Pomníky nejsou jen tak nějaká umělecká díla, nýbrž odrážejí situaci, v níž se společnost nachází. Chystaný památník československým letcům je vyprázdněným kýčem, jenž zrcadlí aroganci našich elit a neochotu kriticky se zabývat vlastní minulostí.
Smyslem uměleckého díla ve veřejném prostoru je postavit přímo do cesty těm, kdo by nic takového sami od sebe nevyhledávali, příležitost k malému nebo většímu uměleckému zážitku. Zdánlivě jednodušší tvrzení, že jde o zkrášlení prostředí, v němž se denně pohybujeme, ve skutečnosti otevírá také mnoho otázek, protože mluvit o kráse je v první čtvrtině 21. století stejně náročné jako mluvit o umění. Mezi venku postavenými uměleckými díly se vyděluje jedna speciální skupina: pomníky či památníky. Ty mají navíc ještě další funkci, totiž ztělesňovat společenskou paměť.
Sebeuvědomění společnosti
Nejde tedy jen o nějakou sochu. Jestliže obecně lze o uměleckých dílech mluvit jako o aktivních místech paměti a o agentech společenského dění, o pomnících to platí velmi konkrétně. Téma i zpracování pomníku ztělesňují společenskou dohodu o tom, na co či na koho se má vzpomínat a jak taková sdílená vzpomínka má vypadat. Dohoda to může být výslovná, ale i zamlčená; pomník může být výsledkem dlouhé diskuse (jako Jan Hus na Staroměstském náměstí), ale také autoritativním aktem (Stalin na Letné).
Na to, že je to „pouhé umění“, jsou památníky nečekaně závažné, protože mají jasnou funkci v konstrukci sebeuvědomění společnosti. Často jde o díla monumentální, ale i ty bližší lidskému měřítku razantně vstupují do světa jako pádná, nepřehlédnutelná gesta. Opanovávají prostor města či krajiny a vytvářejí po generace obraz o události či člověku, na nějž jsme se rozhodli společně vzpomínat, a tím mu zajistit místo v budoucnosti. Stručně řečeno, pomníky ztělesňují politické vyjednávání o vlastním obrazu. Jejich uměleckohistorickou analýzou můžeme tedy odhalit, jak ti, kdo je postavili, chtěli vidět svou společnou minulost a jak si projektují budoucnost.
Bez komunistů a kolaborantů
Místo bývalého ústí potoka Brusnice na malostranském břehu Vltavy se od poloviny 19. století nazývá Klárov podle budovy Ústavu slepců, kterou nechala postavit nadace Aloise Klara. Travnatá plocha na písčitém podloží zůstala nezastavěná a nikdy se nerealizoval plán na architektonickou úpravu. Po roce 1990 se uvažovalo o tom, že by tu mohla stát socha Tomáše Garrigua Masaryka (nakonec byla umístěna na Hradčanském náměstí) nebo památník disidentského hnutí a Charty 77, který ale nikdy nevznikl.
Klárov jako místo pro památníky druhé světové války převzal roli, kterou by logicky mělo hrát protější náměstí Jana Palacha, které je součástí slavnostní zástavby pravého vltavského nábřeží. V květnu 1945 byli uprostřed pohřbeni padlí vojáci Rudé armády, ale po polovině sedmdesátých let ustoupila jejich památka obrovskému válci výduchu z podzemních garáží. Náměstí kvůli němu ztratilo schopnost být slavnostním prostorem. Louka na Klárově na tom není o mnoho lépe.
Namísto připomínky padlých, která by zahrnovala i vojáky německé, americké a sovětské armády, nebo vzpomínky na padlé a zavražděné, kam by patřily také oběti koncentračních táborů, tu byl v roce 2006 postaven Památník druhého odboje. Spor mezi Svazem bojovníků za svobodu a sochařem Davidem Černým o realizaci návrhu, s nímž vyhrál v roce 2005 druhou soutěž, se týkal právě otázky, na koho se má vzpomínat, přestože se mluvilo jen o číslech. Černý odmítal zahrnout do jednotlivě zpřítomněných oslavených hrdinů „komunisty a kolaboranty“. Oficiální počet 360 tisíc obětí, na němž trvali bojovníci za svobodu, však zároveň zahrnuje 277 tisíc zavražděných Židů a týká se celého Československa, nikoli jen dnešní České republiky. Se sochařem je možné souhlasit v tom smyslu, že označení všech takto sečtených mrtvých jako odbojářů je nesmyslné.
Ukázkový příklad kýče
Po odmítnutí památníku Davida Černého bylo na jaře 2006 realizováno pozdní dílo modernistického sochaře Vladimíra Preclíka; podle nápisu připomíná „oběti a vítěze“. V plochém soklu je zabodnuta několikametrová žerď s naddimenzovanou československou vlajkou z kolorovaného bronzu. Forma podstavce ve tvaru létajícího talíře sleduje funkci kladení věnců, jíž se zde dobře daří. Vlajka má vyjadřovat vítězné drama protinacistického odboje kontrastem šikmé linie žerdi s potrhanou draperií vlajky, jež zřejmě symbolizuje oběti. Její novobarokní tvary jsou buď naivistické, anebo řemeslně nezvládnuté, takže vlajka má nadbytek látky. Roztržení podél modrého klínu by mohlo znázorňovat osamostatnění Slovenska během válečných let, ale není to jisté. Pokus o přímočarý patos kvůli nezvládnuté modelaci a tvarově neadekvátnímu soklu vyznívá do prázdna, neli trapně. Jako smysl obětí a cíl vítězů je ukázán stát zastoupený vlajkou, byť objednavatelé a autor by možná tvrdili, že měli na mysli vlast, či dokonce národ. O úctu k osudům zabitých ani o memento hrůz války tu nejde.
O osm let později se instaluje na opačném konci trávníku pomník československým letcům britské Royal Air Force (RAF) za druhé světové války. Praze jej daruje skupina britských a českých podnikatelů s podporou velvyslanectví. Objednali ji u britského producenta rozměrných figurativních bronzů Colina Spoffortha. Jeho sochy jsou modelované v pokleslých formách „realistického“ sochařství a tím, jak vycházejí vstříc těm nejméně náročným požadavkům, představují ukázkový příklad kýče. Pražský pomník tvoří dvoumetrová bronzová figura naturalisticky vymodelovaného a poněkud vyhublého lva s rozměrnými křídly. Ideový záměr, jejž podle objednavatelů Spofforth přesně dodržel, spočíval ve spojení českého erbovního zvířete s křídly vyjadřujícími let. Výsledkem insitního pokusu o symbolickou kompozici je zobrazení jednoduché slovní hříčky. Přidán je jen heraldicky rozdvojený ocas, který se rozpačitě motá pod zadníma nohama šelmy a vymyká se „realistické“ inscenaci zbytku. Ikonograficky však jde o tradiční alegorii evangelisty sv. Marka, emblém města Benátek či italské pojišťovny Generali, takže nelze mluvit o jasné srozumitelnosti. Úcta či memento tu opět chybí a socha reprezentuje především schopnost bohatých podnikatelů prosadit svou.
Zrcadla současné ideologie
Podle médií byla prý instalace v časové tísni, a proto bylo dovoleno nedbat záporného stanoviska památkového ústavu. Pomník se prezentuje jako pocta letcům, kterou jim český národ zůstal dlužen, a nyní proto musí vděčně přijmout darovanou sochu. To je však omyl, případně lež. Není totiž pravda, že by v hlavním městě památník letcům RAF chyběl. Byl odhalen v roce 1996 před budovou ministerstva obrany v Bubenči a jsou na něm uvedena jména padlých letců. Sochař František Bělský sám sloužil v československé zahraniční armádě a pražský pomník je v jeho tvorbě pozdním, ojedinělým a úspěšným příklonem k tvarové abstrakci: sestává ze série řezů křídlem stíhačky, seřazených tak, že sugerují pohyb.
Také památník protinacistickému odboji je jen jedním z mnoha, které na různých místech Prahy připomínají květnové osvobození. Jejich základem je síť prostých pamětních desek se jmény lidí, kteří padli během Pražského povstání, a mají široký rejstřík od monumentální sochy Sbratření, ztělesňující menšího českého vojáka s dominantním rudoarmějcem, po nenápadné graffiti vlasovovských jednotek na malostranských zdech. Největší, svým charakterem konceptuální památník byl slavný tank číslo 23 postavený na Smíchově, o jehož reinterpretaci pro novou dobu, totiž natření na růžovo, se ještě jako student v roce 1992 zasloužil týž David Černý.
Ani jeden z umělecky nezdařených objektů na Klárově není pomníkem války a lidí, kteří v ní umírali a bojovali, a ani jeden v paměťové mapě nescházel. Jejich smyslem je doplnit předchozí památníky těmi, které odpovídají současné politické interpretaci minulosti. Jednoduchá logika chronologie způsobila, že rozpad Československa, druhá světová válka, boj Čechů na zahraničních frontách i v ilegalitě, osvobození a úspěšné připojení k vítězné protinacistické alianci se po více než čtyři desetiletí paměťově konstruovaly z hlediska vládnoucí komunistické strany a podle vzorce spojenectví se Sovětským svazem. Tvrzení, že oba pomníky jsou jedinečné, a tedy nutně potřebné, ve skutečnosti prosazuje novou interpretaci, ve které se čtyřicetileté dominantní uctívání památky Rudé armády obrací bezmála ve svůj opak – v zapomnění.
Oba případy však právě svým uměleckým selháním zároveň výmluvně svědčí o dnešku. Nezajímá nás ani vojenská sláva, nemáme úctu k padlým a umučeným a neváháme mrtvé kádrovat. Kvalitní umělecké dílo tudíž stejně není třeba. K tomu, aby připomínal aroganci skupiny podnikatelů, je křídlatý lev v cirkusové póze dobrý tak akorát. Roztrhaná, pomačkaná, mizerně ztvárněná a nabubřele přerostlá československá vlajka trefně ztělesňuje stav našeho státního, národního i vojenského sebevědomí.
V Praze přitom opravdu stále ještě chybějí místa připomínající druhou světovou válku: pomníky vyvražděným Židům a Romům. A s nimi i pomník vyhnaným Němcům.
Autorka je profesorka dějin umění na VŠUP a FHS UK.