Bylo chvílemi až děsivé dívat se na staré záběry a rozhovory z listopadu 1989. Místo oné úžasné euforické nálady, která se měla znovu přelívat i na diváka, jenž tu krásnou dobu zlomu zažil na vlastní kůži, přicházelo s odstupem pětadvaceti let spíše zděšení. Jak naivní jsme byli. Jak dětští se z odstupu času zdají být i lidé, kteří měli svou životní zkušeností patřit k nejmoudřejším. Nejstarší – ty nejmenší děti. Až budovatelská jednota, slovo demokracie vyslovované s posvátnou úctou, jako bychom konečně našli kouzelný šém života. Revoluční patos, který se už v prvních dnech tak magneticky obracel ke kýči. Dojati tím, že žijeme něco, co nás všechny tak dojímá.
Ano, revoluční chvíle jistě mají svou originální sílu, takže každé opakování nutně vede k tomu, že to všechno vypadá trochu směšně, přepjatě, pateticky, kýčovitě. Sedmnáctý listopad po čtvrtstoletí ale přidával ještě jeden rozměr. Nesporná divadelnost, až manipulativního charakteru, jako by potvrzovala slova Petra Pitharta, že „to nebyla revoluce, ale organizované, dohodnuté předání moci“ a že Václav Havel, divadelník a režisér, dal všemi těmi velkými akcemi na náměstích a generální stávkou lidem šanci, aby si to všechno jako revoluci prožili. „Byl to takový dárek lidem,“ říká s odstupem i jistou ironií Pithart, ale jeho slova mají při pohledu na zvonění klíči a zpěvy Karlů Kryla a Gotta nespornou vážnost.
Při oslavách Listopadu se tato divadelnost znovu vracela. Slavili jsme tak, jako jsme se bouřili: velkým happeningem. Jako by se česká společnost jen tu a tam potřebovala zbavit přetlaku vnitřní energie, která se pak rozpustí v prostoru a pomalu se sbírá, až za dalších patnáct dvacet let zase radostně bouchne a roztříští se. Tak jako ta vejce, co létala na Miloše Zemana, svědčí o tom, že chceme mít všechno co nejrychleji za sebou: revoluci, ale třeba i politický boj a politiku vůbec. A že nám tak zatraceně chyběl nějaký společný nepřítel, kterého po demokratickém „zmizení“ komunistů v poslaneckých lavicích a po odchodu nabubřelého Jiřího Paroubka ze scény zaplaťpánbůh zase máme. Tak jako tu „těžce“ vybojovanou svobodu.
Svoboda bylo nejfrekventovanější slovo listopadových oslav, ale zároveň slovo nejméně reflektované. Můžeme svobodně cestovat, mluvit, psát, v tomto směru jistě svobodní jsme, ale nezbavujeme se svobody na jiných úrovních, mnohem vnitřnějších a intimnějších? Společenský konsensus, který velmi rychle vznikl po roce 1989 a trvá dodnes – demokracie volného trhu, to sice není úplně ideální konstelace, nicméně pořád je to nejlepší politické prostředí k životu, proto je musíme podporovat, i když by realita ukazovala něco jiného, – umožnil pozoruhodné zvnitřnění mechanismů (marketingových, ideologických, psychologických, mediálních, biologických), které považujeme za projevy svobody, ačkoliv jsou to vlastně automaty chování, myšlení a jednání. Nové „disciplíny“, dalo by se říct jazykem Michela Foucaulta, který o nových projevech (bio)moci, jež dnes žijeme, psal už před čtyřiceti lety. Dnes o nich mluvíme spíše v souvislosti s kontrolou společnosti a toků společenských energií, která je nejúčinnější, stáváli se v každém z nás sebekontrolou, což jsme se nedozvěděli až od Orwella, ale třeba už od Machiavelliho nebo některých řeckých klasiků.
I to, že oslava 25 let svobody byla především oslavou odstranění pout a limitů, daných totalitním komunistickým systémem, ukazuje, že svobodu chápeme spíše ve smyslu odstraňování vnějších bariér. Pořád hrajeme hru na vládnoucí a ovládané, ačkoliv to hlavní bojiště je už dávno někde jinde. Nikoli ve veřejném prostoru (i když i tam je jistě třeba napnout síly), nýbrž v našich vnitřních myslích a tělech. Právě tam se totiž nenápadně ukládají vlivy nesvobody a pomalu nad námi přebírají vládu.
Svoboda není stav, nýbrž tendence, tok, pohyb. Ke svobodě se neustále propracováváme, případně se od ní odkláníme. Je to stejně dynamický komplex jako extroverze a introverze nebo exkluze či inkluze. Získáváme další kusy svobody nebo se jí zbavujeme, ale nikdy ji nemůžeme jen tak samozřejmě mít. To je asi největší omyl happeningových oslav divadelní revoluce ze 17. listopadu roku 1989, který mimo jiné zopakovali i dva poslední prezidenti České republiky. Ne, nedostali jsme svobodu darem v divadle revoluce, po čtvrtstoletí se k ní pořád jenom blížíme. Tím, že se mechanicky upínáme k představě svobody kdysi dávno a jednou provždy vybojované, si pouze nasazujeme nová pouta.
Autor je komentátor Hospodářských novin.