Chci víc plavat a topit se

Tady v budapešťské kavárně Central sedíme před fotografií spisovatele a emigranta Sándora Máraie. Také vy jste zároveň v cizině i doma…

Možná mám kořeny jako tilandsie, takové ty rostliny, co koření ve vzduchu. Je mi to trochu líto a občas zatoužím po rodné hroudě. A když je to toužení moc intenzivní, tak píšu. Někdy i o Berlíně, kde posledních sedm let žiju s mužem a dětmi. Slovy se dá místo zabydlet až k závratnému pocitu domova. Nikdy to asi nebude totéž jako zasadit strom a pozorovat ho šedesát let z okna kuchyně, ale i tak to stačí k smysluplnému žití.

Pro současné maďarské spisovatele je Berlín jakási Mekka. Jak vnímáte Berlín vy? Je tak svobodomyslný a inspirativní, jak se to zdá z Budapešti?

Berlín se nedá ignorovat. Nedá se ani netematizovat. To mi došlo, když jsem pro Vltavu dělala dokument Berlín – bublina přibližnosti. Je to město kulturní ambivalence, pohlcuje a zpomaluje, sugeruje pocit permanentního životního výletu, vysiluje přehršlí všeho a současně nedozírným prostorem, všemi těmi prázdnými plochami, ze kterých na člověka v zimě padá jemná tíseň. A to je určitě inspirativní. Poslední dva roky jsem psala blog pro Martina Reinera. Jeho protagonistou se stal překvapivě často právě Berlín a také mé rodné Brno. Jako by mě ta města s počátečním písmenem B pronásledovala: Berlín, Brno, teď Budapešť. Jako by to byli mí životní milenci. Ty zápisky by měly vyjít v nakladatelství Druhé město. Právě tady, v Budapešti, jsem je dala poprvé dohromady.

Jak jste se ocitla v Budapešti?

Vlastně náhodou. Před dvěma lety na podzim jsem jednomu známému v nějaké rozjívenosti řekla: „Píšu takovou nevinnou knihu jako odpověď Péteru Esterházymu, a až bude hotová, přijedu do Budapešti a ty texty mu tam předám. Tím bude moje mise splněná.“ Byl to jen situační vtip, ale jak už to u žertů bývá, stala se z něj skutečnost. Předevčírem jsem vzala několik textů ze Zimní knihy o lásce, které do maďarštiny přeložila Zsuzsanna Juhászné Hahn, a odnesla jsem je Esterházymu. Ty texty právě vycházejí v Lettre Internationale a já si moc přeju, aby se našel také maďarský vydavatel knihy, i když to rozhodně není esterházyovsky rafinovaná kniha, spíš radostně tklivá…

Ale zpátky k vaší otázce. Jsem tu na visegrádském literárním stipendiu. O tom, že tohle stipendium nabízí tak pěkný rezidenční pobyt, mě informoval Peter Kerekes, se kterým píšu tajný filmový scénář, jenž se částečně odehrává i v Budapešti. Budapešť letošního jara a léta je pro mě k nezaplacení.

Svou Zimní knihu o lásce jste napsala pod dojmem Esterhazyho textu Jedna žena. Čím vás tak zaujal?

Vnitřní svobodou. Cítila jsem prostou radost a nutkání na takový text nějak odpovědět. Napsat si svou vlastní verzi. A možná mě oslovila i fragmentárnost Esterházyho knihy – fragmentárnost, ze které přesto vznikne román. Sama mám trochu problém napsat příběh, který je pevně ohraničený začátkem, prostředkem a koncem, přestože ctím Čechova, Bunina a vůbec klasický žánr povídek založený do jisté míry právě na ucelenosti. Jenže mně taková klasicky psaná povídka většinou ztěžkne. A nakonec i v knihách, které miluju, vyhledávám pořád dokola spíše fragmenty, obrazy. Ohraničený příběh směřuje k dokonalosti, dokonalost zase ke smrtelnosti. A ta bývá – aspoň v průměrné literatuře – mramorově těžkopádná.

Mají ty dvě knihy ve výsledku něco společného?

Nemyslím si… Možná tu vnitřní svobodu? Možná tu prostou radost? Konec Jedné ženy ústí v širokou románovou řeku, v Dunaj. Oproti tomu kompozice mé Zimní knihy asi není tak mnohovrstevnatá a je spíš takovým tklivým čůrkem o lásce, protože to je téma, které se mě drží jako kozy.

V Zimní knize o lásce si často pohráváte se slovenštinou. Je vám tak blízká?

Ano. Miluju slovenštinu. I Zimní knihu jsem chtěla vydat na Slovensku. Třeba David Zábranský svůj román o Československu vydal tam. Chybí mi přirozenější, živelnější literární propojenost mezi Českem a Slovenskem.

Esterházyho čtete slovensky?

Vlastně jen slovensky, až na jednu knihu. Slovensky čtu čím dál raději. Je to jazyk, který mám skutečně ráda a současně ho neovládám a przním. Jazyk citové vyhřezlosti. Možná to pochází z pradávna, z dětství, kdy ještě existovala jediná země jménem Československo. Kdoví, jestli to pro mě není nějaký archetypální jazyk paměti.

Když Péter Esterházy přinesl Hrabalovi svou Hrabalovu knihu, přijetí bylo prý rozpačité. Jak se Esterházy tvářil, když jste mu naopak přinesla svou knihu vy?

Mám rozpačitost ráda. Mám ráda i lehké bláznovství z rozpačitosti, které bývá výsadou rozumných lidí. Ale sama se přesto rozpačitým setkáním spíš vyhýbám. Esterházyho jsem poprvé viděla na jeho loňském čtení z Hrabalovy knihy v Berlíně. Po čtení popisoval, jak v polovině osmdesátých let hledal Hrabala po Praze a že to nebylo žádné dychtivé nahánění, však mu tehdy bylo už čtyřicet. Mně je taky čerstvě čtyřicet. A proto jsem Esterházymu, jehož psaní si skutečně moc vážím, dala v Berlíně k podpisu místo jeho knihy tu svou, která je ovšem variací na jeho knihu Jedna žena. Nakonec on sám tvrdil, že takový už je úděl literatury: nekonečná štafeta variací… Byla to taková situační anekdota. Kromě toho od něj mám milimetrovým písmem podepsané německé vydání knihy Kafkových dopisů Mileně Jesenské: Briefe an Milena. To proto, že z ní citoval ve své Hrabalově knize a já tu knihu měla ten den v tašce. Koupila jsem Briefe an Milena čirou náhodou to ráno na blešáku.

Každopádně setkání s Esterházym bylo velmi rozpačité. Měla jsem chřipku a nemohla mluvit, šeptala jsem a nikdo z nás nevěděl, co ten druhý vlastně říká. Trvalo to asi dvacet sedm vteřin a pochybuju, že Esterházy ocenil rafinovanost mých drobných žertů z rozpačitosti. Teď s ním chci už druhý měsíc připravit velký rozhovor pro Orientaci. Ale naháním ho v Budapešti také jen velmi vlažně. Kupříkladu minulý týden jsem ho potkala na autogramiádě, a abych se mu připomněla, přinesla jsem mu knihu Briefe an Milena a ukázala mu jeho milimetrový, bleší podpis. Jako korunní důkaz! Byla jsem ráda, že bylo tropické horko a ani on, ani já jsme neměli na rozhovor energii… Takže ano, chovám se rozpačitě. Rozpačitost ale vnímám jako přirozenou součást všech setkávání, která se mohou a nemusí uskutečnit a všechno bude v tom i onom případě v pořádku. Rozpačitost je jako přirozený nádech a výdech. Vůbec si myslím, že člověk si s oblíbeným autorem popovídá nejlíp v jeho nepřítomnosti.

Které knihy maďarských autorů jsou vám nejbližší?

Nemám bohužel z maďarské literatury tolik načteno. Silně se mě dotkla Esterházyho novela Pomocná slovesa srdce. Tam se spojilo něco nespojitelného – přirozeně a tragikomicky. Nečetla jsem dosud tak dojemnou, vtipnou, veselou a hrůzostrašnou knihu o smrti matky. Na Esterházyho psaní obdivuju mimo jiné tu jeho schopnost vyprávět zvnějšku i zevnitř o ženských hrdinkách. K tomu je potřeba nějakého zvláštního, šamanského rozechvění. Takto bych si přála promluvit někdy ústy mužského hrdiny. Mám moc ráda i debutový román Zsuzsi Bánk, německé autorky, ovšem s maďarskými kořeny. Román se německy jmenuje Der Schwimmer a je to klasický příběh, melancholický jako písek v dětských sandálkách. Slova a kapitoly jako by v něm plavaly někam k rozpomenutí, tragickému, ne však sentimentálnímu. A současně ani ne grotesknímu. Karnevalová groteska a vědomí ztraceného času jsou ovšem blízké právě Esterházymu. A to je na něm blízké zase mně. Ale sama chci ve svých textech možná víc plavat a topit se, bez kolážovitosti a svůdných úniků k intertextualitě. Jen nevím, zda to dovedu, když se bojím všech těch začátků a konců a za největší drama považuju – v literatuře a nakonec i v životě – vnitřní drama pomlček, odmlk… Takové to koktání, zakopávání, zaříkávání plné smíchu a vzdechů.