Ludvík Vaculík
Další tisíce
Atlantis 2015, 316 s.
Hned o úvodním textu výboru Další tisíce, který shromažďuje kratší publicistické útvary (především fejetony) spisovatele a novináře Ludvíka Vaculíka, by mohl vzniknout celý článek. Na malé ploše totiž kondenzuje jeho výjimečný způsob práce. V miniatuře K případu Mlynáře Vaculík dokonale prokazuje, v čem konkrétně spočíval a jak vypadal jeho vzdor vůči předlistopadovému režimu. Název textu v nás vzbuzuje dojem, že bude řeč o Zdeňku Mlynářovi, konkrétně pak o článku z Rudého práva, v němž je Mlynář osočován z toho, že v mládí udal svého otce KSČ. Vaculík článek sice zmíní, ale nadále se věnuje drobné noticce přebrané z ČTK, jež hovoří o náhlém úbytku energie v kvasaru. Poté začíná oprašovat své laické astronomické znalosti. Pracnými rešeršemi v Hvězdářské ročence a s pomocí matematických výpočtů nakonec odhalí, že autor zprávy patrně vůbec netuší, o čem píše. Na základě této nepravdy pak Vaculík odmítá brát vážně jakýkoli obsah nalezený v novinách, včetně historky o Zdeňku Mlynářovi. Umanutost a zlost na komunistické elity, protože své občany klamou i tam, kde z toho nemají žádný politický prospěch, je svébytnou cestou odporu proti Husákově normalizaci. Tu v článku Šimečkovy boty Vaculík přirovnává k izolační pěnové gumě, díky níž k lidem chlad z nespravedlnosti, která se nachází v samotných základech politického systému, nedokáže proniknout. To, že občané nemůžou naplno zažívat pocit zimy, pak považuje za falšování reality, odvracející občany od racionálního a odpovědného rozhodnutí. Zůstává otázkou, kdo promluví o pěnových gumách dneška.
Jan Bělíček
Vjenceslav Novak
Dva světy
Přeložil Jan Doležal
Runa 2015, 245 s.
Román „chorvatského Balzaka“ se dočkal českého překladu více než sto let po autorově smrti. Až bychom se mohli ptát, proč vlastně. Do karet tomu hraje především fakt, že Novak se na poměrně velkém prostoru příběhu mladého chorvatského skladatele Amadea vydává do Čech, konkrétně do Prahy, v časech, kdy se světovou hudební superstar stává řeznický syn z Nelahozevsi. Kontrasty (nejen) „dvou světů“, jiho- a středoevropského, jsou základní stavební látkou díla; na jedné straně je tu vzdělání a umění nakloněná, vyspělá Praha, na druhé straně maloměšťácky zaprděné chorvatské městečko. Hlavní hrdina by rád zkomponoval velkolepou skladbu o lásce, ale je nucen hrát na tancovačkách ve smradlavých putykách, aby měl na studia a jídlo, a skládat hudbu k textům. Ani v lásce se nevyhne střetu s vlastním libidem, které je však hnáno absolutní oddaností hudbě. Žije v říši představ a snů a s okolním světem je v neustálém souboji, který nemůže vyhrát. Realistické tóny románu se pak přetavují do okultně symbolistního oparu nastupující moderny v mystickém finále. Současného českého čtenáře by však mohli zajímat právě Češi, popsaní jako vzdělaní a inteligentní lidé, kteří si váží svých starých velikánů, zatímco ty nové štědře podporují, a jsou vzorem ostatním Slovanům. Jsme takoví i po sto letech? Vzhlížejí stále Chorvaté k Praze? Asi těžko, ostatně Novakův román může leckomu odpovědět sám.
Pavel Pilch
Hans Ulrich Obrist
The Czech Files
JRP|Ringier & Les presses du réel, tranzit.cz 2014, 121 s.
V žebříčku sta nejvlivnějších osobností současného umění podle časopisu ArtReview se loni umístili v první desítce pouze tři umělci, sedm míst obsadili galeristé a lidé ve vedení významných institucí. Švýcarský kurátor Hans Ulrich Obrist zaujal šestou příčku. Místní umělecké scéně tedy může lichotit, že v samém závěru loňského roku vyšla Obristovi kniha rozhovorů s českými umělci a aktéry kulturního dění, především s akcentem na období minulého režimu. S výjimkou interview s Milanem Grygarem z prosince 2011 zvládl Obrist vyzpovídat Ivana Kafku, Stanislava Kolíbala, Jiřího Kovandu, Martina Machovce, Karla Malicha, Zdeňka Sýkoru a Jiřího Valocha během tří dní na konci července 2003. Při kladení otázek ale nešel nikterak hluboko, a hlavním cílem souboru je tudíž šíření povědomí o české kultuře v zahraničí. Vkrádá se i otázka, proč výběr obsahuje pouze muže a jak se do něj naopak dostal Martin Machovec, jenž jediný není praktikujícím umělcem. Tyto a další (třeba nedůslednosti v překladech českých názvů) slabiny sice částečně kompenzuje fakt, že značka „HUO“ zajistí českým umělcům velkou publicitu, bohužel ale má kniha vzhledem k nedostatku obdobných materiálů v anglickém jazyce poměrně závazný charakter. Proto by možná lepší službu udělal soubor rozhovorů zpracovaných důkladněji a s větší obeznámeností se zdejší situací, byť připravený někým méně známým.
Tereza Jindrová
Friedrich W. J. Schelling
Systém transcendentálního idealismu
Přeložili Jan Patočka a Jindřich Karásek
Oikoymenh 2014, 272 s.
Bylo by marné pokoušet se o stručný nástin Schellingova Systému transcendentálního idealismu, stejně jako charakterizovat jeho roli v bouřlivém vývoji autorova myšlení. Spíše se nabízí otázka, jak lze toto dílo vydané na přelomu 18. a 19. století číst dnes. Může kniha oslovit i někoho jiného než odborníky na německý idealismus? Odpověď kupodivu nabízejí nejsoučasnější filosofické proudy – nový materialismus, spekulativní realismus či objektově orientovaná ontologie. Ačkoli již z jejich názvů vyplývá, že jde o protiklady Schellingova idealismu, minimálně ve dvou směrech mohou jeho čtení usnadnit. Jednak se tyto tendence pokoušejí rehabilitovat staré filosofické pojmy, jako jsou ontologie, objekt, substance, ale také jejich vztah k historii myšlení a umění je mnohem přímočařejší. Neuzavírají se do historizace či komentování, nýbrž s historickými teoriemi polemizují a zároveň odmítají moderní kritiku, jež metafyziku zcela podřídila epistemologii. Vybaveni odvahou k ontologii a citlivostí k umění mohou i současní čtenáři podlehnout kouzlu Schellingovy dialektiky. Systém transcendentálního idealismu začíná u sebeuvědomění já (subjektu), aby skončil u problému světa a umění (objektu), a odpovídá tak na filosofii přírody, ve které naopak příroda (objekt) přirozeně vytváří ducha (subjekt).
Václav Janoščík
Domácí péče
Režie Slávek Horák, ČR, SR, 2015, 92 min.
Premiéra v ČR 16. 7. 2015
Zatímco odvážnější české filmy jako David Jana Těšitele nebo Schmitke Štěpána Altrichtera byly na MFF Karlovy Vary uvedeny ve vedlejších sekcích, do hlavní soutěže se kromě již v kinech promítaných Kober a užovek dostal jen debut Slávka Horáka Domácí péče. Podobně jako loni soutěžící Díra u Hanušovic je to snímek zabývající se českým venkovem a nejistě se potácející na hraně mainstreamové domácí produkce a opatrných výletů mimo známý terén. Že ambice filmu míří za hranice teritoria vymezeného tvorbou režisérů jako Jan Hřebejk nebo Jiří Vejdělek, lze poznat především ve dvou ohledech. Tím prvním je snímání prakticky celého filmu lehce rozkývanou ruční kamerou, přičemž tvůrci jako by převzali princip známý z filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny – čím je situace dramatičtější, tím neklidnější je pohyb kamery. Tento formální princip sice evokuje postupy současného artového filmu, ale v celku díla působí jen jako ojedinělý stylistický nápad. Druhým ohledem je vážné téma umírání na nevyléčitelnou nemoc, které ovšem tvůrci bohužel rozvíjejí jen v mantinelech jednorozměrných konfliktů, vyšperkovávaných typickými komicky trapnými situacemi a rázovitými moudry. Všechny postavy jsou redukované na jednu dominantní vlastnost, která předurčuje celé jejich chování – Vlasta je rozená dobračka, Láďa bodrý buran, Vlastina kamarádka věří na esoterii… Vyváženě nepůsobí ani střídání vážných a komediálních scén, které tu prostě existují vedle sebe, spíš než aby na sebe vzájemně působily.
Antonín Tesař
Colours of Ostrava
Ostrava, 16.–19. 7. 2015
Čtyřdenní festival s téměř 44 tisíci návštěvníky, odehrávající se na devíti pódiích (a ještě sedmi dalších scénách, na nichž se promítaly filmy, uváděly diskusní pořady apod.), není samozřejmě možné vnímat v úplnosti. Takže jen pár poznámek. Hned úvodní koncert Björk vzbudil řadu debat: problém však nebyl v náročnosti její hudby; na festivalu s velkým úspěchem proběhla i řada jiných výlučných vystoupení. Björk prostě působila – třeba ve srovnání se svými předchozími pražskými koncerty – poněkud nudně, a to jak v nových skladbách z alba Vulnicura, tak ve starších hitech, které tvořily víc než polovinu vystoupení. Na hlavních scénách letos často zněla hudba módních kapel, které se do hudebních dějin těžko výrazněji zapíší, například Kasabian, Rudimental nebo zpěvák Mika. Jiným případem byla třeba americká psychedelická skupina Other Lives, na pódiu daleko sugestivnější než na deskách. To nejzajímavější se dělo na menších jevištích, především v aule Gong, kde se konaly koncerty world music (Faiz Ali Faiz, Imed Alibi), jazzu (Avishai Cohen) i divadelní představení. Pozoruhodná byla scéna magazínu Full Moon, věnovaná alternativnímu rocku (např. Gallon Drunk), nebo nově otevřená Electronic Stage. Někteří návštěvníci 14. ročníku si asi povzdychli, že v začátcích Colours of Ostrava byla dramaturgie čitelnější a celkově odvážnější. Bez přizpůsobení se komerčním tlakům by však festival nikdy nemohl vyrůst do takového rozsahu.
Jaroslav Riedel
Dobývání vesmíru
CD, Radioservis 2015
Český rozhlas zapátral ve svých archivech a na jedno skoro šestihodinové CD vměstnal nejrůznější rozhlasový materiál týkající se kosmického výzkumu z let 1957–1989. Kompilaci otevírá rekapitulace prvních kosmických letů, která vznikla v roce 1981 v rámci pořadu Meteor. Pak přechází do roku 1961, kdy do vesmíru vystoupal první člověk, major Jurij Gagarin. Jeho hrdinský čin sledujeme očima pražských pionýrů, kteří si nedokážou představit, že by se podobný kousek mohl podařit komukoli jinému než sovětskému člověku. Oceláři z Hrádku u Rokycan zase tuto událost vnímají jako krok, který utuží světový mír. Podobné pocity mají i lidé oslavující před velvyslanectvím SSSR v Praze. Skvělý je příspěvek zpravodaje Ludvíka Čermáka z USA. Ten svou reportáž otevírá informací, že zpráva o Gagarinovi zastihla americké astronauty uprostřed noci. Zaspali, chlapci! A následují reportáže o dalších sovětských hrdinech ve vesmíru, prokládané deníky Karla Kyncla, který sleduje americké úspěchy. Podobných poct jako Gagarin se dočkala Valentina Těreškovová, první žena ve vesmíru. Po prvních sovětských výstupech do kosmu si už berou slovo Američané, kteří v roce 1969 přistávají na Měsíci. V reportáži z Měsíce cítíme podobné nadšení jako při významném mezistátním sportovním utkání. A dostane se i na několik československých úspěchů (Vladimír Remek, Magion 1, Magion 2). Tohle CD vám umožní strávit příjemné odpoledne ve vesmíru – společně s propagandou, která k dobývání kosmu ve 20. století neodmyslitelně patřila.
Jiří G. Růžička
Liquid Loft
Deep Dish
Studio Hrdinů, Praha, psáno z představení 19. 6. 2015
Představení Deep Dish etablovaného rakouského souboru Liquid Loft, které bylo k vidění v pražském Studiu Hrdinů v rámci letošního ročníku festivalu Tanec Praha, by ještě před nedávnem nebylo možné uvést. Nikoliv snad kvůli skandálnosti obsahu, ale z důvodů čistě technických: hlavní roli hraje v reálném čase přenášený obraz z ruční kamery jednoho z protagonistů. Progres člověk nezastaví. Jeho rychlý krok by však měl na scéně držet tempo i se schopností promlouvat k divákovi. Banalita a kýčovitá přepálenost Deep Dish získává díky moderní technice rádoby umělecký háv, či spíše jen lehký krajkový hadřík, který se v prvních několika minutách ladně sveze k zemi a nechává publikum sledovat nehezkou podstatu celku. Tři ženy a muž hodují u stolu prohýbajícího se pod záplavou zeleniny a ovoce. A protože jsme v Evropě, máme k dispozici kulturní granty a zároveň můžeme naše konání okořenit nadhledem starému kontinentu vlastním, lze z plýtvání a urputné snahy o originalitu vytvořit umělecké dílo. Deep Dish je zřejmě založeno především na sebeironii. Jeho forma sice v některých okamžicích vizuálně ohromuje, ale diváka se dotýká asi jako průlet salátem na zádech nanobota. Jak poznamenala jedna návštěvnice: výsledek připomínal výtvor „divadelního kroužku druhé třídy ZUŠ“. Chybělo ovšem milé ochotnické nadšení a radost z tvorby.
Jakub Novák