editorial

Téma aktuálního čísla se vyrovnává s historií, pamětí, vzpomínáním a neustále ohledává problematiku variant, mýtů, karikatur, ironie a kopií. Jeho dření je neobyčejné množství citací. Když se řekne Esterházy, vybaví se českému čtenáři Hrabal. Když se řekne Hrabal, vybaví se nám především mlha kýče zahalující jeho dílo, které se ze své podstaty vzpírá jasnému uchopení a přehledné kritické či literárněhistorické reflexi. Hrabal nejsou jen Menzelovy filmy, pábení, kočenky, vepřové a pivo. A už vůbec to není bodrý žvanil „v osidlech cenzury“ a konfidentský kutil slova, jak by ho rádi viděli plytcí publicisté z pozice nových ideologů, kteří se u příležitosti stého výročí jeho narození snaží vytvořit atraktivní kauzu. K rozpačitým oslavám se tímto číslem nepřidáváme, pouze je bereme jako příležitost k výstižnější reflexi díla dvou významných středoevropských autorů, jejichž díla k sobě mají nezvykle blízko. I když Esterházy přes všechen obdiv Hrabala chápe jako otce, kterého je stejně nakonec potřeba zabít, oba spojuje orgiastický způsob psaní, posedlost řečí a jejími možnostmi – jsou to spisovatelé, kteří „uvádí do chodu neudržitelný, nemožný text, text mimo rozkoš a mimo kritiku“. Shrňme to slovy z textu Marie Iljašenko: „Cizí mužský v domě a cizí text v textu se totiž chovají stejně: vytvářejí chvění.“