Bezprizorní a potřební

Kategorii zbytečného člověka známe především z ruské literatury 19. století. „Lišnij čelověk“ je zpravidla aristokrat, kterého znudil život. „Brzo ustydly v něm city a omrzel ho světa šum,“ čteme například o Evženu Oněginovi. Je to člověk bez občanského zaměstnání a bez plnohodnotné společenské role, člověk, který z hlediska těla společnosti přebývá. Je prázdnou buňkou, jež buržoaznímu tělu ničím nepřispívá. Psychologie zbytečného člověka tak odráží rozpor mezi zacházející slávou aristokracie a kapitálem, který se dere na výsluní a nenávratně nahrazuje rodovou výsadu jako sociální organizační princip výkonem a efektivitou. Interpretace výkonu potom tvoří jádro sociálních bojů modernity. Zatímco zbytečný člověk ruského romantismu byl materiálně nadstandardně zajištěný, ale společensky zcela postradatelný, současné rozvržení zbytečnosti je diametrálně odlišné.

Charita jako dar

S kategorií lidské zbytečnosti se v éře globální alokace „lidských zdrojů“ zachází jinak, než jak s ní nakládali ruští romanopisci, respektive předkapitalistická společnost vůbec. Jako zbytečná je dnes označována paradoxně velmi početná skupina lidí, a to stále častěji na rasovém či jinak arbitrárním podkladě. Nálepku „zbytečný“ si od politických aktérů může vysloužit téměř každý, kdo za časů ekonomické krize nemá jistou pracovní pozici, peníze, je starý či nemocný; každý, kdo nenaplňuje kapitalistický obsah pojmu výkonu. Socioekonomické změny a rozpad politického – třídního – kompasu však znemožnily, aby na „buržoazní výkonnost“ mohli dosáhnout všichni. Jestliže zbytečný člověk 19. století byl materiálně zajištěný, ale společensky nepotřebný, potom ti, kterým se přezdívá „zbyteční lidé“ v 21. století, představují jeho pravý opak: jsou bezprizorní, ačkoli společensky jsou skutečně potřební, jak se pokusíme ukázat.

V současném jazyce jsou jako „potřební“ označováni ti, kterým by se mělo pomoci. Přestože logika čistého kapitalismu žádnou takovou potřebnost nezná, povětšinou jí ponechává místo v podobě charitativní činnosti. „Pomáhejme potřebným, ale hlavně pomáhejme tam, kde to má smysl a kam dohlédneme,“ dodává velmi příznačně obhájce tržního hospodářství „bez přívlastků“ Václav Klaus. Rozumí se samo sebou, že charitativní pomoc není automatická, natožpak vymahatelná, ale dobrovolná. Určující je vztah dárce – obdarovaný, jenž se mimochodem příliš neliší od vztahu věřitel – dlužník či patron (feudál) – klient (bezzemek). Dárce se může pochopitelně kdykoli svobodně rozhodnout, na co přispěje: zda na oběti hladomoru v rovníkové Africe, kam nedohlédne, nebo na lvíče ze zoologické zahrady v Troji, na něž se může jít o víkendu s rodinou podívat. Obdarovaný, jenž je v některých případech dárcem dokonce symbolicky adoptován, evidentně nepožívá práv dárce, a jeho postavení je tím pádem relativně nesvéprávné. Pomáháno je mu jen z dobré vůle dárce, jemuž by měl být vděčný. Je mu tedy ­pomáháno nad rámec ­ekonomických „nutností“ a mimo výčet občanských povinností dárce.

Člověk jako prostředek?

Dárci či investoři podávají pomocnou ruku tam, kde uznají za vhodné, respektive tam, kde je to, jak říkají, třeba. „Podívejme se, jak žijí naši sousedé, jak žijí lidé v našem domě, v naší vesnici,“ nabádá Klaus. Z toho všeho mimoděčně logicky plyne, že obdarovaní – „potřební“ – se vyskytují mimo dotčené ekonomické „zákonitosti“, jsou pro hospodářství naprosto nepotřební, poněvadž nijak nenapomáhají ekonomickému růstu, a je jim pomáháno jako nadbytečným. Z jakého důvodu se tedy lidem v nouzi, jsou­li v kapitalismu ekonomicky nepotřební, nadále přezdívá „potřební“? Ze setrvačnosti.

Domníváme se, že za výrazem „potřební“ se skrývá starší úvaha o člověku a společnosti, zcela nekompatibilní s neoliberálním kapitalismem, s jeho efektivitou a buržoazním výkonem, jenž byl a je celé společnosti vnucován i s použitím násilí (symbolického i reálného). Ano, možná bychom za pojmem „potřební“ nalezli také osvíceneckou představu o autonomnosti člověka. „Rozumné bytosti,“ vyvozuje v Základech metafyziky mravů Immanuel Kant, „jsou všechny podřízeny zákonu, že žádná z nich nemá nikdy považovat sebe ani žádnou jinou pouze za prostředek, nýbrž vždy zároveň za účel sám o sobě.“ Nejpozději podle osvícenského rozvrhu byl jakýkoli člověk potřebný jaksi samoúčelně. Aniž bychom se na tomto místě pouštěli do hodnocení podobných etických doktrín, je patrné, že v rámci kapitalistické imaginace si lze stěží představit heretičtější věrouku než tu, která prohlašuje člověka za kantovský „účel sám o sobě“. Kapitalismus totiž zachází s člověkem výlučně jako s prostředkem.

Kroužíme zde kolem jádra problému, které spočívá v politicky (ne)vybojovaných referenčních bodech určujících na jedné straně toho, kdo je (ne)potřebný, a na druhé straně toho, pro koho je (ne)potřebný. Kapitalistické třídě bohatých se úspěšně podařilo přesvědčit zbytek společnosti o tom, že jsou to právě jejich vlastní „referenční body“, které jsou univerzálně platné. Nejostřeji se to projevilo již v kolonizaci: bílý, finančně velmi dobře zajištěný muž – to je arbitrární vzor výkonnosti, a tudíž i přínosnosti pro společnost. Všichni ostatní jsou sestupně seřazeni vůči tomuto bodu­vzoru, a jsou tedy v podstatě nepotřební.

Obnova kritiky rozdělování

Sociální demokracie ustoupila od státu a s ním i od sociálního zákonodárství právě ve chvíli, kdy rezignovala na kritiku kapitalismu. Přerozdělování sociálního státu lze legitimizovat jedině jako nedokonalý nástroj k řešení nejpalčivějších sociálních nespravedlností, které jsou reprodukovány rozdělováním. Ve chvíli, kdy sociální demokracie přestala kritizovat podstatu kapitalismu – vykořisťování, neboli nespravedlivé rozdělování, vyklidila pole pro neoliberální ideology, kteří nejdříve ztotožnili přerozdělování (například sociální zákonodárství) s charitou. Ukázkou charitativního pojetí státu je mimo jiné diskuse o tom, že sociál­ní dávky by měly být adresné: dárce přece musí mít možnost si svobodně vybrat, na koho bude přispívat, takže dávky nemají být univerzálně nárokovatelné.

Ztotožnění státu s charitou, proti kterému sociální demokracie nedokázala argumentovat, následně neoliberálům umožnilo prohlásit, že stát by neměl plnit úlohu charity. Žádný zákon totiž přece nemůže přikazovat daňovému poplatníkovi, na něhož se navíc pohlíží jako na dárce, komu má přispívat. Proto se neoliberalismus může s úspěchem opírat o diskurs „zbytečných lidí“. Stará sociálně­demokratická politika přerozdělování tak v charitativním diskursu neoliberalismu nabývá podoby pouhé obhajoby charity. Proto chceme­li obhájit přerozdělování, potřebujeme obnovit kritiku rozdělování.

Zkušenost se vzestupem a pádem sociálních států nicméně naznačuje, že politika přerozdělování prostě nestačí. Potřebujeme sociální boje rozvržené v jazyce politiky rozdělování, které ve svém důsledku budou schopny formulovat a realizovat alternativu kapitalismu. Kategorie „zbytečných lidí“ v této alternativě ztratí na jedné straně ideologický význam pro označování znevýhodněných a prekarizovaných, kteří jsou společensky potřební, a na druhé straně pozbude praktického, sociál­ně­politického významu pro označování bohatých lidí, kteří jsou společensky skutečně nepotřební. Bohatí nebudou zbytečnými, protože přestanou být bohatými.

Autoři jsou aktivisté sociálních hnutí.