San Sebastián, někdejší letní rezidence generála Franka, je nesporným kulturním centrem severního Španělska s výrazně separatistickou tendencí baskického obyvatelstva. Tento politický fakt ovlivňuje i podobu filmového festivalu, který se tu od roku 1953 koná. Stejně jako Karlovy Vary je i San Sebastián letitým nositelem prestižní festivalové „kategorie A“ a obě události jsou co do uvádění premiér v hlavní soutěži v evropském prostoru zřejmě největšími konkurenty. Na rozdíl od MFF Karlovy Vary se ale sansebastiánský festival už od svého vzniku profiluje jako národně laděná akce, jejíž prioritou je propagace baskické a španělské kinematografie a také (často koprodukční) latinskoamerické tvorby. Lpění na svébytnosti místní kultury vede až k takovým roztomilostem, jakými jsou projekce filmů bez anglických titulků či vydávání festivalového deníku o dvaatřiceti stranách v bilingvní baskickošpanělské verzi, v němž trpělivý čtenář stěží najde pár informačních odstavečků v angličtině. Právě s ohledem na úzkou profilaci festivalu je úroveň poloviny titulů závislá na momentální múzické konstelaci domácího prostředí. V slabších letech může akce zanechat hořkou pachuť provinčnosti.
Ústředním tématem letošního, již 63. ročníku festivalu byla rodina. To je sice neoriginální, zato ale pohodlná strategie, která dramaturgům ponechává poměrně volnou ruku při sestavování programu. Kritickým divákům zase umožňuje snáze komparovat formální kvality předkládaného zboží. Zdrženlivě angažovaný vítězný snímek Vrabci (Sparrows) od islandského režiséra Rúnara Rúnarssona se při pohledu na útrapy dospívání islandské mládeže a tristní nevyzrálost jejich rodičů na rozdíl od většiny ostatních „rodinných“ snímků vyvaroval schematičnosti i laciných atrakcí. Příběh šestnáctiletého sólisty církevního sboru, kterého matka šest let po rozvodu svěřuje do péče otce alkoholika, aby uplatnila své voluntaristické nadšení v dobročinné práci v Africe po boku nového přítele, nastoluje hned několik konfliktů. V první řadě jde o kontrast kulturní metropole a nehostinného venkova, kde je kromě alkoholu jedinou zábavou střílení tuleňů. Citlivý a hlavně femininní hlavní hrdina nezapadá do striktně machistické společnosti, která mu připraví drsnou iniciaci. Ta ho hrozí každým momentem semlít a připodobnit zhýralému otci.
Nevlídnost krajiny, kde je třeba i o letních prázdninách obléci péřovku, bez okatého zdůrazňování její nesporné podmanivosti subtilně dokresluje pošramocenou psychiku společnosti, která půl roku strádá nedostatkem slunce a dalších šest měsíců jeho přebytkem. Na rozdíl od sveřepých staříků z režisérových oceňovaných filmů Vulkán (Eldfjall, 2011) a The Last Farm (Síđasti bærinn, 2004) má vyprávění o křehkosti mladistvé duše, jejíž zkáza či záchrana se nabízí v několika variantách chytře gradovaného finále, větší emoční potenciál. Ani tak ovšem snímek nedosahuje komplexnosti titulů, které kromě diagnózy nabízejí i alegorickou rovinu.
Tematicky příbuzný snímek Ixcanul guatemalského debutanta Jayra Bustamanteho, uvedený v sekci Latinské horizonty, se odehrává v komunitě kekčikelských Mayů, jejichž životní horizont po staletí určuje nejbližší sklizeň kávy a vzdálenost od plantáže k výhružně vyhlížejícímu vulkánu, na jehož úbočí žijí. Doutnající sopka, k níž odkazuje název snímku, je mementem a zlověstným božstvem, které je třeba uctívat a jež není radno opouštět. Právě o tom se přesvědčí Maria, sedmnáctiletá dívka zaslíbená ovdovělému předákovi plantáže, která by raději dala přednost mladíkovi mířícímu za neznámým, ale jistě lepším životem do Ameriky. Stejně jako Rúnarssonova hrdinu i ji čeká tristní poznání neúprosnosti osudu, bez naděje, že se s touto realitou smíří. Po ztrátě nemanželského dítěte je Maria vyhořelá stejně jako vulkán, jehož potenciálně úrodné svahy se hemží jedovatými hady.
Snímek objevený berlínským festivalem a oceněný tamtéž jako „film otevírající nové umělecké perspektivy“ dokáže bez jakékoli tenze vystavět vizuálně bravurní, skvěle rytmizovaný a tematicky univerzální příběh na půdorysu konkrétní tragédie marginálních bytostí a činí tak s nevtíravým poukazem na nešvary guatemalské současnosti. Celkově se Ixcanul pohybuje přinejmenším o třídu výš než vítězní Vrabci. Toto srovnání jen poukazuje na smutný fakt, že pro festival v San Sebastiánu, kde měly v minulosti premiéru filmy jako Vertigo (1958) či Hvězdné války (Star Wars, 1977), je ona prestižní „áčkovost“ především trpným dědictvím.
Autorka je filmová publicistka.