Occupy Wall Street, nicméně česká veřejnost s ním toto nadšení vůbec nesdílela.
Někdo by mohl namítnout, že Češi mají pocit, že mají lepší možnosti vyjádřit svůj hněv a nespokojenost s ekonomickou situací a vládou než kempovat v městském parku. Týden předtím, než byl tábor na Klárově založen, se přece uskutečnila největší demonstrace v historii České republiky. Ve Spojených státech naproti tomu žádná důležitá politická organizace nebyla ochotná nebo schopná takovou akci zorganizovat. Jiní by ale tvrdili, že vztek na českou politickou a ekonomickou situaci, který podnítil rekordní účast na demonstraci 21. dubna 2012, měl také přimět lidi, aby přišli do tábora Occupy Prague. Žádný politolog však ještě neodhalil, proč se lidé někdy hromadně vzbouří a jindy či jinde neprotestují vůbec. Proto nemůžeme na organizátory Occupy Prague svádět, že špatně předvídali reakci veřejnosti. Ať je to jakkoli, na konci září se frustrovaní táborníci konečně vzdali a napsali na svou webovou stránku: „Zjistili jsme, že na tuto formu aktivismu jako národ nejsme vybaveni a že na to zkrátka nemáme.“
Pokud však má Wallerstein pravdu, měli být aktivisté Occupy Prague trpělivější a věřit, že končící protest na jednom místě nechá vzplanout vzpouru někde jinde, až se zdá, „jako by byl v celosvětovém měřítku nepotlačitelný“. A nepotlačitelný nejspíše opravdu je, protože „celosvětová příjmová tíseň je reálnou skutečností, která hned tak nezmizí“.
Autor je spisovatel.