Podle spisovatelky Petry Hůlové je potřeba nové a funkční spisovatelské uskupení, které bude sloužit nejen k setkávání autorů, ale také bude hájit spisovatelské zájmy a reagovat na aktuální společenské problémy.
V dubnu proběhla v pražské galerii Tranzitdisplay debata o Obci spisovatelů. Jako řadová posluchačka jsem tam pronesla pár veskrze banálních kritických slov o tom, že se tato organizace zcela míjí se vším, co se v českém literárním provozu jeví jako podstatné. Následoval článek na webu Obce označující mé knihy za literární suterén a kýč a moji kritiku za nepřející záškodnictví. Do Obce se pak opřeli další (Jiří Peňás, Tomáš Čada aj.).
Silný ohlas debaty je ukázkou toho, jak je mrtvá Obec spisovatelů ve skutečnosti živým tématem. Ale čert vem Obec, jde o to, že v Česku chybí profesní spisovatelská organizace, jež by dělala dobře svoji práci.
Živit se psaním?
„Doba je individualistická, mladí mají představu, že jim Obec k ničemu není,“ cituje Magdaléna Platzová předchozího předsedu této organizace Vladimíra Křivánka v šest let starém článku, jenž se jako jeden z prvních věnoval krizi této organizace (Mdlá pachuť české literatury. Nový předseda chce probudit dřímající Obec spisovatelů, Respekt č. 10/2008). Spisovatel Petr Placák tehdy řekl: „Spisovatelé mají své zájmy jako každý jiný. Živí se psaním, a jejich bytostným zájmem by tedy mělo být, aby psané slovo nebylo závislé na stávající mocenské, ideologické či komerční poptávce.“ Kamenem úrazu je již ono „živit se psaním“. Snažit se o to dostat za psaní zaplaceno tak, aby se jím spisovatel uživil, je totiž u nás de facto tabu. Spisovatel je tu chápán jako múzou políbený jedinec, který píše z „vnitřního přetlaku“, protože „nemůže jinak“, a také proto, že ho to „baví“. A ono je to tak! Baví ho to a nemůže jinak. Peníze ať si vydělá něčím, co ho nebaví, jako ostatní slušní lidé. Něco podobného si zřejmě říkají všichni ti, co zvou autory na čtení, aniž by padla zmínka o honoráři, nakladatelé, kteří mají z vydané knihy nejméně tolik co autor, ovšem zatímco pro autora je to práce na několik let, pro nakladatele jen jedna z několika (desítek) knih, kterou ten rok vydává, nehledě na knižní distribuci, jíž jde do kapsy celá polovina z maloobchodní ceny knihy. Ano, spisovatelé mají své zájmy jako každý jiný. A organizace, jež by jejich zájmy hájila, jednoduše neexistuje.
Nejde ale jen o odborářské zájmy typu zrušení DPH na knihy, pomoc při uzavírání smluv, stipendia, kulturní lobbing v parlamentu a na ministerstvu či doporučenou výši minimálního honoráře za autorské čtení. Nové spisovatelské organizaci by neměl chybět ani pilíř veskrze literární, a tedy ryze „nepraktický“. Na pravidelných každoročních schůzích (nebo chceteli setkáních, mítincích, workshopech) by měl být prostor i například k reflexi polemiky o angažovanosti v literatuře či k hodnocení současné české literatury. I to je součástí samozřejmě nepovinného a pro někoho jistě i zbytečného, otravného a „svazáckého“ profesního života, který mnohým autorům, domnívám se, schází. V rámci každoročního třídenního setkání Kanadské unie spisovatelů (Writer’s Union of Canada) má například vždy jeden ze členů přednášku na téma spisovatelský život, otevírající otázky, které se pak v průběhu mítinku řeší. Na takové detaily je ovšem v Česku ještě dost času.
Dodejme raději, že třetím pilířem organizace by měl být networking. Ošklivé slovo označující pěknou věc, a sice to, že lidé tvořící „scénu“ i ti, již ji tvořit nechtějí, protože tvoří a žijí v ústraní, se setkávají a hovoří spolu. To u nás také neexistuje. Máme názorové a regionální party živené předsudky a předpojatostmi, protože tihle lidé si nikdy nikde společně nesedli, aby si doopravdy promluvili, maximálně ve dvou či ve třech při náhodném setkání, například po nějakém veřejném čtení.
Literatura jako věc prestiže
Bezesporu i přesto vznikají akční a výkonná uskupení ad hoc, když se něco děje. Nejvýraznějším případem je hnutí Za Česko kulturní, v němž se sešli signatáři napříč uměleckými obory, bojující proti zvýšení DPH a snížení dotací na kulturu. Svou práci v tomto ohledu odvedl také Svaz českých knihkupců a nakladatelů, Obec spisovatelů naopak zcela selhala. Kontinuálně fungující struktura by tuto aktivizaci nicméně usnadnila a umožnila literátům nejen stát se součástí širší kulturní obce, ale také razantněji bojovat za své zájmy prostřednictvím oficiálních komuniké či jednání s konkrétními politiky.
Co se týče organizační struktury, inspirujme se třeba u Kanadské unie spisovatelů. Má volenou radu, jež dohlíží na činnost placeného výkonného týmu (jeden člověk by pro začátek stačil). Tým se zabývá konkrétními úkoly: především profesním servisem. V českých podmínkách by pak nešlo o asistenci při záležitostech typu zdravotní pojištění ani o vydávání speciálního literárního magazínu, jako je tomu v Kanadě, ale spíše by si organizace – vedle potřebné administrativy, monitoringu, šlapání ministerstvu na paty, fundraisingu a PR aktivit – mohla dát za cíl vznik literárního domu (viz článek Jana Němce Hrnečku vař v červnovém Hostu). Zatímco čeští autoři využívají zahraničních stipendií, autoři ze zahraničí u nás podobnou možnost nemají, nepočítámeli především na Němce orientovaná a Němci financovaná stipendia Pražského literárního domu autorů německého jazyka.
Ano, finance – na ty by se nemělo zapomenout. Představa, že skupina renomovaných autorů obejde pár českých firem, které finanční podporu spisovatelského sdružení vymění za každoroční exkluzivní sborník povídek, logo na webových stránkách a večeři s vybranými spisovateli, zní sice možná naivně a pro některé i nedůstojně, ale je načase poohlédnout se po penězích i jinde než ve státní sféře. Aby se navíc za prestižní začal považovat nejen sponzoring sportu a charita, ale i finanční podpora literatury, jako je tomu v západní Evropě, musí se to zkoušet pořád dokola. Nedůstojná mi přijde především současná situace, v níž spisovatelé jednoduše nemají zastání ani společnou platformu. Někomu to možná přijde svazácké a nechutně organizované. Sama jsem založením také spíše sociopat. Ale být součástí jistého spisovatelského „kmene“ se cítím – máme totiž společný zájem navzdory tomu, že píšeme různě a navzájem svou tvorbu nejen sledujeme a uznáváme, ale třeba ji leckdy shledáváme nezajímavou či je nám protivná.
Ve jménu jazyka
Margaret Atwoodová, dlouholetá předsedkyně Kanadské unie spisovatelů, vynikající spisovatelka a bezesporu žádná svazačka, o smyslu organizace, již spoluzakládala, po letech řekla: „Jedním z nejdůležitějších úspěchů je posílení pocitu sebeúcty u samotných autorů. Tato organizace, založená spisovateli pro spisovatele, jim umožnila setkávat se, poznávat se a nést zodpovědnost za rozhodnutí ovlivňující způsob, jakým je na autory nahlíženo a jak je s nimi jednáno.“
Aby bylo jasno, nejde tu o svaz zahrádkářů či sběratelů známek. Česká literatura je veřejným zájmem. Pokud souhlasíme s tím, že čeština má smysl, musíme si zároveň uvědomit, že jsou to v první řadě právě literáti, kdo udržuje a vytváří jazykovou bohatost. Nic méně a nic více. Chytřejší než ostatní nejsou. A na morální svědomí národa patent také nemají. Ale jazyk zpravidla ovládají lépe než kdo jiný. To jen pro pořádek a s ohledem na zmiňovanou sebeúctu. Bez ní a bez ochoty ke kmenové příslušnosti to nepůjde.
Autorka je spisovatelka.