Ekonomická krize znovu otevřela prostor pro nové definování peněz a přitáhla pozornost k možnostem lokálních měn. Kde můžeme hledat inspiraci pro nový finanční systém?
Velká recese, která vypukla ve Spojených státech, tedy v samém centru kapitalistické ekonomiky, poskytla dost kritických námětů týkajících se finančnictví. Nejprve se pozornost soustřeďovala na fungování a povahu bank, na vliv spekulativních aktérů, jako jsou hedgeové fondy (tedy rizikové investiční fondy nepodléhající regulaci), nebo na využívání pákového efektu (financování investice za pomoci malého vlastního kapitálu doplněného podstatně větším cizím kapitálem). Nyní se zájem více obrací ke kořenům: k tomu, co jsou peníze, jakou roli by měly v našem životě hrát, kdo by je měl emitovat a pod čí kontrolou by měly být. Jedná se o témata, kterým se u nás nedostává zasloužené pozornosti, a proto je užitečné českého čtenáře seznámit jak s iniciativami, tak i novými peněžními teoriemi, které by mohly povahu současného systému zásadně změnit.
Lokální peníze se nezakazují
Jeden z problémů spjatých s penězi se týká rozporu v jejich základních funkcích. Na jedné straně slouží k uchování bohatství, na straně druhé jsou prostředkem směny, od nějž se požaduje svižný oběh a neustálá cirkulace. Právě tuto funkci mohou v určitém regionu plnit takzvané lokální měny, které pomohou udržet zdroje v místě. Nejde o nic nového. Je ale zajímavé vědět, že jednu úspěšnou lokální měnu máme téměř „za humny“, je to bavorský „chiemgauer“. V Německu navíc existuje síť Regiogeld, a je tak možné snadno získat přehled o lokálních měnách v celé spolkové republice. Jejich boom je spojen především s krizí po roce 2008. Existují dva systémy: jeden spočívá v přeměně eur za lokální měnu (a zpět), druhý je krytý výkony v daném regionu, de facto jde o systém lokálního výměnného obchodu LETS (Local Exchange Trading System).
S užíváním lokálních měn je spojena kritika úroku (silná v německy mluvících zemích), především úroku převyšujícího růst ekonomiky. Lokální měny jsou naopak často spojeny s určitým negativním úrokem, který slouží právě k tomu, aby tyto peníze měly rychlý oběh a pomáhaly rozvoji regionu. Při směně eur na chiemgauer je možno podpořit konkrétní projekt pro rozvoj regionu. V Německu se ovšem brzy pojistili proti možnému odporu Bundesbanky. Měli usnadněnou situaci v tom, že zájem o regionální měny vypukl na mnoha místech státu. Jednání v Bundesbance vyvolalo velkou pozornost a bylo velmi tvrdé. Vznikl spor, zda regionální peníze ohrožují euro. Příznivcům se podařilo prokázat, že regionální peníze jsou postaveny na jiném principu (negativní úrok, datum platnosti). Bundesbanka musela uznat, že iniciativy, které podporují obecnou prospěšnost, pomáhají hospodářskému rozvoji regionu a jsou iniciativou občanů, nesmějí být jako demokratické procesy zakázány. Pro Česko je síť Regiogeld inspirující i v tom, že představuje určité standardy kvality. Na rozdíl od nás ovšem mají lokální peníze v Německu i politickou podporu. Lokální měny ostatně dostaly i svou evropskou směrnici, což by mělo překonat i odpor ČNB.
Veřejný statek
Za zmínku jistě stojí i švýcarskoněmecká iniciativa Vollgeld, která kritizuje vznik peněz a s tím spojenou roli komerčních bank. Iniciativa zdůrazňuje klíčovou důležitost peněz pro moderní hospodářství a považuje za nepřijatelné, aby většina peněz byla emitována úvěrovou emisí, při níž dominují komerční banky. Příznivci tohoto konceptu požadují „plnohodnotné peníze“, tedy takové, které by byly plně emitovány pouze centrální bankou. Je nabíledni, že taková změna by vyvolala ve finančním systému pořádné vlnobití. Argumenty pro ni však jsou praktické i ideové. Pokud by peníze mohla tvořit jen centrální banka, pak by se jednalo o stoprocentně rezervní bankovnictví. Opatření by zvýšilo možnost sebefinancování státu. Centrální banka by byla pod demokratickou kontrolou občanů, neboť peníze jsou podle sympatizantů ideje Vollgeld veřejným statkem, a měly by tedy být využívány k veřejně prospěšným účelům.
Možná to zní utopisticky, ale je potřeba zmínit, že už i osobnost jako Martin Wolf, komentátor Financial Times, přednáší o tom, že je třeba zrušit úvěrovou emisi peněz, neboť soukromý bankovní sektor je zdrojem rizik. V anglicky mluvícím světě existuje podobný přístup, zvaný positive money. Wolf se domnívá, že neodvratně přijde další finanční krize, která bude natolik hluboká, že nás stejně donutí posunout se směrem k penězům vytvářeným vládou. Proto jsou současné iniciativy a diskuse mnohem více než jen zajímavým intelektuálním cvičením. Je zkrátka nutné mít včas připravený koncept nového finančního systému a nové podoby peněz.
Přiznat barvu
Aby toho nebylo málo, stále více zájmu si získává i takzvaná moderní monetární teorie (MMT), o níž se mluví především v návaznosti na dluhové problémy některých zemí. Její hlavní teze říká, že vláda je měnový suverén, a pokud má pod kontrolou emisi peněz, nikdy nemůže zbankrotovat. Emise peněz má být v situaci stagnace určená především na podporu ekonomiky – například pro tvorbu nových pracovních míst. Příznivci MMT odmítají uvažovat o dluhu a deficitu jako o moralitách a naopak zdůrazňují odpovědnost vlády za ekonomický vývoj. MMT vlastně není potřeba zavádět – v některých zemích je již provozována. Koneckonců, jak jinak by bylo možné financovat třeba takové Japonsko s jeho rekordním veřejným dluhem? Zastánci MMT vlastně požadují, aby státy „přiznaly barvu“, zprostily se obav z hyperinflace, která je ve stagnační ekonomice neopodstatněná, a využily možnosti emise peněz pro podporu zaměstnanosti a další cíle. Asi netřeba připomínat, že země eurozóny měnovým suverénem být nemohou.
Česká republika je jako obvykle poněkud mimo. Nejenže jsou koncepty jako moderní měnová teorie či „plnohodnotné peníze“ u nás neznámé. Ještě více zamrzí, že v situaci, kdy si družstevní záložny (například credit unions v USA) získaly velké ocenění pro svou podporu regionům a stabilitu v krizi, ubírá se Česko zcela jiným směrem. Do nové úpravy zákona o spořitelnách a úvěrových družstvech bylo prosazeno ustanovení, které bude pro tento sektor víceméně likvidační. Naopak se prohloubí dominance velkých zahraničních bank, které mají na svědomí i významnou část odlivu zisků z české ekonomiky.
Autorka je ekonomka.