Něco se stalo

Letošní české volby do obecních zastupitelstev a třetiny senátu byly proklety předem. Politologové i komentátoři, hujeři i frajeři lámali celé týdny hůl nad vším tím billboardovým nevkusem bez nosných myšlenek a vzrušujících témat. Ale něco se potom stalo a nedaří se nám to pojmenovat. Tápeme snad až dramaticky.

Shrnutí říjnových voleb obvykle začínají oslavnými pajány nad úspěchem hnutí ANO (neboli „Akce nespokojených občanů“, jak už si málokdo pamatuje) miliardáře Andreje Babiše. Vždyť je to formace pořád ještě zánovní a ještě ke všemu vládní, a přesto ovládla velká města. Jakkoli je však obsazení oranžové Ostravy či dobývání „topácké“ Prahy důležité, jde o špatný začátek správného výkladu volebních výsledků. Nejen proto, že v senátních volbách babišovci pohořeli a že vítězi voleb jsou – jako obvykle v „sousedském“ mikrokosmu politiky – nezávislé a místní ad hoc subjekty. A ovšem také lidovci, ukotvení pevně v dějinném čase a venkovském, převážně moravském prostoru. Dialektiku nabídky a poptávky, nabízených politických barev a zájmu voličů, je třeba odvíjet z druhé strany, od tradičních politických fanglí, nad jejichž vytlačováním „nepolitikou“ si i z politické penze opět zanaříkal Václav Klaus.

Stále platí slova politologa Františka Šamalíka, že „společnost je sociálně diferencovaná a této diferenciaci odpovídají rozdíly a konflikty zájmů, jež v nejzralejší podobě nabývají politických forem“. U nás však jsou tradiční zprostředkovatelé sociálního konfliktu, bezpečně zařaditelní na klasické pravolevé ose, pouhou fasádou – napravo ODS či TOP 09 v roli náhradníka a nalevo ČSSD či KSČM v roli polního strašáka. Staly se pouhou obří, čím dál průhlednější plachtou, za níž se skrývá pustina podobná té, jakou zákazníci objevili za gigantickým plátnem s podobou obchodního domu ve filmu Český sen.

Je to dokonce ještě horší: za načančaným průčelím pravé či levé politiky se neskrývají ideje ani práce pro vlastní organický elektorát, ale klanová souručenstva, která si pomáhají k funkcím a lukrativním jezům s bočními strouhami „odkloněných“ peněz. A přesto tam, kde to bylo jen trochu možné a kde se neobjevil subjekt, jenž by chytl za srdce, volil český občan staré dobré prapory – modré, rudé i oranžové. To je důvod, proč po těchto volbách ODS a TOP 09 ještě vůbec existují, proč ostuda ČSSD není větší a proč může KSČM halekat, že počtem mandátů dosáhla na třetí místo. V této základní občanské volbě je jistě často pouhá setrvačnost. Je v ní ale také apel voličských – a zvláště levicových – armád. Apel na vlastní generály, aby už přestali „třídní boje“ jen předstírat.

Tuto základní matrici letos na řadě míst přetloukl zápal hnutí a iniciativ, které nic nepředstírají ani tam, kde se mýlí, a které jsou nové a personálně mladé. Ani pětadvaceti let nedosahuje průměrný věk zvolených Pirátů, kteří „ukořistili“ Mariánské Lázně a „vtrhli“ do zastupitelstva hlavního města Prahy, kde odmítají spolupracovat s ODS, ČSSD a KSČM „jako se stranami“ (rozuměj: šmahem). Původně jen happening Žít Brno, přiživený arogancí sociálně­demokratického primátora Romana Onder­­­ky a strhující atmosférou referenda o přesun brněnského nádraží, se v moravské metro­poli stal nepřehlédnutelnou silou. Hnutí Praha 7 sobě lidovce Jana Čižinského a historika umění Richarda Biegela, které svůj městský obvod doslova ovládlo, není jen „antisdružením“ proti nové developerské bestii triumphans. Je také reálným společenstvím, komunitou hodnotově spřízněných lidských bytostí, které se ve volném čase setkávají, spolupracují, baví i bojují za dobrou věc. Tak jak to ještě na počátku minulého století dělaly spolky, knihovny, divadla a další společné aktivity evropských sociálních demokracií…

Hnutí Andreje Babiše, který „nelže, nekrade a dělá pro lidi“, se rozprostřelo všude tam, kde jsou tradiční strany nevolitelné a kde se zároveň neobjevila žádná strhující iniciativa zdola. ANO tak vlastně pokrývá vše, co v zemi „nespokojených občanů“ zbývá. Vše, co tradiční a autentická demokracie nedokázala naplnit.

Stalo se toho tedy více než dost. Až příliš. V době, kdy u nás stále ještě dvě třetiny občanů žijí z průměrné nebo menší mzdy, jsou zmíněné „nejzralejší podoby“ sociálních zájmů většiny společnosti rozděleny mezi vyprázdněné partajní štáby, zapálené iniciativy, které se na pravolevé ose neorientují, a technokratického miliardáře s mediál­ním masážním salonem, masokombináty a „sociálním cítěním“. Stalo se především to, že v téhle trojrozměrné schizofrenii zůstává „suverenita lidu“ stále ještě pro smích. Ale dílky nové skládačky jsou už na stole. Už přihořívá a bude to vážné.

Autor je politický komentátor.