Pro kulturní program veřejnoprávní televize je příznačná povrchnost a snaha zaujmout téměř čímkoli. ČT art (více o ní na straně 27) chce výtvarné umění přibližovat především laické veřejnosti. Na úkol oslovit profesionály a odborníky její dramaturgie v podstatě rezignuje. Ještě větším nedostatkem však je, že ani sami televizní redaktoři se v současném umění neorientují.
Minulý rok na podzim jsem v Moravské galerii v Brně moderovala diskusi o prezentaci výtvarného umění na ČT art. Byl to tehdy nově vznikající televizní kanál a nebylo zcela zřejmé, co od něj mohou různé typy diváků očekávat, jakým způsobem chce jednotlivé umělecké obory prezentovat, případně propojovat, jaký jim věnuje prostor, z jakých oblastí hodlá přinášet zprávy a tak dále. V podstatě jediné, o čem se v té době v souvislosti s ČT art mluvilo, bylo nedostatečné pokrytí území Česka signálem a zrušení pořadu Monoskop.
Otázka, která se nabízela, tedy zněla: Jakému publiku je vlastně ČT art určená? Nepříjemný pocit, že tento kanál patří do početné skupiny rozjíždějících se projektů, jejichž autoři si takovouto otázku nikdy ani nepoložili a ve chvíli, kdy ji dostanou, reagují univerzálním „pro co nejširší veřejnost“, tehdy rozptýlil výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl. Přesto pro mě bylo jistým zklamáním, když řekl, že výtvarné pořady na ČT art, a ve veřejnoprávní televizi obecně, budou zacílené na laické publikum, pro které výtvarné umění představuje koníček a které se mu věnuje ve volném čase.
Podivní umělci
Profesionálové, umělci, teoretici i vzdělaná kulturní veřejnost tvoří zřejmě v Česku takovou menšinu, že pro ně není ve veřejnoprávních médiích místo (nepočítámeli zrušený pořad Karla Oujezdského na Vltavě a pár dalších výjimek). Ze záměru soustředit se na „laického diváka se zájmem o umění“ se dá naopak těžit: právě tento divák je – a tím nijak nechci snižovat jeho důstojnost – médii lépe ovlivnitelný. Má zájem o daný obor, avšak není natolik poučený, aby jej povrchní zpráva nudila, a hlavně pravděpodobně postrádá ostře formulovaný názor, což dává médiím možnost s ním „manipulovat“ jednodušeji než s profesionálem. Příkladem, jak lze prostřednictvím médií, masové reklamní kampaně a ostentativní podpory Lucie Bílé pracovat s potenciálním návštěvníkem, je právě probíhající reynkovská výstava, věnovaná „géniovi, na kterého jsme měli zapomenout“.
V Česku přitom působí desítky umělců, kteří vytvářejí kvalitní díla světové úrovně. Ona již poněkud protivná diskuse o podstatě současného umění nemůže vyústit v přesvědčení, že konceptuální umělci jsou nezkušení amatéři, kteří nedokážou nic pořádného, nýbrž v poznání naší společnosti, že se v soudech jejich děl mýlila. Nemyslím si, že za současný stav nesou odpovědnost ti „podivní umělci, kteří neumějí svá díla ani pořádně vysvětlit“, ale historické okolnosti, vzdělání a masová média, která navíc mají moc celý proces sbližování umění a publika urychlit.
Když laický divák sleduje rozhovor s čerstvým laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého a je mu podsouváno, že nejdůležitější otázkou je, „zda není nesmyslné dělat díry v překližce, když východ a západ Slunce, podle kterých dílo dostalo název, v nich nakonec kvůli otevíracím hodinám Veletržního paláce stejně není vidět“, vcelku oprávněně získá pocit, že to celé opravdu nesmyslné být může. A takový pocit jen zesílí, když zaskočený Dominik Lang nedokáže v televizním studiu bryskně odpovědět, protože takto nad svým dílem asi ani nikdy nepřemýšlel.
Není to však Langova chyba a neporozumění nelze vyčítat ani divákovi, který si jednoduše vytváří obrázek na základě toho, co viděl na obrazovce, a sotva po něm někdo může chtít, aby se šel sám podívat na výstavu, o níž získal v televizi pocit, že je hloupá, nebo dokonce aby si sháněl další informace o díle, které přece nedává smysl… Problém je bohužel v tom, že smysl nedává samotná otázka. Vina tedy padá na hlavu moderátora (potažmo režiséra pořadu, dramaturga vysílání…), který by měl být dostatečně erudovaný, aby jeho výstup zprostředkovával smysluplné a hodnotné informace. Aby se divákovi nepodbízel „lidovými“ otázkami, které z něj, anebo z umělce, nakonec dělají hlupáka, místo aby nás obohacovaly o nové pohledy.
Kde brát reportéry?
Zde je namístě vrátit se k debatě s Tomášem Motlem zmíněné v úvodu. Probíhala až nečekaně dobře, Motl dokázal poměrně obstojně vysvětlit, kdo má zodpovědnost za výběr témat, jaká bude celková skladba pořadů i jakým způsobem hodlá využívat jednotlivé dramaturgické formy. Na závěr si ovšem posteskl, že neví, kde moderátory a reportéry, kteří by točili zasvěcené reportáže na neotřelá témata, brát. Když se podíváme na způsob, jakým je výtvarné umění prezentováno v České televizi dnes, pochopíme, že moderátory ani reportéry stále nenašel.
V úvodu zmíněné problémy ČT art by bylo možné aktualizovat: pokrytí signálem už nikoho nezajímá a místo zrušení Monoskopu můžeme mluvit o odstoupení Kamily Zlatuškové z funkce dramaturgyně brněnské Tečky páteční noci, označované za kontroverzní pořad, na který se stejně nikdo nedívá (respektive dívá, ale jen na internetu a až v sobotu odpoledne poté, co se vyspí z kocoviny a na Facebooku zjistí, že se v pořadu něco semlelo). Osobně se přiznám, že Tečka páteční noci pro mne byla jediným pořadem České televize, jehož prostřednictvím jsem se na obrazovce ráda setkávala s výtvarnými umělci, ať již s Václavem Stratilem či Františkem Kowolowským, ovšem pochopitelně v roli hudebníků.
Svěrák, Malevič, Alzheimer
Pokud přelétneme program ČT art: pořad Jasná řeč Josefa Chuchmy je místy až příliš suchopárný, navíc sleduje kulturní dění jako celek, výtvarné čtvrtky jsou pokryty japonským dokumentárním cyklem Galerie umění, pracovní týden před půlnocí uzavírají Televizní písničky a songy Zdeňka Svěráka. V Událostech z kultury se dozvídáme, že Malevič má výstavu v Tate Modern, do Prahy přijede terakotová armáda, výstavní síň Mánes po rekonstrukci neplánuje další výstavy a Australská národní galerie pracuje v doprovodných programech s lidmi s Alzheimerovou chorobou… To jsou vše bezesporu atraktivní zprávy, mají však dva příznačné rysy: ve všech se objevuje všeobecně známé jméno nebo dílo (Malevič, terakotová armáda, Mánes, a když nic jiného, tak aspoň ten Alzheimer) a žádná z nich se netýká současného umění. Hlavně nic kontroverzního a nikoho neurazit.
Co říct na závěr? Nejelegantnějším řešením by snad bylo celý text smazat a napsat ve třech větách znovu. Stačila by informace, že o ČT art a o prezentaci umění ve veřejnoprávní televizi nemá smysl diskutovat, protože dopad jejího vlivu je mezi zainteresovaným publikem minimální (přestože se Česká televize brání, že sledovanost ČT art stoupá a je „přiměřená“). To vše by se dalo přejít, kdyby neplatilo, že s absencí srozumitelné, ale také poučené interpretace současného umění v masových médiích se nikam jinam než do mrtvého bodu nedostaneme.
Autorka je šéfredaktorka internetového magazínu Artalk.