Vaculíkův deník-román patří k zásadním a fascinujícím dílům samizdatové literatury. Z genderového hlediska je však výrazně sexistický. Jde o obecnější tendenci společnosti disentu, která místo aby se gender snažila tematizovat, jej „konstitutivně vylučuje“.
O knize Český snář (1981) Ludvíka Vaculíka se dá říct totéž, co o mnoha dalších textech literatury disentu, samizdatu a exilu: je skvělá, avšak z genderového hlediska velmi problematická. Samizdatoví a exiloví autoři – kromě Vaculíka Václav Havel, Ivan Klíma či Milan Kundera, Pavel Kohout, Josef Škvorecký, Jiří Gruša, Eva Kantůrková, Alexandra Berková, Zuzana Brabcová, Lenka Procházková a další autoři a autorky – si zasluhují úctu nejen za statečnost a osobní oběť, ale i za kritickou sebereflexi, a to i ve vypjatých, nepříznivých okamžicích. Lze je však kritizovat za to, že trpěli slepými skvrnami a vytvářeli vlastní verze mikrofyziky násilí a oprese, aniž by to reflektovali.
Dispozitivy mlčení
Pro uchopení problému čtení (nejen) Českého snáře mi slouží již dvacet let staré koncepty Wendy Brown a Judith Butler. Ty je možné ve zkratce podat takto: často se stává, že nejsou (nezbývá na to síla, pozornost, situace to neumožňuje apod.) reflektovány dva jevy současně – pozornost a síly jsou věnovány jednomu problému, zde odporu vůči vládnoucí moci po roce 1948, avšak opomíjí se jiný, v tomto případě gender. Wendy Brown to nazývá zraňujícím přilnutím (wounding attachment) a Judith Butler zraňující identitou (injuring identity). Zranění tak nabývá konstitutivní role: subjekt nabývá své vlastní subjektivity právě skrze podrobení (subjection). Toto podrobení – přijetí určité přidělené identity, vyslyšení určité interpelace – pak perspektivně a velmi efektivně uzavírá i možnost rozpoznání a obydlení oněch jiných, pozitivitou diskursu vytlačených typů subjektivit. Pozitivitou diskursu zde ve foucaultovském smyslu míním fakt, že zneviditelnění, zamlčení se neděje skrze zákaz či „explicitní“ mlčení, ale právě skrze určité režimy mluvení, které interpelativně „nabízejí“ či přidělují reduktivní typy identit. Domnívám se, že v analogické situaci reduktivních, zraňujících interpelací a identit se v rámci literárních diskursů daného textu ocitá ženský subjekt. Zvnitřnění a šíření mlčení tak spočívá v tom, že sama subjektivita je založena na práci mlčení a – slovy Hany Havelkové – na vyvlastnění agentnosti. Mlčení je tak vepsáno do subjektivity, tvoříc její vlastní ustavování.
Co dělá muž, když je sám doma?
Přejděme nyní k textu Českého snáře. Ten zobrazuje genderově dosti ambivalentní rozvržení: muž, doposud silně veřejně angažovaný a působící intelektuál, se pod vlivem politických okolností ocitá v domácnosti, mimo pracovní, veřejnou sféru. Stává se to sice na jednu stranu příležitostí pro pečlivý, „hustý“ záznam každodenních drobných událostí, na stranu druhou zde ale vysvítá, že zatímco pro ženu je v rámci distribuce společenských rolí a očekávání domácnost prostorem práce (často tzv. druhé směny), pro muže je tato situace poměrně snadno transformovatelná do prostoru tvorby, svobody, volného času, možnosti spekulace a zaměření na sebe.
Tato společenská situace (povinné emancipace a dvojí směny) generovala fascinaci tradičním měšťanským modelem, v dané chvíli (a naštěstí snad napořád) nedostupným. Ve volně reprodukovaném textu Cvičení v bezohlednosti Drahomíry Pithartové si vypravěč stěžuje na situace, kdy „muži přestávají být muži a ženy ženami“, a o dotyčné autorce říká, že jej u sebe doma přijala „v roli docela spokojené ženské, která má děti ve škole a muže v práci, uklizeno, uvařeno, čte si“, což snad z feministického hlediska nevyžaduje komentář. (Na okraj jen odbočka, je pikantní dnes číst, jak disidenti či kritici režimu bydleli na Malé Straně na Velkopřevorském náměstí, pod Hradčany v Nerudově ulici a podobně.)
Zhruba ve čtvrtině textu přichází náhlá existenciální reflexe a proklamace: přijímám svůj osud autora, který nepíše, redaktora bez nakladatelství, novináře bez novin nikoli jako křivdu, vnitřní exil, disent, samizdat, nýbrž jako svou legitimní, pro sebe plně přijatelnou identitu, jako zaměstnání. Má v tom plnou podporu rodiny (podporu samozřejmě nesamozřejmou, z tohoto „zaměstnání“ neplynou ani tak prostředky, jako postihy). Je to přirozeně ne zcela automatický a o to více oceněníhodný postoj. Z genderového hlediska jde nicméně, co do rozdělení veřejné– –soukromé, o pohled příznačně problematický: role muže v domácnosti není pociťována vůbec jako legitimní a je nutno ji něčím přepsat, nahradit, zaplnit.
Genderově nesenzitivní společnost
Ženy jsou v textu ukázány jako nesporně riskující, ale vesměs pouze praktické úkoly řešící síly (přepisovačky, redaktorky apod.): „Cestou jsem četl Šimsovu studii o Havlíčkovi. Jestli najdu volné ženské ruce, nechám tu knížečku opsat.“ To neznamená, že tato práce není záslužná, avšak stále jde o aktivitu pouze reprodukční, nikoli „produkční“. Jinými slovy: muži zásadně píší, tvoří (nepřepisují), ženy netvoří, přepisují. Dostává se jim povinné úcty, respektu, chvály (mnohdy silně sexisticky zabarvené), avšak nikoli agentnosti.
V jednom okamžiku cituje Vaculík svůj přes deset let starý text projevu ze Žofína z listopadu 1968: „Potřeba harmonického soužití ve společnosti vede člověka k tomu, že místo aby řešil problémy společnosti, vytváří si svou vlastní společnost.“ Tento trefný výrok můžeme vztáhnout i na genderovou problematiku. Gender lze (v návaznosti na Julii Kristevu) v prostředí disentu vnímat jako abjekt, tedy konstitutivní vyloučení: v rámci zachování celistvosti a integrity sebe sama jsou některé otázky (jako právě gender) vylučovány, aby nenarušovaly celkový obraz (této vlastní) společnosti.
Souhrnně, zkratkovitě řečeno, disent se soustředí na jeden cíl: boj proti tehdejšímu politickému režimu. Zároveň jeho pozornosti uniká cíl jiný, a to gender. Je to pochopitelné, zároveň však, jak bylo naznačeno výše, jednoduše zraňující.
Autor je literární teoretik, působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.