O kritickém myšlení

V minulých týdnech by vnější pozorovatel české společnosti mohl nabýt dojmu, že v ní vypukla intelektuální občanská válka kvůli Noamu Chomskému. K jeho návštěvě a projevům se potřeboval vyjádřit leckdo, od politiků přes angažované intelektuály až po obskurní novináře a bloggery. V hluku a bouři těchto davových a vesměs zcela předvídatelných reakcí přitom zaniklo, co je na Chomského myšlení a biografii nejzajímavější a co jeho dílo ilustruje jako málokteré jiné, totiž proměny i krize politické kritiky a aktivismu v současné společnosti.

S Chomským jsem měl poprvé možnost se osobně setkat v roce 1993 a stejně jako mnoho mých britských kolegů jsem tehdy během konverzace u slavnostní večeře nevycházel z údivu, kolik informací je schopen jeho mozek zpracovat a seřadit tak, aby se ze statistických údajů a kvantifikovaných dat i politických citací stal kritický příběh s dramatičností politického thrilleru a přesvědčivostí žaloby před mezinárodním tribunálem. Přes tyto obdivuhodné schopnosti ale mají pravdu ti, kdo tvrdí, že na intelektuála zaštiťujícího se vědeckou exaktností se Chomsky prokazatelně příliš často mýlí ve svých politických závěrech. Společnost se totiž vyvíjí podle své vnitřní racionality, která se ze všeho nejméně řídí ideologickými představami, ať je hlásají političtí vůdci nebo jejich kritici. Jinak by utopie již dávno nebyla literárním žánrem, ale děsivou politickou realitou.

Osobní útoky na Chomského (stejně jako na kohokoli jiného) jsou v intelektuální debatě vždy nevkusné. Nicméně postava etablovaného profesora bojujícího proti establishmentu je sociální typ, jenž v sobě koncentruje morální paradoxy i obecnou existenciální směšnost, a proto je tak lákavým terčem výsměchu. Ti, kdo používají telefony vyrobené v Číně, tráví dovolenou na Kubě a vyzývají přitom například k bojkotu nadnárodních korporací nebo izraelských vědců, se nemohou divit, když budou považováni za morální pokrytce. Neměli by podle důsledné aplikace takového akademického bojkotu například američtí profesoři bojkotovat především sebe, a tak pykat za skutečné i domnělé zločiny své vlastní vlády?

Nemá smysl vypočítávat další příklady to­ho, jak obecná aplikace morálních norem nevede v moderní společnosti k lepšímu a hodnotnějšímu, ale naopak paradoxnějšímu a mnohem konfliktnějšímu životu. Archetyp morálně rozhořčeného kritika zkaženého světa tak především ­symbolizuje mnohem základnější typ myšlení a celou tradici, která vychází z předpokladu, že svět je plný sociálních patologií, jež lze empiricky prokázat a filosoficky vysvětlit. Druhým rysem tohoto myšlení je představa, že tyto patologie lze odstranit politickou akcí. A konečně třetím znakem je vnímání kritiky jako automaticky morálně vyšší formy myšlení.

Podle Chomského je například hodnota spravedlnosti člověku vrozená stejně jako univerzální gramatika, která mu umožňuje hovořit. To znamená, že i lidské hodnoty jsou univerzální a přirozené, a proto je lze vědecky verifikovat a provést v patologické společnosti takové změny, aby přirozeným lidským hodnotám odpovídaly i politické instituce. Politické konflikty nejsou potom ničím jiným než sporem o poznání pravé lidské přirozenosti a v ní ukotvených hodnot, které osvícená věda poznává a doposud zatemněná společnost uznává.

Kořeny tohoto starého a jen pomalu mi­zejícího předsudku osvícenského myšlení je třeba hledat v neschopnosti uznat rozdíl mezi ontologií a deontologií, tedy mezi zkoumáním toho, co je a co má být, na který již dávno upozorňoval například Immanuel Kant. V důsledku této neschopnosti pak někteří myslitelé dodnes podléhají nezkrotné touze připisovat politickým nebo morálním normám a imperativům status objektivních jsoucen, jež lze vědecky ověřit, a jimž se proto jednotlivci i celé společnosti musí podřídit.

Paradoxní konzervativnost takového myšlení se plně ukázala ve slavné debatě mezi Chomským a Foucaultem z počátku sedmdesátých let minulého století. Chomského projev byl výsledkem zvláštní kombinace vědeckého dogmatismu, politického misio­nářství a morálního univerzalismu, bez nichž si snad ani nelze Ameriku představit. Jeho obraz světa tak má například s takzvanou americkou morální pravicí společného mnohem víc, než si Chomského stoupenci jsou ochotni připustit.

Kritické myšlení je ale příliš komplexní proces, než aby ho bylo možné ztotožňovat s vyšší pozicí mravní nebo konkrétním politickým programem a postojem. Složité politické problémy dnešního světa nelze převést na spory dobra a zla a podobně nelze žádné státy jednoduše popisovat jako říše lží a zla. To je totiž projev zatemněné mysli a nezáleží na tom, zda se jedná o mysl George W. Bushe, Usámy bin Ládina nebo Noama Chomského.

Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.