Dění na východě Ukrajiny může v mnohém připomínat to, co se dělo před pár měsíci na kyjevském Majdanu. Lidé protestují, stavějí barikády, ale svůj pohled neupírají k Západu a Evropské unii, nýbrž k Rusku, které samozřejmě separatistické tendence podporuje. Boj o současnou východoukrajinskou identitu je i bojem o historickou paměť a nabízí několik možných řešení.
Ukrajinci z Kyjeva, kteří stáli na Majdanu a prolévali krev za svržení Janukovyče, teď se zděšením hledí na východ. Na Donbasu se prý šíří podivný cargo kult – tamní občané vrší na ulicích hromady pneumatik, aby tak dosáhli vítězství podobně jako v únoru Majdan. Všem je však jasné, že tady jde „o něco úplně jiného“. Lidé, kteří v předcházejících měsících s nadšením skandovali „milicija z narodom“ (policie s lidem), se dnes domáhají nekompromisního zásahu proti separatistům a ruským diverzantům. Účastníci protestů na východě pro ně nejsou lidé s vlastními zájmy a tužbami, nýbrž jen „coloradskými brouky“, neboť tyto škůdce připomínají barvy svatojiřských stužek, které východoukrajinští aktivisté nosí na znamení proruských sympatií. Lesja Orobec, poslankyně a kandidátka na primátorku Kyjeva, vychvaluje hrdinství neznámých, kteří v nočním Doněcku škůdce likvidují na vlastní pěst, a prezidentova slova o „protiteroristické operaci“ zlověstně připomínají krvavý konec února.
Spontánní protestní hnutí
Ožívají také historické paralely, obzvláště s bouřlivou dobou let 1917–1921, kdy se na scéně poprvé objevil novodobý ukrajinský stát. Mladí Ukrajinci, kteří přijali za svou vlasteneckou a národní verzi ukrajinského narativu, se obávají, aby nová vláda neopakovala údajné osudové chyby socialisty Mychajla Hruševského, tehdejšího předsedy Centrální rady. Jeho hledání kompromisu s Ruskem a neochota aktivně budovat ukrajinskou armádu prý byly příčinou, že nový stát nebyl chráněn před bolševickým nebezpečím. Dnes Ukrajina armádu má, avšak podle názoru některých občanů nejedná při obraně celistvosti země dostatečně rozhodně. Doněcká lidová republika dává zase vzpomenout na Doněckokrivorožskou sovětskou republiku, efemérní státní útvar, jehož vznik na počátku roku 1918 byl jednou z etap v boji bolševiků o Ukrajinu – jako by se na Donbasu dnes formovala potenciální alternativní východoukrajinská identita, založená na jiných hodnotách a historických vyprávěních než ta dosavadní ukrajinská.
O co ale vlastně demonstrantům ve městech východní Ukrajiny jde? Svědectví novinářů či aktivistů, kteří se tam vydali, ukazují, že jde do značné míry o spontánně vzniklé protestní hnutí a nazývat jeho protagonisty proruskými separatisty by bylo příliš zjednodušující. Účastníci se nevyjadřují jen k otázkám jazyka a historické paměti, které se na Ukrajině během let nezávislosti a zvláště po oranžové revoluci v roce 2004 staly jakousi nestvůrně nadmutou bublinou, zastupující v politickém životě všechna ostatní témata, ale zdůvodňují svůj protest i sociálními požadavky. Připomeňme, že Ukrajina se mezi lety 1990 a 2012 řídila jazykovým zákonem, přijatým ještě před rozpadem SSSR, podle něhož byla ukrajinština jediným státním jazykem. Až v létě 2012 se tento stav dočkal přijetím zákona o regionálních jazycích, který v jednotlivých částech země poskytoval menšinovým jazykům poněkud širší práva, jisté korekce. Pokusit se vzápětí po vítězství Majdanu tento zákon zrušit byla jistě hloupost, ale šlo víceméně o symbolický akt. Na těchto demonstracích ale, přenesemeli se přes řeči o bratrství s Ruskem a protizápadní rétoriku, zaslechneme i slova o platech či znárodňování. Po dlouhé době, vlastně poprvé od masových stávek horníků na počátku devadesátých let, vidíme v tomto regionu, zdánlivě spolehlivě ovládaném oligarchy, propojenými se Stranou regionů, politickou aktivitu širokých vrstev obyvatelstva.
Hrozba otevřené války
Vláda, poslušna hlasu lidu, přesněji svých potenciálních voličů – Ukrajinců ze západní a střední Ukrajiny, kyjevské inteligence a středních tříd – se chystá obětovat nemalé prostředky na zvýšení bojeschopnosti armády. Jak však ukazují poslední události v Kramatorsku a Slavjansku, je nejisté, zda polohladoví (v případě vojáků základní služby podle všeho nejde o přehánění) a nejspíš nepříliš dobře vycvičení chlapci budou ochotni nasadit své životy ve jménu státu, jehož autoritu únorové změny právě neposílily. Někdejší prezident Janukovyč asi dobře věděl, proč se spoléhal jen na oddíly Berkutu a Alfy. Záběry z Doněcké oblasti ukazují horníky, kteří se s klidem dokážou postavit s holýma rukama tanku. A jejich nevybíravé nadávky zabírají, vojáci si dvakrát rozmyslí, zda střílet do lidí – posádky opouštějí své stroje a nastává opatrné sbratřování.
Samozřejmě, Putin jde za svými cíli a bezpochyby tak či onak – prostřednictvím tajných služeb či vysíláním vyškolených vojáků a instruktorů – hnutí „přívrženců federace“ na východní Ukrajině podporuje. Jak může drama pokračovat? Už i ukrajinští představitelé mluví o tom, že federalizace není vyloučena, otázkou však zůstává, jak dalekosáhlá by měla být a komu by přinesla největší prospěch. Vždyť Krym – patrně pod ruským vlivem – své široké autonomie využil právě k tomu, aby Ukrajinu co nejrychleji opustil. Nestala by se ukrajinská konfederace, jak si ji představuje Rusko, zcela paralyzovaným státním útvarem, který by byl ideálním nárazníkem proti Západu? Krajní variantou je připojení částí Ukrajiny k Rusku, kde jsou sice jistě vyšší platy i důchody, a to pro lidi na Donbasu není málo, kde ale je v porovnání s Ukrajinou také mnohem méně politické svobody. Existuje ovšem i horší možnost: otevřená válka.
Autor je ukrajinista.