Po konci studené války ožily myšlenky anarchismu, který na jedné straně hledá kontinuitu s minulostí a na straně druhé se snaží vstřebat nové teoretické proudy a reagovat na současné dění. Je postanarchismus záležitostí několika akademiků, nebo může iniciovat vznik masového hnutí?
Anarchismus prožil svůj zlatý věk na konci 19. a na začátku 20. století. Symbolickou tečkou za ním byl atentát srbského anarchisty a bojovníka za národní osvobození Gavrila Principa na rakouského následníka trůnu. Tento čin odstartoval celou řadu historických událostí, které zcela proměnily společenskou atmosféru Evropy. Vznik Sovětského svazu (v důsledku první světové války, kterou atentát zahájil) ovšem anarchistické hnutí značně oslabil. Objevila se jiná, přesvědčivější alternativa emancipačního boje v podobě marxistických komunistických stran a jimi uskutečňované utopie. Až na několik výjimečných okamžiků, jakými byla španělská občanská válka či květen 1968 v Paříži, se tak anarchismus v průběhu 20. století změnil v marginální hnutí.
K oživení zájmu o anarchismus došlo až počátkem devadesátých let. Po pádu Sovětského svazu, v kterém mnozí vidí definitivní kompromitaci konkurenčního marxisticko-leninského emancipačního projektu, nabízí anarchismus atraktivní alternativu. Kromě znovuobjevování klasiků anarchistické literatury a hledání návaznosti mezi tehdejšími boji a současnou situací se objevují i snahy vyrovnat se s novými teoretickými proudy ve společenských vědách, především s tím, co je zjednodušeně nazýváno postmoderní či poststrukturalistické myšlení. Zároveň však dochází k nástupu anarchismu na poli čistě praktickém – ať už jde o zapojení se do širokého celosvětového proudu takzvaného alterglobalizačního hnutí nebo do různých okrajových či lokálních iniciativ, jako je hnutí Food Not Bombs, squatting nebo různé ekologické iniciativy.
Od slova k čítance
V souvislosti s tím, jak se anarchismus znovu dostává do popředí zájmu, se vedle tradičních odnoží, jako jsou anarchokomunismus, syndikalismus, pacifismus, anarchistický individualismus a další, objevují nové směry – například anarchofeminismus či primitivismus. V teoretické oblasti se potom, v důsledku pronikání vlivů soudobého filosofického myšlení, objevuje pojem postanarchismus.
Termín poprvé použil již koncem osmdesátých let v jednom textu Hakim Bey, ovšem v poněkud jiném smyslu. Popularitu získal až díky knize Saula Newmana From Bakunin to Lacan: AntiAuthoritarianism and the Dislocation of Power (Od Bakunina k Lacanovi. Antiautoritářství a narušení moci, 2001). Přestože jde do značné míry o vysoce teoretickou záležitost, vyvolal postanarchismus živé diskuse a polemiky a otevřel řadu nových otázek. Zvýšená akademická produkce v této oblasti přinesla několik tematicky zaměřených čísel odborných časopisů a různě koncipovaných sborníků. V londýnském nakladatelství Pluto Press pak vyšel reprezentativní výbor textů PostAnarchism: A Reader (Čítanka postanarchismu, 2011), jehož editory byli Duane Rousselle a Süreyya Evren.
Čítanka postanarchismu je rozdělena do čtyř částí. Ta první, nazvaná Když se anarchismus setkal s poststrukturalismem, přináší texty tří osobností, které stály u počátků postanarchismu: Andrewa Kocha, Todda Maye a Saula Newmana. K nim je připojen již zmiňovaný manifest Hakima Beye, ve kterém se termín poprvé objevil. Druhá část s názvem Postanarchismus udeřil v ulicích se skládá ze čtyř příspěvků, které si za své východisko berou radikální a anarchistické aktivity a snaží se ukázat, jak poststrukturalismus užitečným způsobem reflektuje či rekonstruuje některé aspekty současné politické situace. Část třetí, nadepsaná Znovuobjevený klasický anarchismus, přináší významnou kritiku postanarchismu. A konečně část čtvrtá, Linie úniku, sestavená z pěti kapitol, tvoří tematicky nejrozmanitější část sborníku: příspěvky se věnují možnosti využití lacanovské teorie symbolického v postanarchismu, otázce sexuality coby nástroje státní represe, kritice přezíravého přístupu k Emmě Goldmanové, hledání paralel postanarchismu a pařížského máje 1968 či kritice anarchoprimitivismu a obhajobě užitečnosti technologií.
Antihegemonie a moc
Zastavme se u několika příspěvků. První oddíl s textem Andrewa Kocha z roku 1993, nazvaným Poststrukturalismus a epistemologické základy anarchismu, a zkrácenou verzí článku Todda Maye z roku 1989, jehož titul tvoří otázka Je poststrukturalismus politickou teorií anarchismu?, přibližuje čtenáři především filosofické počátky postanarchismu. Jde především o kritiku tradičního pojetí anarchismu jakožto myšlení inspirovaného filosofií 19. století a o snahu nahradit deterministické uvažování o lidské podstatě operativnějším poststrukturalistickým konceptem. Text Saula Newmana, pojmenovaný Postanarchismus a dnešní radikální politika, pak přenáší teoretickou diskusi na politické pole a snaží se vypracovat univerzální teorii kolektivní politiky, založené na lokalizovaných praxích politického odporu. Zavádí pojem „radikální demokracie“, odkazující k možnosti politického uspořádání mimo rámec státu.
Pozoruhodná je rovněž implicitní diskuse mezi Tadzio Muellerem a Richardem J. F. Dayem v druhém oddílu knihy. Muellerův text Posilování anarchie dokládá na ilustrativních případech, že anarchisté se už vypořádali s faktem, že hnutí není osvobozeno od problematických mocenských vztahů. Mueller upozorňuje, že i antihegemonie bude zahrnovat moc, a odkazuje k Foucaultovu zjištění, že moc není pouze negativní princip, ale také pozitivní jev. Dayův článek Hegemonie, afinita a nejnovější sociální hnutí na konci prvního desetiletí 21. století protiřečí Muellerově tezi argumentací, že nejnovější sociální hnutí jsou nehegemonická. Day se zajímá o posun od antihegemonické politiky požadavků k nehegemonické politice jednání. Otázka stojí takto: směřují vůbec nejnovější sociální hnutí k tomu, že by se stala trvalými společenstvími odporu, jež by pak musela být chápána do jisté míry hegemonicky?
Za zmínku stojí ještě text Benjamina Frankse, nazvaný Postanarchismus: částečné vymezení. Jde o shrnující článek, v němž autor kritizuje postanarchismus za to, že se pokouší rozejít s klasickým anarchismem, ačkoli by se měl snažit jej spíše doplňovat. Píše ovšem o „postmoderním anarchismu“ v opozici proti „lyotardovskému postanarchismu“, což je poněkud zmatené a zavádějící, neboť Lyotard byl jedním z nejotevřenějších zastánců postmodernismu jako takového. To, co Franks odmítá jako postmodernismus (queer teorii, kulturní diverzitu a zpochybňování vztahu anarchismu k hegemonii), bylo jinde ve sborníku přesvědčivě předvedeno jako témata příslušející současné anarchistické praxi.
Marginální hnutí?
Obecně řečeno, postanarchismus otevírá pro myšlení o anarchismu několik zásadních otázek. Především je to otázka vývoje anarchistického myšlení. Co všechno se může změnit a co musí zůstat zachováno jako trvalé jádro? Je možné přijmout vlivy z jiných směrů a tradic? A pokud ne, bude anarchistické myšlení schopno adekvátně reagovat na měnící se svět? Nebudou potom tradiční anarchistické pravdy jen ztuhlými dogmaty? Druhým velkým tématem je vztah teorie a praxe. Nepřeceňuje se teorie a vůbec symbolická rovina řeči, diskutování, přesvědčování, na úkor „přímé akce“? Nejsou dnes většinou i přímé akce značně symbolické, zvláště ve srovnání se zlatým věkem přelomu 19. a 20. století? A je vůbec představitelný celospolečenský převrat, nebo má smysl pouze lokální aktivita, postupné utváření autonomních prvků? A konečně otázka nejzávažnější: jaká je vlastně dnes pozice anarchismu? Dnes je to do značné míry marginální, exkluzivní hnutí pro akademiky a pár nadšenců, aktivistů, kterým ale většina společnosti nerozumí. Může se vůbec stát masivním celospolečenským hnutím? Hledání odpovědí na tyto otázky bude nepochybně základním úkolem anarchistického myšlení, i když se mu bude říkat třeba postanarchismus.
Autor je překladatel.