Vlna oboustranného násilí v izraelsko-palestinském sporu svádí k mediálním zkratkám, které navozují dojem, že jde o oficiálně nevyhlášenou třetí intifádu. Za zhoršující situací je nicméně třeba vidět zcela konkrétní viníky. Jsou jimi extremisté na obou stranách konfliktu, ale také vrcholní političtí představitelé obou států.
Letošní podzim se opět do médií po delší odmlce dostal izraelskopalestinský konflikt. Je pravda, že události, které se odehrávají v současné v Sýrii a Iráku, ho svou brutalitou právem zastiňují. Mají ostatně na region daleko širší dopad než vleklý spor, v němž už léta nedochází k žádným zásadním posunům. Navíc dění v Izraeli a Palestině nijak významně neovlivňuje ani současnou uprchlickou krizi, která doléhá na Evropu. Přesto se v poslední době z mainstreamových médií dovídáme o „tiché intifádě“, případně o „intifádě nožů“. Tato žurnalistická označení sice vzbuzují pozornost, stěží jsou ale schopna popsat realitu konfliktu ve Svaté zemi.
Deficity demokracie
Hlavně v oblasti Jeruzaléma se rozpoutala vlna násilí, která se projevila řadou brutálních útoků ze strany palestinských radikálů (záměrně nepoužívám kolektivní označení „Palestinci“), vedených i noži a sekerami. Hlavně židovští obyvatelé Jeruzaléma tak opět zažili pocit nebezpečí ne příliš vzdálený tomu, když po roce 2000 vybuchovaly v jeruzalémských ulicích sebevražedné bomby Hamásu. Tento obraz je však jen výsečí z reality izraelskopalestinského sporu. Příčinou současných násilností není jakési kolektivní předurčení Palestinců k násilí, jak se někteří lidé domnívají, ale především dlouhodobé zahnívání konfliktu, který se v mnoha ohledech plíživě zhoršoval. Na izraelské straně šlo mimo jiné o pokračování výstavby osad a radikalizaci osadníků, na straně palestinské zase o periodické výbuchy násilí podobné nedávným útokům. Oproti první intifádě v letech 1987 až 1993 a druhé intifádě ze začátku tisíciletí, za kterými stály konkrétní osobnosti či hnutí, se nyní ukazuje, že současné útoky postrádají koordinaci a i v jiných ohledech se od obou „velkých“ intifád odlišují.
Jednoznačná je individuální vina konkrétních pachatelů teroristických útoků, kteří by měli být potrestáni bez ohledu na to, na které straně konfliktu stáli. Pak je zde ale i širší vina politická, daná odpovědností za situaci, kdy na jedné straně vyrůstají zabijáci se sekerami a noži a na straně druhé osadníci ze Západního břehu, nebo agresivní vojáci vybavení špičkovou výzbrojí. Za situaci Izraele a Palestiny mohou především představitelé politických stran a hnutí – ať už těch radikálnějších či méně radikálních. Je pravda, že tyto politické subjekty jsou primárně dosazovány k moci prostými Izraelci a Palestinci ve volbách. Různé deficity demokracie na obou stranách nicméně roli běžných občanů snižují.
Na rozdíl od většiny západních demokracií je izraelská politická scéna rozdrobená do velkého množství stran a stále vznikajících a zanikajících frakcí. Povolební koaliční handlování je tak pro běžné voliče často ještě méně přehledné a srozumitelné než v jiných demokraciích. Marginální politická uskupení získávají v Izraeli velmi často daleko výraznější koaliční potenciál, než by si za své volební výsledky zasluhovala. Jednou z takových izraelských skupin, které jsou sice početně stále výrazně menšinové, ale přesto významně ovlivňují podobu izraelskopalestinského sporu, jsou židovští osadníci ze Západního břehu. Jejich mluvčími už dávno nejsou jen opoziční politici a různí undergroundoví rabíni, ale přímo ministři izraelských vlád – a čím dál tím více i premiér Benjamin Netanjahu. Ten navazuje na politiku svých předchůdců Menachema Begina a Jicchaka Šamira z osmdesátých let. A ti zase vycházeli z ideologie koncipované ve třicátých letech radikálním politikem Vladimírem Žabotinským, podle jehož názorů měla na Araby platit pouze „železná zeď“ síly.
Bez výměny to nepůjde
V palestinské politice je sice na výběr z podstatně menšího počtu stran a hnutí, jenže poslední volby se konaly v roce 2006. Jde hlavně o důsledek napětí mezi Fatahem a Hamásem, což jsou hegemonická politická hnutí (první na Západním břehu, druhé v Gaze), která nemají v palestinské politice žádnou výraznou politickou alternativu. Podpora násilí a fundamentalismu ze strany Hamásu je obecně známá. Oproti tomu palestinský prezident Mahmúd Abbás, který je de facto vládcem jen na Západním břehu, nikoliv v Gaze, je jednoznačně konstruktivnější, což aktuálně potvrdila zpráva vnitřní bezpečnostní služby Šin Bet, podle níž Abbás zcela určitě nestojí za podněcováním násilností „intifády nožů“, ba dokonce se jim snaží čelit. Pro některé palestinské politiky v jeho blízkosti to už však neplatí. Právě neschopnost držet radikály na Západním břehu a v Jeruzalémě na uzdě je dlouhodobě Abbásovou hlavní slabostí. To sice není jeho osobní vina, ale Palestincům absence silného a zároveň konstruktivního politického vůdce, schopného zkrotit radikály, dlouhodobě škodí. Pro vyváženější obraz je ovšem třeba zmínit i fakt, že na Abbáse netlačí jen korupčníci a radikálové z Fatahu. Je také pod silným tlakem Netanjahua, který se nikdy příliš netajil tím, že mírový proces není jeho šálek kávy a že Izrael mírová jednání s Palestinci vlastně příliš nepotřebuje.
Izraelská nacionalistická pravice – v čele s Netanjahuem – je pro izraelskopalestinské urovnání velmi destruktivní. Pokud na ni nebude činěn enormní tlak ze strany USA, bude se konflikt vždy snažit řešit spíše z pozice síly a za pomoci lží a fabulací. Naposledy to ukázal velmi medializovaný Netanjahuův výrok z letošního října, jímž se pokusil v jednom ze svých bonmotů svalit výraznou část viny za holocaust na jeruzalémského muftího (vysokého sunnitského duchovního) z doby Britského mandátu v Palestině. Výrok vyvolal velkou nevoli nejen u historiků holocaustu, ale i u současných německých politiků, kteří si nepřáli, aby byla demagogicky zlehčována německá vina za holocaust. Netanjahuovi však zřejmě šlo především o pokus, jak daleko si může dovolit zajít v démonizaci současných Palestinců, aby co nejvíce zkomplikoval oživení mírového procesu.
Se současným izraelským premiérem je stále pravděpodobnější, že Izrael nakonec doslova i obrazně skončí za Žabotinského „železnou zdí“. Naopak Palestinci budou s politiky Abbásova formátu a s Hamásem jako militantní opozicí odsouzeni do současné nepříliš vlivné role, kterou budou navíc stále více komplikovat nekontrolovatelné výbuchy násilí palestinských radikálů. Sečteno a podtrženo: Izraelci i Palestinci by měli současnou vládnoucí garnituru co nejdříve nahradit schopnějšími a moudřejšími politiky. Realisticky je ale třeba dodat, že takový vývoj je jen velmi nepravděpodobný, až utopický.
Autor je právník a politolog a dlouhodobě se zabývá Blízkým východem.