Probuzení hovězího cynika

Tvorba Emila Hakla prochází obtížně viditelnou proměnou. Stále dokáže zachytit tápání pražské střední třídy jako nikdo jiný. Pořád pozorně sleduje, jak se žije v hlavním městě a především v jeho širším centru – tedy tam, kde se zdržují zejména vysokoškolsky vzdělaní Pražané, představitelé takzvané kreativní třídy, střední management a státní zaměstnanci všeho druhu. Jako kronikář řídnoucí společenské vrstvy vyráží do ulic a snaží se zachytit něco z prchavé každodennosti, včetně momentální podoby neustále mutující mluvené řeči, která se navíc čím dál častěji kříží se slovními prostředky charakteristickými pro kyberkomunikaci. Jeho umění vystavět autentický, současně znějící dialog mu může kdejaký hipster a nadějný literát jen závidět. Zážitek z četby umocňuje propracovaná rytmičnost textu, která nutí čtenáře surfovat na textuře slov, v kombinaci s kondenzovanými, vizuálně bohatými popisy lokací, situací i duševních rozpoložení, v nichž detail vystihuje celek. Tohle vše pro Haklovu tvorbu platilo dřív a platí to i nyní.

Jestliže se v předchozích knihách tematizovaly především mezilidské vztahy, Skutečnou událostí (2013) výrazněji vstoupily do Haklovy tvorby sociální otázky. Společenská situace se v tomto díle stala takřka jediným nosným tématem, což z ní udělalo sice čtivý, ale trochu jednorozměrný román. V nejnovějším povídkovém souboru Hovězí kostky sociální problematika poněkud ustupuje do pozadí a dění posledních pětadvaceti let se vyjevuje v mnohem subtilnější podobě. V tomto ohledu je nová kniha méně spektakulární a přímočará, více analytická a proměny české společnosti se v ní projevují na mnoha úrovních.

Praha postkomunistická

Povídkový soubor má chronologické rozvržení – postupuje od příběhů zasazených nejhlouběji v minulosti směrem k současnosti. Když tedy Hovězí kostky čteme disciplinovaně od začátku, „kolkolem čpí bramborový líh socialismus ředěný falešným koňakem začínající perestrojky“, zatímco závěr nás přenese až na začátek letošního roku. Tato časová osa Haklovi umožňuje efektně pracovat s rekvizitami, fenomény a charakteristikami jednotlivých období, na které při čtenářském cestování časem narazíme. Nejpatrnější jsou tyto změny v oblasti technologií: domácí telefony vystřídají mobily, ty zase smartphony, poštu nahradí maily a chat, televizi vytlačí YouTube. Setkání vypravěče s amnestovaným vrahem v povídce Démoni ticha nám připomene politický důsledek rozpadu federace, na nějž bychom si pravděpodobně normálně nevzpomněli. Vypravěčovo literární turné po Britských ostrovech v Deštníku z Londýna dá vzpomenout na omezování svobody ze strany minulého režimu, ale i na traumatické zkušenosti občanů postkomunistických zemí na Západě.

Hakl formu povídky dokonale ovládá a těžko bychom našli současníka, který by mu v této disciplíně mohl konkurovat. Krom úvodní, trochu rozkouskované a torzovité povídky Miliónový časy a závěrečné, téměř anekdotické Čajovny jsou zbylé texty pevně zarámovány v čase a navázány na konkrétní události nebo činnosti, jejichž průběh ohraničuje děj příběhu. Významové spoje ovšem vznikají i mezi povídkami navzájem, přestože samy o sobě působí zcela kompaktně a završeně. Jednotlivé příběhy Hakl zalidňuje epizodickými postavami, které typizují specifika doby: ať už se jedná o bulharské perestrojkové nadšence z Miliónových časů, postpankáče Kotalíka, obtížně kotvícího v přístavu rodinného života, v Ztraceném odpoledni, životními okolnostmi zdeptanou spolucestující příměstského vlaku v Monologu nebo nigerijského přítele české spisovatelky z Rychlé verze, který vypravěči mezi řečí připomene, že horší svět je možný.

Píšu, tedy jsem

Často kritizovanou silnou autobiografičnost Haklova psaní, kterou ještě zvýrazňuje užití ich­formy, nalezneme i zde. Silně subjektivní perspektivu vyprávění v ní ovšem rozvíjejí odkazy na některé myšlenky psychiatra Svetozara Nevoleho – především jeho předpoklad, že vnímání reality je vždy subjektivní a závisí také na našem psychickém rozpoložení („toxické obludy ducha“). Některé pasáže dokonce působí jako nepřiznané citace z jeho díla. Ačkoliv se Hakl programově vyhýbá filosofování (vypravěč do Nevoleho spisu sice krátce nahlédne, ale vzápětí jej zase demonstrativně odkládá), kniha je filosofických otázek plná a zvolený způsob vyprávění není výjimkou. Základ autorova psaní je narcistní a egocentrický. Může však být u autora, který pracuje s takto vyhraněným chápáním našeho vztahu k realitě, jiný? Hakl se nepokouší budovat sofistikovanou iluzi nadpozemských pravd a zákonitostí možná také proto, že by tím svůj osobní vklad pouze skryl, oddálil, ale rozhodně by ho nesmazal. Vypravěč se z ryze subjektivní perspektivy, protože žádnou jinou mít nemůže, jen snaží vyjádřit svůj vztah ke společnosti a realitě.

„Filosoficky“ autor pracuje také s tempem vyprávění. Zatímco úvodní povídky jsou svižné, úsečné a vstřebávají do sebe paradoxně poměrně dlouhé časové úseky, v závěru najdeme spíše dostředivé, „meditativní“, dialogické texty, v nichž se narace zpomaluje a kontrastuje s reálným časem děje. V lecčem tak kniha následuje zákonitosti paměti: z hlubší minulosti jsou kromě výrazných detailů uchovávány pouze kulisy dějů a výrazné epizodické výjevy, kdežto novější vrstvy jsou bohatší a plné nečekaných souvislostí. V povídce Hovězí kostky je tato změna tempa dokonce bez okolků tematizovaná, když vypravěč na otázku svého syna „Jak vnímáš realitu?“ odpovídá: „Dynamicky – pomocí získaný zkušenosti zpětně pochopíš, co se vodehrálo.“ Pokud však z dávnější minulosti zůstávají v paměti pouze trosky, může zkušenost pracovat jen s nimi.

Při zpětném pohledu se může lidský život jevit jako soubor rozhodnutí, díky kterým jsme se stali těmi, jimiž jsme. V úvodní povídce jedna z postav promlouvá k vypravěči: „V každym z nás je vostatně několik set naprosto různejch lidí.“ Vypravěč kontruje: „Jo, jenže ty už budou jenom ubejvat a ubejvat.“ Identita bytní, zážitky a zkušenosti se hromadí a čas utíká. Jako by mládí sloužilo k načerpání dostatečné zásoby zkušenostního materiálu, z níž se budeme později snažit uplácat smysl života. Meditativnější a melancholičtější zaměření povídek z druhé poloviny knihy pak můžeme přičítat faktu, že myšlenka konce je pro stárnoucího vypravěče stále bližší a reálnější.

Konec je blízko

Právě konečnost se nenápadně stává hlavním tématem asi nejpovedenější a nejpropracovanější povídky Návštěva. Vypravěč se v ní setkává se třemi svými „intelektuálními“ kumpány nad kachním pohoštěním u výstředního „kamaráda“, v němž rozpoznáváme spisovatele Václava Kahudu. Leitmotivem jejich klábosení se stává asteroid, který má k večeru dopadnout na planetu Zemi. O několik hodin jej však předběhne jiné vesmírné těleso – dopadne na planinu poblíž ruského města Čeljabinsk. Zatímco dlouho předvídaný „večerní“ asteroid život na Zemi nijak ne­­ovlivní, onen neohlášený „sibiřský“ zbloudilec napáchá velké škody a na svědomí má i četná zranění. V tomto dokonale vystavěném prozaickém útvaru se nakonec křehké postavení naší planety ve vesmíru překrývá se stejně ohroženou a křehkou tělesnou schránkou lidského života. Přestože se vedou řeči o zániku lidstva, hrozbách z vesmíru, geopolitických eskapádách světových velmocí i prohnilosti českých elit, všem uniká, že v těle kamaráda Páti­Páti se uhnízdila smrt. Nebo možná jen dělají, že o ničem nevědí, protože na toto téma – na rozdíl od problémů lidstva – je chlapská konverzace krátká.

„Uměle vyrobená skutečnost tvoří základ mojí mysli. Nic není pravé, nic nepravé,“ vystihuje vypravěč jakýsi šedý zákal apatie, který se rozlévá po jeho životě. Jak se však Hovězí kostky blíží ke svému konci, začínáme chápat, že pečlivě budovaná skepse je pouhým trikem, obalem a přirozenou reakcí na nepřehlednou povahu světa. Strach z kroku do neznáma se v ní schovává za maskulinní cynismus. V povídce Návštěva se Hakl prostřednictvím vypravěče obrací na pražskou střední třídu starší generace: „Většina jevů, který akceptujete, je uměle koncipovaná tak, aby budily pasivitu, strach, skepsi. Vy na tý skepsi stavíte – je to dobře?“ Tahle změna perspektivy je tím nejpřekvapivějším, na co můžeme v Haklově nejnovější tvorbě narazit.