Již brzy oslavíme výročí Vítězného listopadu. Čtvrt století po historickém zvratu se už jeho mytologizaci lze stěží vyhnout. Neoddělitelně ji provází ritualizace vzpomínky. Vítězný listopad je znakem, u nějž je podstatné pouze to, jak se k němu kdo hlásí, jak jej popírá a jak jej opakuje. Možná se najde i nějaký zelinář, který ozdobí výlohu.
To není žádná zrada na revoluci. Po každé vítězné politické změně vyvolané masovým hnutím je podstatné, jaký interpretační klíč bude nadále formovat vyprávění o slavném vítězství lidových mas nad utlačiteli. V českém případě se jím stala matrice pravice a neoliberalismu. Klausovci ji prosadili bez většího odporu a s jasnou ideovou opozicí vůči disentu, o němž v devadesátých letech ještě velmi dobře věděli, že zahrnoval početné reformně komunistické a socialistické křídlo. Mohli se ale opřít o mlčenlivou nechuť k disidentům, která převažovala v normalizační společnosti. Výsledkem byla reinterpretace disidentské a undergroundové tradice i „listopadové revoluce“ prostřednictvím hegemonického diskursu antikomunismu. To, co se dnes rozpadá, není nic jiného než jen tento diskurs.
Odkazování k disentu funguje jako legitimizační argument především v prostředí městských středních vrstev. Ví to nejen politický stratég Kalousek, jenž pro svou antisociální stranu angažoval jako vývěsní štít lidumilného knížete. Ví to i umělecká skupina Ztohoven. Svůj projekt „vzdělávacího thinktanku pro otázky svobody“ nazvali Paralelní polis podle zásadní myšlenky Václava Bendy, katolického konzervativního myslitele, politického vězně a předního aktivisty Charty 77 i Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Benda tento pojem zformuloval v textu z roku 1978 jako návrh, jak dál pokračovat v aktivitách Charty poté, co se státní moci podařilo téměř úspěšně potlačit její první vystoupení.
Je tomu opravdu tak, že myslitelé českého disentu před čtyřiceti lety připravovali ideové zázemí postdemokratického neoliberalismu? Mám podezření, že Ztohoven se informovali jen dost povrchně. Čtemeli totiž původní Bendovy texty, jasně vidíme, že tím, o co mu vždy jde především, není stále větší a větší bohatství ani individuální svoboda, která se neohlíží na důsledky svých činů, ale člověk. Dnes to zní divně a pateticky, ale pro Bendu je svoboda křesťanským humanistickým ideálem. Proto také legitimizuje svou filosofii obětováním vlastního pohodlí a rizikem nasazení života. Chartistická paralelní polis byla idealistickým projektem „života v pravdě“ pro ty, kdo jsou vytlačeni na okraj a nemají sílu proti autoritářské moci prosadit ideje dobrého života pro celou společnost. Zůstávají ale „ostrůvkem pozitivní deviace“; Benda by možná raději četl biblické přirovnání k hrstce spravedlivých, kteří vyváží hříchy většiny.
Projekt Ztohoven je ve svém libertariánství pravým opakem. Vymezuje se vůči státu, který je pro ně pouze institucí nesvobody. „S rychlým internetem, se spolehlivým anonymizátorem a decentralizovanou měnou si zachováš svobodu, kterou jako celek ztrácíme,“ zní závěr jejich manifestu kryptoanarchie. Upřímně je nezajímají nejen sociálně neprivilegovaní lidé, ale vůbec reálný svět. Protunelovaná a stále slábnoucí státní moc si jich ovšem nevšímá, natož aby je pronásledovala, takže prvek osobního nasazení jaksi odpadá. A kdyby náhodou, ze zázemí projekt jistí vlivné známosti a samozřejmě – až na prvním místě – dostatek peněz od boháčů. Pro takového Karla Janečka je placení kreativních hackerů naprosto logická a efektivní investice. Své bohatství a s ním i moc získává přesně na tom místě, kde informační technologie utekly z dohledu společenské reflexi, a slouží proto jen vybraným jednotlivcům pro osobní obohacení.
Je pozoruhodné, že Benda do svých úvah poctivě zařadil i „paralelní ekonomiku“ – a pojmy jako melouchaření, rozkrádání a veksláctví –, byť si s ní v dalším výkladu nevěděl z morálního hlediska rady a ekonomické myšlení disentu neovlivnil. Přesto právě zde je kontinuita praxe a životních příběhů celkem zřetelná: starší generace dnešních oligarchů české i slovenské současnosti jsou vesměs bývalí veksláci, kteří se kulturně kultivovali kontaktem s pravými mafiány. Andrej Nebureš reprezentuje týž svět v odrazu za zrcadlem, jejž dohromady plně kontrolovala StB: veksláci provozovali svou pouliční živnost před prodejnami Tuzexu, jež patřily ministerstvu zahraničního obchodu.
Dezinterpretaci odkazu k intelektuálnímu dědictví disentu je snadné prohlédnout konfrontací s původními texty. Ty ovšem hned vybízejí ke sporu a diskusi. Myslím, že mnohem horší než „fejk“ Ztohoven je to, že inspiraci v československém disentu hledá jen hrstka sociálnědemokratických idealistů, zatímco zbytek strany stejně jako čeští komunisté postrádá energii, která by k takovému kroku vnitřní transformace byla nutná. Vůbec nejsmutnější mi ale připadá, že velká většina mladé radikální levice od myšlenek disentu už nic neočekává, nechala si vnutit pravicovou interpretaci a Václav Havel je pro ni tím, čemu se barvitě říkávalo válečný štváč. Pokud se někde kradla revoluce, pak je to tady. Výročí by se dalo vzít jako podnět k vyhlášení levicového práva na paměť disentu.
Autorka je profesorka dějin umění na VŠUP a FHS UK.