Přesně před rokem se v žádné z předpovědí neobjevily nejvýznamnější události, kolem nichž se následně politický kalendář 2014 doslova točil – válka na Ukrajině, vznik „islámského chalífátu“ v Iráku a Sýrii. Konečně temnou ouverturu roku 2015, pařížský teroristický útok na redakci Charlie Hebdo, nepředvídaly ani tajné služby. A nikoho ani ve snu nenapadlo, že na protest proti krvavému aktu vyjde pak do ulic více Francouzů, než kolik se jich shromáždilo při oslavách osvobození od nacistického jha v roce 1944. Kdo mohl očekávat tak velké krize a tak velká hnutí mysli v tak krátkém čase, jakkoli se o palivu i dmychadlech pro tyto požáry dobře vědělo? Kdo by si vsadil na prudké tempo událostí a dokázal poté zodpovědně sledovat všechny jejich nuance, aniž by něco důležitého přehlédl? To prostě možné není.
Ani jiné významné děje nebyly náležitě předvídány. Postup radikální levice Syriza do první linie řecké politiky byl sice sázkou na jistotu, ale její španělská analogie Podemos, která ve své zemi pravděpodobně zvítězí v příštích volbách, před rokem ještě ani neexistovala. V té době se pokládalo za jisté, že Barack Obama vymaní Ameriku ze středovýchodního klinče a soustředí se na „čep“ v Pacifiku, strategickou oblast, kde lze nejlépe – preventivně – čelit vzestupu Číny. „Jestliže máme nejlepší kladivo, ještě to neznamená, že každý problém je hřebík,“ řekl loni v květnu americký prezident vojákům ve West Pointu. Mezitím se ukázalo, že lít na mocenský restart Ruska ukrajinskou krev a levnou ropu asi není nejlepší nápad. A že globální hegemon si pár set kilometrů od Moskvy ukousl možná příliš velké sousto. Z Pacifiku jsou teď Spojené státy tlačeny zpět na Střední východ a budou muset řešit rozlitou evropskou polévku. Když se loni o pár set tisíc skotských hlasů málem rozpadla Velká Británie do „rozpojeného království“, snad si Bílý dům uvědomil, že také „impérium informačních dálnic“ může skončit jako bývalá „královna moří“. Dějiny znají i případy nenápadného upadání, které se najednou změnilo v sešup.
Burzovní makléři by o politice řekli, že situace je neobyčejně volatilní. Všeobecná nepředvídatelnost, plynoucí ze zvýšené frekvence průšvihů, které v poklidnějších dobách establishment nazýval „výzvami“, je prohlubována stavem společenského vědomí. Lidé se po pařížském masakru rozdělili velmi povrchně, prvoplánově: na ty, kteří nesou heslo „Jsem Charlie“, a na ty hlásající „Nejsem Charlie“. Zvláštní verze jakési „třetí cesty“ těchto ideologických front vznikla, když Němci vyšli do ulic čelit Evropským vlastencům proti islamizaci Západu (hnutí Pegida), a vzápětí vzniklo skvělé francouzskoněmecké heslo: „Je suis Charlie, aber nicht Pegida!“
Jde v každém případě o ideologické vítězství vládnoucí třídy. Politika v Evropě rychle přestává být souborem pravidel řídících rozdělování zdrojů a rozhodovacích pozic v boji na pravolevé ose a rychle se proměňuje v rej karikaturistů a extremistů, rasistů a multikulturalistů, vůdců a blbců. I levicoví intelektuálové najednou docela vážně řeší, zda už v Koránu – prý na rozdíl od Bible – nejsou „bakterie teroristické nákazy“, když se tam vlastně neustále mává mečem. Jako kdyby křesťanský Spasitel nehlásal, že nepřinesl na svět pokoj, ale meč. A že postavit syna proti otci, ba i dceru proti matce přišel. Každé náboženství obsahuje protimluvy, které zrcadlí rozpory reálného života, a tak i každému věřícímu lidu umožňuje svobodnou volbu. Ano, mají svobodu!
Nejvíce bije do očí právě intelektuální regres Evropy, ten sešup od poctivých sociologických posudků náboženství k plkům rasistické povahy o „ideových nákazách“. Biologizace slovníku politiky a sociálních teorií, čím dál méně skrývaná za „kulturní genetické kódy“, není žádná náhoda. „Nahoďte pojistky v Osvětimi!“ velí s myšlenkou na muslimskou populaci jeden z řady podobných diskutérů na facebookových stránkách Tomia Okamury. Tohle před dvaceti lety bylo nemyslitelné, ale už to předvídal (někdy lze předvídat) filosof Egon Bondy: „Třídní boj je přeakcentován na rasový boj. A jestli někdo vytýká třídnímu boji, že je tvrdý, pak současně každý ví, že rasový boj je holocaust.“
Problém vůbec není Korán a jeho vyznavači. To už je spíš problémem moderní Francie, kterou zformovala Velká revoluce z roku 1789 a která – dávno před šátky ve školách – zakázala Boha i na náhrobcích. Smělo se na ně kromě jména mrtvého tesat jen toto: „Smrt je věčný spánek.“ Francouzům vtloukali do hlav, že pokud Bůh existuje, demokracie není možná. Filosoficky to chápu. Ale co s „demokracií“ pařížských předměstí, odkud se rekrutovala teroristická úderka bratrů Kouachiových? Tam se rozpadl vzdělávací systém, zájmová činnost a sociální i rodinné vazby pro „nedostatek finančních prostředků“. Tam se vytratila ochota státu a „slušných lidí“ (všichni jsou teď Charlie) poskytnout místním obyvatelům aspoň karikaturu nějakého uznání. Co s demokracií, v níž stále ještě člověk hledá víru jako „povzdech utlačeného tvora“ a jako „ducha bezduchých poměrů“ (Karel Marx)? Co s demokracií, která se omlouvá jen za selhání tajných služeb a slibuje „zvýšit bezpečnost“? Co když to žádná demokracie není? Anebo brzy – Pane, zůstaň s námi, neb čas se nachýlil – nebude? Ne, letos nepředpovídám!
Autor je politický komentátor.