Česká společnost se stále domnívá, že pohlaví a gender jsou neměnné a jednou provždy dané. Queer teorie a feminismus u nás sotva zapustily kořeny, a to ještě jen v části akademického prostředí. Jak by pak měla vypadat jejich konstruktivní kritika?
V první polovině minulého roku mezi angloamerickými teoretiky queer vyvolala ohlas odvážná kniha Jamese Penneyho s názvem After Queer Theory: The Limits of Sexual Politics (Po teorii queer. Limity sexuální politiky, 2014). A nutno říct, že za poslední dobu nebyla zdaleka prvním políčkem kritické teorie rodovým studiím. Odmítání jakéhokoli náznaku definitivní platnosti identitních nálepek jako „heterosexuál“, „gay“ nebo „bi“ by ovšem ještě více než obávané „genderistky“ děsilo českou společnost – jen kdyby tušila, že tak bizarní názor vůbec existuje. S kritikou genderu se ocitáme ještě dál, než kam sahá skandální odhalení Judith Butler. Nejen gender, ale i biologické, „přirozené“, pohlaví je sociálně konstruováno. Neexistuje hotová, komplexní, úplná genderová, pohlavní či sexuální identita – vždy ji určuje naše vůle, aktuální situace, vztahy a kontexty, podle nichž volíme role, jež si na sebe „oblékneme“.
Mimo politiku identity
Lze v prostředí takových teorií skutečně ještě něčím šokovat? Penney každopádně provokovat chce: hned v prvních větách tvrdí, že diskurs teorií queer vyčpěl a zastaral právě tím, že zcela naplnil logiku, jíž byl od začátku poháněn. Autor nadsazuje a dovádí do maximálních důsledků koncepty, na nichž aktuální teorie queer stojí. Opírá se do diskursů subverze a transgrese: pokud je všechno jen projev skutečného a konkrétního sexuálna, pak neexistuje žádná transgresivní nebo privilegovaná sexualita. Pouští se do konceptu heteronormativity, ze které si queer studies udělaly neproblematizovanou skálopevnou danost, vůči níž se vše ostatní vymezuje a ve vztahu k níž se nakonec queer nonkonformita fetišizuje. Jestliže však byla sexualita dosud ustavičně předváděna jako fluidní a amorfní, znamená to, že nic jako plně heterosexuální sex, který by měl být onou panující normou, ani nemůže existovat. A pokud platí, že vláda heterosexuality ve společnosti je univerzální, odkud je pak vůbec vedena její kritika? Penney kromě toho vyčítá queer teorii anekdotičnost zájmů a odtrženost od ideologické kritiky společenského systému jako celku.
Kromě kritiky však nabízí i konkrétní cesty – například osvěžit pojem „univerzálního“ konceptem „konkrétních činitelů“, čímž má na mysli především mocného hráče jménem kapitalismus. Daří se mu tak vyhnout se čím dál bezmocnějšímu šermování proti vrtochům příliš nekonkrétní foucaultovské moci. Upozorňuje na to, že queer teorie se prakticky v době svého vzniku s marxismem radikálně rozešla – ideologická kritika prohrála střet s postmoderní ironičností a parodičností ve prospěch alibi nesubjektivizované a čistě intencionální síly. Především ale přichází s obratem, který se pro oblast zkoumání genderových a sexuálních identit jeví jako zlomový. Jaký by mělo následek, kdyby se alespoň v rámci teoretického konceptu podařilo vyrvat sexualitu ze spárů zastarávající politiky identity, ba dokonce znovu sexualitu depolitizovat? Co by se stalo, kdyby se hierarchie obrátila a namísto politizované sexuality by se uvažovalo o politickém jako o sexualizovaném? Sexualizování politického by umožnilo osvobodit diskurs sexuality ze zajetí jednotlivostmi a queer teorie by se poté mohla otevřít skutečně univerzálnímu emancipačnímu boji mimo dosah kapitalismu a pokračovat v rozšiřování a dekonstrukci sexuálních a genderových identit. Had by pustil svůj vlastní ocas.
Když Penney sahá po Marxovi a Lacanovi, je nasnadě, kde vidí možnou budoucí pozici queer teorie: v rámci širšího pole kritické levicové sociální a kulturní teorie. Feministický a queer emancipační boj by měl být zahrnut do širšího společenského boje, který by vykročil za aktuální podobu kapitalistického systému.
Boje se slaměnými panáky
Když vyšlo v roce 2002 skvěle připravené tematické číslo Sociálních studií s názvem Politika rodu a sexuální identity, zdálo se, že i u nás může vzniknout prostředí, které bude mít potenciál výrazně ovlivňovat nejen akademickou komunitu. Zatím to ale vypadá, že se všichni rozprchli k přesně vymezeným úkolům, jako jsou výzkumy sexuálního obtěžování, domácího násilí, občanských práv sexuálních minorit, problému absence ženvědkyň nebo kloubení práce a péče. Nic z toho není namístě snižovat, ale ruku na srdce – pokud by se v ideálním vesmíru povedlo tyto úkoly vyřešit, nezjistili bychom, že jsou jen součástmi celku, který kolabuje sám o sobě? Nevyvstaly by místo nich opět další problémy?
S duševní prací se to má podobně jako s identitou – neobejde se bez kontextu. A česká situace zásadní společenskokritické práci zrovna nehraje do karet. U nás totiž může profesor sociologie Ivo Možný, který položil základy podoboru specializujícího se na rodinu, v roce 2013 bez ostychu prohlásit: „V životě se přece nedáte přesvědčit, že to, co máte doma, je sociální konstrukt. Každý rodič ví, že ve třech letech je kluk klukem a holka holkou.“ Problém je vyřešen – rodiče vědí (protože se podívali?) a dětí se přece ptát nebudeme, kampak bychom přišli! Sexuální a pohlavní identita je něco, co vzniklo ještě předtím, než jsme se narodili, a rodiče v úloze disciplinujících strážců pohlídají, aby se děcko od určené dráhy náhodou nějakým omylem neodchýlilo. Desetiletí poté, co Gerlinda Šmausová publikovala výjimečný shrnující esej Proti tvrdošíjné představě o ontické povaze genderu a pohlaví, je tak zřejmé, že nás čeká několik dalších let boje se slaměnými panáky.
Pravidla hry
V mediálním prostoru přes všechny osvětové snahy organizací, jako jsou Gender Studies, Fórum 50 % a desítky dalších, a přes všechny Pochody hrdosti vládne žvatlavý Josef Hausmann, argumentující lovci a sběrači. Andrea Holopová, hrdá manželka šéfa Svobodných Petra Macha, v květnovém Reflexu upozorňuje, že feminismus je nadávka a že cílům letošního Kongresu žen neporozuměla – ženy můžou přece volit. Mluvčí antihomosexuální lobby Petr Hájek se v Právu nad návrhem zákona umožňujícho adopci dětí gayi (který se od podzimu válí bez povšimnutí ve sněmovně) nechává slyšet, že „je to strašné, je to zlé, ale to je tak všechno, co o tom můžeme říci, než většinové společnosti dojde, že pod homosexuálními heslíky a salámovými půlkroky a kroky se připravuje zničení rodiny“. Zdálo se, že Šmausová trochu přehání, když psala: „Na ničem netrvá ‚společnost‘ tak rozhodně jako na tom, že jednotlivci musí mít a musí hrátpředstavovat jedno pohlaví, a sice to, které mají zapsáno napřed v rodném listu a později i v občanském průkazu.“ Zpětně můžeme jen dodat: a hrát ho se vším všudy, přesně podle klasických, i když reálně nikdy nenaplnitelných pravidel: muž – lovec – sběratel žen, žena – sběračka – lovená mužem. Performovaná identita? Nenechte se vysmát.
Je zřejmé, že naše starosti jsou někde úplně jinde. Z plodů postmoderny se tu kdysi těšila možná hrstka akademiků, zbytek společnosti vyhlášený rozklad nyní znovu vzývané tradice spolehlivě děsí. Připomínat si za této situace, že se v oblasti teorie genderu soustředíme na partikulární problémy, sice možná není fér, ale je to přesto potřeba – i když máme bohužel tu smůlu, že v českém prostředí se na daném poli s konstruktivní kritikou takřka nesetkáváme. Převažuje totiž stále ta, která nás vrací před počátky oboru.