Nejsme žádní politici

Strategie indické Strany obyčejného člověka

Před nedávnem jsme psali o strmém vzestupu indické Strany obyčejného člověka, která svůj úspěch založila na boji proti korupci (A2 č. 3/2014). V současnosti toto hnutí dobrovolně opouští regionální vládní funkce – pravděpodobně ale jen proto, aby posílilo na celostátní úrovni.

Počátkem letošního roku zvítězilo v městském státě Dillí zcela nové politické seskupení Strana obyčejného člověka (AAP), jejímž takřka jediným programem byl boj proti korupci. Záhy po vytvoření regionální vlády však vývoj nabral nečekaný směr. Lídr strany Arvind Kédžrívál, do té doby miláček hlavního města, v půlce února podal vládní demisi. Proč tento neúnavný bojovník proti korupci najednou prchá zadními dveřmi?

 

Rétorika pro obyčejného člověka

Pouhých sto metrů od indického parlamentu létalo 20. a 21. ledna vzduchem kamení, třicet lidí bylo zraněno a centrum Nového Dillí zůstalo dva dny zablokováno. Zhruba pět tisíc příznivců Strany obyčejného člověka se zde postrkovalo se čtyřmi tisíci policejních těžkooděnců. Nebylo by na tom asi nic divného, kdyby se nejednalo o vládní stranu a kdyby její předseda nebyl na demonstraci po celou dobu osobně přítomen. „Jsem anarchis­ta,“ pronesl Kédžrívál, tou dobou ještě hlavní ministr svazového teritoria Dillí, a vyzval policisty, aby se přidali na jeho stranu. Podařil se mu tím husarský kousek: dosud se sice protestovalo proti státu, ale vždy v mezích, které tentýž stát vytyčil, a zpravidla na místech, kde protesty nemohly nikomu překážet. Překročením této hranice Kédžrívál naznačil, že je odhodlán narušit i politický status quo. Je ale skutečně natolik radikální, jak naznačují jeho veřejná vystoupení?

Kédžrívál a jeho kolegové dokázali vytvořit skutečné lidové hnutí, které zapojilo veřejnost do rozhodování o osudu strany i do volební kampaně. Jejich neideologická politika zaměřená na konkrétní problémy, v první řadě na korupci, si získala městskou střední třídu, kritika systému zase hlasy těch, kterým poměry nedávají mnoho šancí. Strana obyčejného člověka nejenže v Dillí téměř zcela vymazala doposud vládnoucí Kongres, ale přebrala i hlasy levé části voličského spektra. A především se jí podařilo vyvrátit představu, že pro úspěch v politice je nutné mít hodně peněz – do voleb postavila relativně chudé kandidáty a své voliče nikterak neuplácela, naopak od nich vybírala příspěvky.

Jenže patetická prohlášení o tom, že se „obyčejný člověk“ konečně vymaňuje z područí „těch nahoře“, na skutečnou změnu nestačí. Nestačí na ni ani tolik zdůrazňovaná osobní skromnost členů strany, kteří jako minis­tři odmítli bydlet v luxusních rezidencích a jezdit s majáčky. Odvolávat se na odkaz Mahátmy Gándhího je tedy poněkud nadnesené: Gándhí vypracoval celý teoretický systém a osobní skromnost byla jen jedním z jeho prvků. Nic takového ovšem Strana obyčejného člověka nenabízí. Její program je ve skutečnosti poměrně plytký a říká jediné: „Nejsme žádní politici, jdeme jen politiku vyčistit. Prosadíme pár šikovných zákonů, vyměníme pár darebáků za poctivé lidi a pak zase půjdeme.“ A právě to může být do budoucna problém. Pokud totiž politická strana převezme revoluční rétoriku, aniž by se skutečně snažila o revoluční přeměnu společensko­ekonomického uspořádání státu, a pokud nabádá lidi, aby nevěřili stávajícímu politickému systému, aniž by aspoň načrtla alternativu, může to skončit pouze naprostým chaosem anebo autoritářskou vládou.

 

Demise schopného stratéga

Tento ponurý scénář se v Dillí začal naplňovat 15. ledna, když ministr spravedlnosti a člen Kédžríválovy vlády Sómnáth Bhártí po stížnostech obyvatel čtvrti Khirkí na jihu Dillí na africký drogový a kuplířský gang zareagoval tak, že vytáhl se svou suitou do nočních ulic. Na místě nutil policii, aby provedla razii v údajném mafián­­ském doupěti, a když policisté odmítli, začal lustrovat a šikanovat ženy původem z Ugandy a Nigérie, které měly tu smůlu, že zrovna jely okolo autem. Pravda je, že policie opravdu stížnosti sousedů ignorovala, na druhé straně je Bhártího akce až příliš cítit rasismem, sexismem a populismem. Místo aby se z titulu své funkce pokusil vše vyšetřit a zakročit proti skutečným gangsterům, zaměřil se na skupinku žen tmavé pleti. Kédžrívál následně podal stížnost na jednání policie, a když ji ústřední vláda ignorovala, svolal protestní shromáždění, o němž jsme se zmínili v úvodu. Tím vyslal znepokojující sdělení: i když Strana obyčejného člověka prohlašuje, že ji kastovní ani náboženské rozdíly nezajímají, ráda získá politické body na obyčejné xenofobii a rasismu. Jak zaručí, že se příště neobrátí proti muslimům nebo třeba homosexuálům?

Na odpověď na tuto otázku si budeme muset ještě počkat. Strana obyčejného člověka totiž složila vládní funkce poté, co v dillíském zákonodárném shromáždění neprošel návrh zvláštního protikorupčního zákona, obsahujícího kromě vyšších trestů například také klauzuli chránící whistleblowery. Rozhodnutí bylo ovšem navýsost taktické: zákon totiž poskytl příležitost opustit politiku tak, aby se do ní strana mohla znovu triumfálně vrátit – a to hned v květnových volbách do indické poslanecké sněmovny. Přes svou zdánlivou naivitu je Kédžrívál velice schopný stratég, který ví, čím oslovit veřejnost, včetně těch, kdo se politice nevěnují jinak než při nadávání u čaje.

 

V úloze mučedníka

Smiřme se s tím, že Kédžrívál a jeho kolegové nejsou žádní noví gándhisté. Ale i když možná nedokážou nalézt správná řešení, je jejich mise důležitá – upozorňuje totiž na mnohé problémy, v nichž se současná Indie zmítá. Navíc není pravda, že by Kédžrívál za 49 dní ve funkci nic neudělal: objednal audit firem dodávajících předraženou elektřinu, zajistil větší státní dotace školství, začal vyšetřovat korupční aféry okolo neslavně proslulých Her Commonwealthu. Pro svůj úspěch však potřeboval ukázat spíše to, co udělat nemůže, protože mu to systém nedovolí. Nyní se úmyslně staví do role mučedníka, aby mu vynesla ještě větší podporu.

Na rozloučenou Kédžrívál napsal otevřený dopis předákům obou nejsilnějších politických stran, v němž obviňuje Kongres i Indickou lidovou stranu (BJP) ze spolupráce s těžařským magnátem Mukéšem Ambáním, který údajně obě partaje štědře financuje výměnou za to, že ho nechávají zvyšovat ceny energií dle libosti. A nakonec ještě podal k soudu stížnost na přechodnou prezidentskou vládu, která logicky po jeho abdikaci musela nastat – prý bude jen chránit korupčníky z předchozí vlády Kongresu a zabrání tomu, aby se dostali ke spravedlivému soudu. Mouřenín otevřel nová témata, mouřenín může jít. V květnu se vám znovu ohlásí u hlavního vchodu. Indii ještě letos čekají bouřlivé časy.

Autor je indolog.