Projekt jménem Konec

V roce 1997 vydal label Irdial Discs pozoruhodný set čtyř CD s názvem The Conet Project: Recordings of Shortwave Numbers Stations, který obsahuje nahrávky takzvaných číselných stanic z krátkých vln. Číselné stanice byly v éteru slyšet od konce druhé světové války a jejich podivné vysílání – synteticky znějící hlasy přednášející zdánlivě náhodné skupiny pětimístných znaků – vzbuzovalo zájem mnoha posluchačů. S přelomem tisíciletí tyto zvláštní stanice začaly pomalu mizet.

Útržky těchto relací nahrál v první polovině devadesátých let Akin O. Fernandez, rádio­vý nadšenec a šéf vydavatelství Irdial Discs, který systematickému poslechu číselných stanic obětoval nemálo času. Fernandez v rozsáhlém bookletu detailně popisuje, jak při náhodném ladění svého přijímače objevil záhadnou stanici, již původně považoval za vysílání leteckého systému VOLMET, který na krátkých vlnách informuje piloty o stavu počasí. Stanice však neudávala žádné identifikační údaje, místo toho ženský hlas s americkým přízvukem četl pětimístné skupiny znaků. Fernandez poté začal podobné stanice cíleně zaznamenávat a spojil se s různými radioamatérskými kolektivy sledujícími tento druh vysílání. Navzdory odrazování ze strany kolegů nahrávky publikoval na zmíněné kompilaci a v roce 1999 je také vystavil volně ke stažení na úložišti Archive.org.

Číselné stanice vysílají zprávy předávané hlasovým automatem, morseovkou nebo pomocí různých druhů digitálních modulací. Zřejmě nejznámější číselná stanice, která byla údajně provozována britskou MI6, dostala přezdívku podle úryvku anglické lidovky The Lincolnshire Poacher. Typická relace začíná opakovanou sekvencí čísel nebo úryvkem hudby, následuje samotná zpráva, zašifrovaná do čtyř­ až pětimístných skupin písmen nebo číslic, a na závěr série ukončujících znaků. Název kompilace ostatně pochází z chybně odposlechnutého českého slova „konec“.

Vzkazy agentům tajných služeb

Může se zdát poněkud nevěrohodné, že by zpravodajské agentury světových velmocí až donedávna hojně používaly zastaralé krátkovlnné vysílání. Nemají snad agenti přístup k technologiím budoucnosti s předstihem minimálně třiceti let? Realita se ale od špionážních filmů zřejmě poněkud liší – krátkovlnné vysílání má pro zpravodajské agentury vedle zanedbatelné energetické náročnosti stále řadu výhod. Podmínky šíření umožňují poslech stanic napříč kontinenty pomocí kapesního přijímače s teleskopickou anténou a nesporným kladem oproti internetové či telefonické komunikaci je také naprostá anonymita a nemožnost vystopování příjemce zprávy.

Státní instituce pochopitelně nejsou k té­matu číselných stanic nijak zvlášť sdílné a spojení s informačními službami jednotlivých států bylo dlouhá léta založeno pouze na spekulacích. Britské instituce připustily existenci číselných stanic, ale odmítly obsah jejich vysílání jakkoli komentovat. Fernandez v bookletu píše o jistém úředníkovi z britského ministerstva průmyslu a obchodu, který výslovně označil poslech těchto stanic za nelegální.

Úřady zemí bývalého východního bloku jsou v důsledku diskontinuity ve vedení zpravodajských služeb poněkud benevolentnější – do newsletteru krátkovlnných posluchačů Numbers & Oddities například proniklo několik informací z polského Ústavu národní paměti. Další světlou výjimkou je český Úřad pro zahraniční styky a informace, který okruhu rádiových nadšenců kolem webu priyom.org potvrdil (již ukončený) provoz stanice OLX a ve spolupráci s Archivem bezpečnostních složek poskytl odtajněný dopis, v němž je detailně popsána vysílačka Brigita. OLX, která nevysílá od roku 2007, je několikrát zachycena i na Fernandezově kompilaci a je také jednou z mála stanic registrovaných Mezinárodní telekomunikační unií (formálně totiž přináležela ČTK). V devadesátých letech své vysílání dokonce posluchačům stvrzovala prostřednictvím QSL lístků [QSL je kód pro potvrzení spojení – pozn. red.] opatřených razítkem ministerstva vnitra, což je celosvětový unikát – málokterá zpravodajská služba se mohla pochlubit takovou péčí o nechtěné posluchače zašifrovaných zpráv.

Jedním z oprávněných posluchačů OLX byl v osmdesátých letech i agent zahraničního oddělení StB Erwin van Haarlem neboli Václav Jelínek, jehož osudům se věnuje kniha investigativního novináře Jaroslava Kmenty Český špion Erwin van Haarlem (viz recenzi v A2 č. 2/2006). Ze zahraničních agentů patří mezi známější příjemce šifrovaných sdělení takzvaná miamská pětka, tvořená pěti důstojníky kubánské rozvědky, kteří byli roku 1998 zadrženi a v roce 2001 odsouzeni v kontroverzním procesu, jejž kritizovala Komise pro lidská práva OSN či Amnesty International.

Vernamova šifra

K šifrování zpráv se používá téměř sto let stará, ale stále bezkonkurenční kryptografická metoda, která je při správném použití principiálně nerozluštitelná: Vernamova šifra, známá též jako jednorázová tabulková šifra (one­time pad). V nejjednodušším provedení vypadá šifrování tak, že například ve slově „KONEC“ posuneme v abecedě znak doprava o tolik míst, kolik udává číselná šifra – při užití tabulky s čísly 5, 3, 2, 5, 10 tak dostaneme skupinu znaků „PRPJD“. Původní text není bez znalosti klíče žádným způsobem odvoditelný. Jistá nevýhoda spočívá v tom, že šifrovací tabulka musí být stejně dlouhá jako přenášená zpráva. Podmínkou nerozluštitelnosti je také jednorázové použití tabulky – ta musí být pečlivě utajena a vytvořena pomocí spolehlivého generátoru náhodných čísel.

Zvláštní relace namluvené syntetickým či samplovaným hlasem působí mimořádně odcizujícím dojmem a je téměř nemožné koncentrovaně vyslechnout materiál o délce bezmála pěti hodin od začátku do konce. Méně trpělivé posluchače po počátečním překvapení jednotvárné hlasy čtoucí pětimístné skupiny znaků nebo čísel brzy omrzí. Vítaným osvěžením jsou občasné útržky hudebních skladeb a také různé zvukové jevy krátkovlnného vysílání, jako jsou kolísání signálu, interference, zkreslení, dozvuky a jiné efekty. Navzdory posluchačské nepřístupnosti je kompilace jednou z nejposlouchanějších nahrávek v netlabelové sekci webu ­Archive.org a stáhlo si ji už více než 870 tisíc lidí.

Spor o autorství

Conet Project se postupem času stal v určité části hudebního světa senzací a mezi jeho fanoušky se řadí například Flying Lotus, Manu Chao, Mike Patton, Devendra Banhart či spolupracovník skupiny Melvins David Scott Stone. Samply z kompilace můžeme slyšet mimo jiné ve skladbě Gyroscope na albu Geogaddi skupiny Boards of Canada. Jeff Tweedy, frontman skupiny Wilco, podle jedné opakující se sekvence pojmenoval album Yankee Hotel Foxtrot, na němž původně alternativní country formace za účasti experimentátora Jima O’Rourka kříží své pojetí rocku s přitažlivým zvukovým hledačstvím. Tweedy si za použití materiálu bez svolení Irdial Discs vysloužil obvinění z porušení autorského práva a na základě mimosoudní dohody zaplatil labelu honorář. Institut autorského práva v tomto případě dostává opravdu absurdní rozměr. Zpravodajské služby se o honorář jistě hlásit nebudou. Spočívá tedy autorství v naladění přijímače a zmáčknutí tlačítka „record“? Fernandez ve sporu s Tweedym spatřoval svůj unikátní autorský přínos v zachyceném atmosférickém zkreslení, neopakovatelném praskotu, šumu a jiných nedokonalostech typických pro krátkovlnný rozhlas. I tak se ale zdá, že není dost dobře možné kontrolovat osudy díla, a kauza poukazuje v první řadě na nekonzistentnost vydavatelství v proklamovaném pojetí svobodné hudby.

V roce 2013 Fernandez vydal kompilaci znovu, v rozšířené edici s pátým diskem, který obsahuje pouze nahrávky digitálních druhů provozu. Ty překvapivě splňují atributy noiseo­vé tvorby – jsou nelidsky chladné, nekompromisní, vznikají mimochodem a bez autorského záměru. Na rozdíl od hlasových relací se digitální modulace v krátkovlnném éteru vyskytují stále v hojném počtu. Chcete­li se ponořit do těchto zvukových bizarností, nejste tedy nevyhnutelně odkázáni na Irdial Discs – stačí jen naladit přijímač.

Autor studuje filosofii.