Všechno si pamatovat a nikoho nezradit. Proto je obzvlášť důležité, abychom dnes měli na paměti, čím to tehdy v listopadu všechno začalo a proč k tomu došlo.
Čas od času uslyšíte – podívejte se, jaké démony jste probudili, chápete, co za běsy jste vypustili? Měli jste je nechat na pokoji, vůbec by bylo lepší všechno nechat na pokoji, aspoň by všechno bylo jako dřív, žádné otřesy a žádná kataklyzmata.
Říkají to většinou lidé, kteří si od začátku drželi odstup a stále opakovali: hlavně žádné změny, hlavně žádné prudké pohyby, ať všechno zůstane, jak to je, mohlo by to být i horší.
Má to samozřejmě svou logiku: brát všechno jako něco daného, jako karmu, již je lepší nechat na pokoji, abychom ji nenarušili. Vůbec je lepší nechat všechno na pokoji a na nic si nestěžovat – je velké štěstí, že nám vůbec dovolí tu být, koneckonců je dobře, že tu nejsou koncentráky a represe, jsme rádi už za to, že nás nevyhánějí z našich bytů.
Zachce se vám něco změnit a kdo ví, jak to celé skončí. Vždyť víte, jak to chodí: jeden neopatrný pohyb, jedno příliš silné slovo, příliš důrazné heslo, a už jsou tu démoni – probudí se a vyjdou si na špacír, hlásí se o svá práva, požadují, aby se s nimi počítalo.
Proto je samozřejmě lepší nikoho nebudit, lepší je spokojit se s tím, co je – s absencí perspektiv, s nemožností cokoliv změnit, s nutností žít s věčně spícími démony.
O jedné věci se však nemluví – démon, dokonce i spící, je pořád démon. Problém, dokonce i zamlčovaný, zůstává problémem. Můžeme donekonečna mluvit o evoluční nebo revoluční cestě vývoje, ale problémy naší země nevznikly loni v zimě. Loni v zimě spíš začaly být tak viditelné a aktuální, že nereagovat na ně se zdálo být prostě zločinem.
Démony nelze podporovat tím, že budeme apelovat na jejich dobrou vůli a zdravý rozum. Nemůžeme se tvářit, že kompromis je řešení problému. Kompromis je kompromis – může uvolnit situaci, nemůže ale změnit tvé přesvědčení a tvé chápání podstaty věci.
Neakceptuješ-li zločince u moci, nikdo tě nepřesvědčí, že jejich setrvání ve funkcích lze omluvit tím, že byli legitimně zvoleni. Zločinec je zločinec, a i pokud to znamená, že v důsledku připuštění si tohoto prostého faktu v zemi procitají démoni a běsi, fakt zůstává faktem, co k tomu ještě dodat.
Věci neztrácejí svou podstatu potud, pokud my neztrácíme svou víru a máme na paměti vlastní přesvědčení. Proto je dnes obzvlášť důležité mít na paměti, čím to tehdy v listopadu všechno začalo a proč k tomu došlo. Hlavní je všechno si pamatovat a nikoho nezradit.
A ještě o démonech. Často dnes slyšíme: „vyslechněte si Jihovýchod“, „s Východem je třeba mluvit“, „proč oni můžou, a my ne?“. Všechno to je výborné a skvělé, až na jednu věc – podobné pojetí vlastních práv a požadavků je velice infantilní: zaujetí občanské pozice rychle končí loupením a pronásledováním Romů (můžete snadno doplnit: židů, Tatarů, Ukrajinců), a politické názory se omezují na pěstováni paranoie a hony na čarodějnice.
Úlohu oněch čarodějnic lze pak už přidělit komukoliv (podívejte se na video) z Rubižného, kde mladí lidé sportovních postav přivazují muže ke stromu a z davu někdo klidně a s jistotou – je tu snad důvod k pochybnostem? – říká: „Chytili Pravý sektor.“), hlavní je někoho najít a konečně začít hon. A když u toho prohlašují: „my jsme vás přece varovali, neprovokujte nás, nebuďte“, zcela tím legitimizují svou démonickou podstatu, ba co víc, chápou ji jako národní (nebo regionální) rys.
Ano, říkají, jsme démoni a provokuje nás všechno: vaše vlajky, váš jazyk, sám fakt vaší přítomnosti zde. A teď si nás zkuste vyslechnout a zkuste s námi najít společnou řeč. A pokud se vám to nedaří, váš problém.
Nejhorší na tom je, že ve skutečnosti to je náš problém.
Z ukrajinského originálu Demoni revoljuciji přeložil Miroslav Tomek.