Literatura zrady

Vězeňské zápisky Alberta Speera jsou přijímány především jako historický dokument. Možná proto, že čtenářská posedlost nacismem a jeho představiteli bývá obvykle vysvětlována zájmem o dějiny. Texty, které se někdejšímu „Hitlerovu architektovi“ mezi lety 1946 a 1966 podařilo propašovat z norimberského a špandavského vězení a z nichž později sestavil své Špandavské deníky (Spandauer Tagebücher, 1975), je však třeba číst v první řadě jako literaturu. Tedy s ohledem na výkladové prostředky, které nám poskytuje literární interpretace. Speerova kniha totiž vybízí k vyřizování různých intelektuálních účtů, které zdaleka překračují otázku autorovy viny či neviny, ospravedlnění „napraveného nacisty“ nebo usvědčení „věčného oportunisty“. Témata válečných zločinů, uměleckých ambicí, úniku do samoty, lítosti, lži, introspekce a karikaturní banalizace tvoří amalgám, v němž se účelové přepisování minulosti dokonale spojilo s talentem spisovatele. Dvacetiletá klauzura spolu s možností uplácet některé dozorce vytvořila podmínky, za nichž nezřeknout se moci znamenalo žít život literáta. Z tohoto pohledu je pak možné mluvit o „špandavské idyle“ a o Speerově příslušnosti k literatuře zrady.

Smích umělce

Speer své ilegální deníkové záznamy začal pořizovat na počátku října 1946, záhy po vy­­nesení rozsudku v norimberském procesu proti hlavním válečným zločincům. Zde byl souzen především kvůli svému působení ve funkci ministra zbrojního průmyslu v druhé polovině války. Jak sám uvádí, soudnímu psychologovi Gustavu Gilbertovi o rozsudku řekl: „Dvacet let! Vzhledem ke stavu věcí mi lehčí trest dát prostě nemohli. Nemohu si stěžovat. A ani nechci.“ Vlastním obsahem tohoto negativně formulovaného přitakání spravedlnosti, jímž Speer elegantně opisuje skutečnost, že jen těsně unikl oprátce, ovšem není pouze přijetí trestu, ale také radikální roztržka s vlastní minulostí – tedy zrada nacio­nálněsocialistických pozic, jež pomáhal budovat a hájit. Tak se to aspoň jevilo většině ostatních souzených, kteří ve Speerovi stále ještě viděli především vůdcova oblíbence, ne­li přímo „Hitlerovu nešťastnou lásku“, jak se vyjádřil jeden z někdejších Speerových spolupracovníků.

Zatímco třeba Göring při procesu argumentoval relativností práva, které spočívá v rukou vítězů, a na publikum shromážděné v norimberském Justičním paláci působil v tragické roli nacistického velikána smířeného se smrtí, Speer se vyznamenal v úloze otřeseného technokrata, kterému teprve soudní proces poskytl fakta o pravé povaze Třetí říše. Jeho obhajoba byla založena na paradoxní kombinaci přihlášení se k odpovědnosti a současného zpochybnění viny. Speer přijal odpovědnost za něco, o čem údajně nevěděl, a učinil tak proto, že o tom, jak připustil, vědět měl. Vzhledem k tomu, že se zločiny proti lidskosti skutečně obeznámen byl, šlo o riskantní strategii. Nicméně tato hra neviny a odpovědnosti, poskytující argument pro věrohodné zavržení vlastní minulosti, byla při obhajobě úspěšná. Vzbuzovala totiž dojem, že soud má i své terapeutické účinky a může přispět k denacifikaci společnosti. V situaci, kdy bylo patrné, že navzdory rozsáhlosti poválečných procesů budou udělené tresty vždy jen exemplární, Speer předvedl, že memento holocaustu skutečně působí ozdravně, a přispěl tak k tomu, aby fotografie s hromadami anonymních mrtvol nebyly pouhými protějšky fotografií popravených zločinců.

O dvojznačnosti pozice napraveného nacisty svědčí zápisek z Gilbertova deníku, v němž cituje Speerův verbální útok na Göringa. Při jeho výpovědi se Speer prý nemohl ubránit smíchu: „Jsou to jen slova. Ví dobře, že ho nemohou pověsit za to, když tvrdí, že byl věrný. Ale snaží se vyklouznout z odpovědnosti pokaždé, když to jde, jakmile ho chytí na faktech. A když nemůže uhnout, tak se hrdě postaví a řekne: ‚Ano, přejímám plnou odpovědnost!‘“ Historik François Delpla k tomu správně poznamenal, že přesně to samé by se dalo říct o Speerovi. Jenže zatímco říšský maršál se projevil jen jako zkušený, ale unavený herec své dějinné role, Speer dokázal postupovat podle vlastního scénáře. Nezachránila ho totiž ani tak fakta o jeho nacistickém angažmá, jako spíše interpretační možnosti, které svou obhajobou nabídl. V tomto smyslu je třeba Speerův krutý smích chápat jako projev sebejistoty fabulátora, který si uvědomil, že za pomoci slov dokáže stvořit novou identitu a nově zformulovat problematickou minulost tak, aby do ní bylo možné vložit patřičný historický obsah. Někdejší architekt a manažer zbrojní výroby se mění ve spisovatele přepisujícího vlastní život – z dobře rozvržené fikce se rodí fantom unikající historii. Dekadentnímu herci Göringovi se z lavice obžalovaných nevysmívá jen zrádce, ale také právě zrozený umělec.

Dodatečný úlek

Na rozdíl od případu osamoceného spisovatele Louise­Ferdinanda Célina, který po válce zůstal antisemitou a „zrádcem národa“ proti společenskému očekávání, proti historii a její pravdě a proti rozumu, stává se Speer zrádcem tím, s jakou lehkostí se přizpůsobuje novému výkladu dějin. Sice ho čekají léta věznění, která stráví ve společnosti Hitlerova zástupce Rudolfa Hesse, vůdce Hitlerovy mládeže Baldura von Schiracha, dvou válečných velkoadmirálů a dalších nacistických prominentů „s nepřerušeným poměrem k minulosti“, ale ve svých zápiscích psaných na kusy kartonu nebo toaletní papír se k nim od počátku staví především jako pozorovatel. Promlouvá jako napravený nacis­ta k napravenému národu, a i když si uvědomuje, že „budoucnost je v nedohlednu“, úzkostlivě dbá na to, aby stejným způsobem pohlížel i na svou nedávnou minulost. Podle vlastních slov v sobě Speer nacházel „jakýsi nevysvětlitelný instinkt“ nutící ho „podřídit se duchu doby“. Snad proto už při své obhajobě dokázal zdůraznit aspekty, které se ukázaly jako klíčové pro duch postnacis­tické společnosti: především to byla představa technokracie jako protikladu politické ideologie a potom psychologický pohled na dějinné události jako na traumata, po nichž by měla přijít terapie.

Jako odborník plnící technické úkoly – navrhující podobu nacistických ceremonií, projektující „nibelunskou architekturu“ a zefektivňující výrobu zbraní nastolením nelidských pracovních podmínek – se Speer hlásí k obecné odpovědnosti, která vyplynula z jeho funkcí, osobní vinu však deleguje na nevědomí. Díky své racionalitě a organizovanosti se cítí vinen a nevinen zároveň, přičemž nepatřičný dojem příliš malé viny má dodatečně vyvážit velká odpovědnost. Speer se ve svých zápiscích z prvního roku ve vězení sám sebe zcela vážně ptá, zda si vůbec povšiml Hitlerova antisemitismu, anebo jej prostě „vytěsnil“ stejně jako „morální bezútěšnost“, kterou nevědomky trpěl. „Teprve dnes se rozpomínám, že jsme při našich jízdách po zemi neustále projížděli pod transparenty, které opakovaly antisemitská hesla tohoto muže,“ píše Speer na podzim 1946 o době, kdy byl Hitlerovým blízkým spolupracovníkem. Svoji nevšímavost k určitým reáliím nacismu přitom diagnostikuje jako „částečnou slepotu“ nebo „stav potlačování“ a nakonec dospívá k „znepokojivé myšlence, že i odhodlaná vůle k upřímnosti je tolik závislá na situaci“.

Tento perspektivní trik je literárně velice působivý – tím spíše, že zpětně diagnostikovaná nesvéprávnost je zde patrně pouze předstírána, a tudíž i pečlivě stylizována. Spolu se Speerem tak zažíváme „dodatečný úlek“ nad Hitlerovým „ubohým“ slovníkem, obsahujícím slova jako zničení nebo vyhlazení, nad jeho „neproporčním“ obličejem, nad jeho „neobratným“ přeháněním, a dokonce i nad „přehnaně velkými“ kyticemi pro Winifred Wagnerovou. Jak se za takových okolností mohl člověk Speerovy úrovně cítit ve vůdcově blízkosti dobře, a to dokonce déle než desetiletí? Když pak Speer vzpomíná, jak Hitler zval jeho a Bormannovy děti na čokoládu a na koláč a že se s dětmi dokonce rád nechával fotografovat, udělá se mu téměř nevolno. Pečlivě volené zlomky minulosti se vracejí jako přízrak.

Vytoužené nebe dějin

Poté, co Hitlerova aura definitivně vyhasla, pokusil se Speer, jehož kariéra byla führerovým výtvorem, své náhlé nevědomí ohledně nacismu opatrně prosvětlit superegem v podobě soudu vítězných mocností. Teprve zdi žaláře však „vězni číslo pět“ umožnily uniknout otcovské figuře a stvořit vlastní historii. Koneckonců sám Speer si v dovětku ke svým zápiskům připouští „poloerotický vztah ke Špandavě“ – a naopak jen formální vztah ke své ženě, jež mu po letech patrně byla ještě vzdálenější než jeho nacistická minulost. Klauzura ho osvobodila od rodinného i veřejného života, vytrhla ho z jeho historické role, poskytla mu čas k promyšlené reinterpretaci minulosti a dovolila mu vytvořit dílo, o němž se domníval, že by ho mohlo v budoucnosti rehabilitovat: „Pak by snad ona léta ve vězení byla oním žebříkem, po němž bych nakonec přece jen snad došel do kdysi vytouženého nebe dějin.“

Minulost ovšem při Speerově literární cestě do „nebe dějin“, jak už bylo řečeno, procházela filtrem „částečné slepoty“, „potlačení“ a „nevolnosti“, a do díla tak vstupovala značně deformovaná – jako anekdota, v níž se sešli koktavý opilec Ley, ješitný mizera Ribbentrop, kulhavý děvkař Goebbels, tlustý rozmařilec Göring, polygamní násilník Bormann a podivínský měšťák Hitler, aby před zpola zaskočeným, zpola roztržitým fachidiotem Speerem odhalili fantasmagoričnost své existence.

Dozvídáme se, že v Hitlerově maloburžoazním bytě kromě obvyklého smradu z přepáleného oleje nechyběly ani „vyšívané polštáře s něžnými nápisy nebo pádnými stranickými přáními“, že vůdce miloval operetu, a dokonce že cvičil s expandérem, aby se mu při dlouhém zdravení vztyčenou paží netřásla ruka. Vzniká tak portrét „génia diletantství“ s provinciální mentalitou, jehož naturelu kromě Wagnerových oper nejlépe vyhovovaly mayovky: „Karl May byl podle Hitlera důkazem, že k tomu, aby člověk poznal svět, není nutné cestovat. Právě v líčení vojevůdce Hitlera by neměl chybět odkaz na Karla Maye. Vinnetou byl podle jeho názoru přímo vzorovým příkladem velitele kompanie. Ještě dnes sahá při čtení v noci ve zdánlivě bezvýchodných situacích k těmto vyprávěním, jež ho vnitřně srovnávají, stejně jako ostatní lidé získají duševní rovnováhu při četbě filozofických textů.“ Když se na jiném místě o rozkvětu diletantství v Třetí říši dočteme, že se někteří z „těchto fantastů“ ovšem projevili „jako děsiví, stačí jen pomyslet na pokusy na lidech“, není pochyb o tom, jak dokonale Speer ovládá práci s měřítkem a perspektivou.

Autenticita neexistujícího

Důležité přitom je, že právě perspektivismus znemožňující správně odhadovat proporce líčeného světa zároveň dodává Speerovu vyprávění autenticitu. Ukazuje se, že v takzvané literatuře po Osvětimi deformace, nepoměry a bizarní detaily jen získávají na působivosti, a dokonce nabývají nové pravdivosti. Tato stylizace na jedné straně souzní s obrazem hitlerovského Německa jako jakési zevšednělé zrůdnosti a na straně druhé udržuje speerovskou legendu o gentlemanovi mezi nacisty, který byl příliš dobře vychován na to, aby mohl rozpoznat skutečnou tvář režimu, a který se o své mocenské pozici zpětně vyjadřuje jako o nedopatření. Vyslýchající důstojník a pozdější historik Hugh Trevor­Roper popsal Speera jako „člověka, který vlastně nemohl existovat: kultivovaného nacistu“. Toto tvrzení ukazuje, nakolik Speer při své stylizaci dokázal těžit ze stereotypního obrazu nacisty, ačkoli sám vytvořil mnohem sofistikovanější – a mnohdy dokonce velmi zábavnou – verzi hitlerovského světa.

Mikrokosmos vězení obývaného pouze odsouzenými nacistickými prominenty, kteří zde dohrávají svou „historickou roli zredukovanou na banální úroveň“, poskytl Speerově literární práci ideální prostředí – a to nejen proto, že vězení „vede k produktivitě, jak nás učí evropská literární historie“. Dalo by se říct, že až jasně dané mantinely vyplývající z vězeňského režimu umožnily Speerovi plně uplatnit jeho proslulý organizační talent. Zatímco na vrcholu své kariéry vytvářel v obrovském měřítku a rekordně krátkém čase velkolepé kýče, přesidloval berlínské obyvatelstvo, snil o největší kupoli světa a připravoval se na realizaci „největších zakázek za poslední čtyři tisíce let“, nutnost pracovat s omezenými prostředky z něho udělala originálního tvůrce. A naopak „schopnost organizovat svůj život na všech úrovních“ umožnila Speerovi snášet věznění „snáze než všichni ostatní“. Příznačná je věta, kterou si Speer po svém odsouzení vypsal z Goethova románu Spříznění volbou (1809, česky 1932): „Zdá se, že se vše ubírá svou obvyklou cestou, protože i ve strašlivých případech, kdy je ve hře všechno, žije člověk dál tak, jako by o ničem nebyla řeč.“

Speer nikdy nerezignoval na uspořádávání svého pobytu za mřížemi. Po celou dobu věznění ho přitom nepřestalo fascinovat změněné měřítko nového teritoria a jeho přepočítávání na poměry „vnějšího světa“. Vrcholem této tendence byla „cesta kolem světa“, kterou podnikal obkružováním stále stejné trasy ve vězeňské zahradě za pomoci pečlivých záznamů o ušlých kilometrech, jejich přenášení na mapu světa a studia informací o dané zeměpisné oblasti. Podařilo se mu tak ujít více než třicetitisícovou trasu ze Špandavy přes Heidelberg, Asii a Severní Ameriku až „třicet pět kilometrů jižně od Guadalajary“. Tato urputně pěstovaná „podivnůstka“, do níž Speer zasvětil pouze spiklence Hesse, konvenovala osamělosti zrádce, především ale ukázala, do jaké míry lze život vězně podrobit zákonům fikce. Odtržení od reality spolu s existenciální autenticitou vyplývající z redukce života má přitom přirozeně blízko k pohledu, který lze ztotožnit s literárním stanoviskem. V zásadě jde o to vzbudit dojem plnosti za pomoci redukce – obvykle se ovšem tento postup cíleně uplatňuje pouze v díle.

Umění karikatury

Výsledkem radikálního nepoměru mezi historickými událostmi, jejichž aktéry věznění nacisté byli, a banálními okolnostmi provázejícími odpykávaný trest je karikatura. A právě tato technika Speerovi dovolila na jedné straně postihnout tragikomické, groteskní rysy nacismu a na straně druhé mu umožnila nahradit přízračnost historických faktů excentričností popisovaných detailů, a tím získat kontrolu nad obrazem minulosti. Každopádně to byl způsob, jak zachytit svět zbavený proporcí. Ostatně možná právě díky své schopnosti reprezentovat obludnost si literatura udržela svou pozici i v druhé polovině 20. století. Speer ovšem neztrácí ze zřetele terapii, a především proto pointu svých karikatur, které tak či onak odkazují k nacis­­mu s jeho historickými důsledky, klade do detailu. Zrůdnost světa zrcadlená v minia­tuře nakonec působí žertovně. A pokud ne, aspoň se procvičíme v cynismu. V obou případech má čtenářský požitek tutéž příčinu: velké je znemožněno malým, smysl věcí mizí v obskuritě. Svým způsobem jde o vykoupení nacis­mu, ačkoli do „nebe dějin“ se takto dostane jenom autor.

Nedozírný čas věznění rytmizují karikaturní výjevy. Někdejší vůdcův zástupce, ­paranoik Hess, se ve své cele potají připravuje na převzetí vlády nad západní částí Německa, seznam ministrů je však objeven pod jeho slamníkem. Jindy sledujeme ministra hospodářství Funka, jak předává velkoadmirálu Dönitzovi k Vánocům klobásu, anebo pro změnu vidíme Dönitze, který se stále ještě považuje za legálního Hitlerova nástupce, jak ve svém admirálském plášti velí při mytí podlahy, prováděném podle metody nazvané „čistá loď“. Na vyprázdněném jevišti špandavské věznice se v posledních paprscích již uzavřené epochy objevují i lecjaké další podivnosti: velitel válečného loďstva Raeder bojuje s Hessem o tyč k rajčatům, v kapse českého protektora Konstantina von Neuratha se najde kus čokolády a později ruští dozorci naleznou v Schirachově posteli „koňskou koblihu pečlivě zavinutou v papíru“. Speer, který svému dozorci pro ukrácení dlouhé chvíle namlouvá, že vypadá jako Eichmann, mezitím pilně zaznamenává svá pozorování a popsané papírky ukládá buďto ve spodkách, anebo v „uvolněné dvojité podrážce svého pantofle“.

K drobným zápletkám se přidávají různé osobní vady, tiky a mánie. Hess je ­hypochondr, ale také jedlík, který má fobii z prasklých vajec natvrdo. Dönitz si potrpí na pořádek a nikdo mu nesmí brát jeho koště. Funk uplácí dozorce, a když se naskytne možnost, holduje alkoholu. Speer zatím neúnavně buduje „avenue lemovanou květinami“, která „vychází ze vzpomínek na plánovaný berlínský honosný bulvár“, a touto obskurní zmenšeninou zamýšlené centrální osy hlavního města světa Germanie vytváří vhodnou kulisu k degradovanému vězeňskému životu. Naopak roztěkaný neurotik Schirach, který si bez přestání prozpěvuje Lili Marleen, jednoho léta zcela propadne lovu kobylek. Zásobuje jimi pavouka, který si upředl síť mezi dvěma stromy vězeňské zahrady: „Od té doby se krmení pavouka stalo Schirachovou mánií.“ Pozorný čtenář se musí ptát, zda to nakonec není obdoba „Hitlerovy vyhlazovací mánie“, o níž Speer mluví na jiném místě, jen v menším měřítku. Jde však pouze o dokonalou literární figuru, která nám připomíná, že se psaní osvobodilo od historie.

Nacistické safari

Chvílemi se vyprávění blíží téměř idyle. Za pěkného počasí se „hlavní váleční zločinci“ procházejí po zahradě, která se díky Speerovi stále více podobá parku, povídají si, zakládají květinové záhony, pěstují rajčata nebo okurky, sluní se nebo naopak odpočívají ve stínu ořešáku, sledují drobná zvířata a přemýšlejí o jejich životě: „K večeru jsem pozoroval dvě koroptve, kromě toho jsem viděl žížalu. Třeba koroptve tu žížalu najdou a sezobnou ji.“ Jindy vášnivě diskutují o zvířecích instinktech – a opět se stávají diletanty a fantasty. Když zrovna není o čem mluvit, stačí mlčky pozorovat ptactvo: kosy, vrabce, a dokonce sokoly. „Nakonec přiletěl ještě mladý divoký holub a usadil se na nejnižší větvi ořešáku, pod níž jsme už hodinu mlčky seděli já a Hess. ‚Jako v ráji!‘ pronesl do tohoto ticha takřka zaraženě Hess. Budou mi tyto poklidné dny bez rozčilování a ctižádosti chybět? Někdy mívám dojem, že se čas zastavil. Kdy jsem sem přišel? Jsem tu odevždy? V monotónnosti dnů, které jednoduše plynou, může čas zapomenout sám na sebe.“ Zkrátka: vše se ubírá svou obvyklou cestou a člověk žije dál, jako by o ničem nebyla řeč.

Špandavská věznice byla uzpůsobena tak, aby vězněné nacisty nemohl zvenčí nikdo zahlédnout, a to ani během jejich pobytu na zahradě. Při čtení Speerova díla se vnucuje myšlenka, že to možná byla chyba. Podle Špandavských deníků bychom při pohledu za vězeňskou zeď spatřili jakési svérázné safari: exoty paralyzované zmenšeným měřítkem svého omezeného životního prostoru a působící jako karikatury své původní existence. Takový pohled nám zprostředkovává zrádce Speer, jehož prostřednictvím pozorujeme stárnoucí nacisty doslova jako zvířata ve výběhu: „Když náš velkoadmirál Dönitz jí ořechy, což je zakázáno, většinou si najde úkryt pod nějakou povislou větví. Hlava a trup jsou přitom ukryty v listí stromu. Ale jeho pilně loupající ruce dál vidí každý.“

Bývalí spolustraníci z NSDAP a kolegové z vrcholných pozic Třetí říše jsou viděni z odstupu a podrobováni objektifikaci. Tato evidence je však zároveň zbavuje minulosti a namísto toho je prostřednictvím idyly naturalizuje v každodennosti vězeňského života. To odpovídá Speerovu přesvědčení, že cokoli je vždy lepší než minulost – a s ní spojená otázka viny. Tato otázka se odsouvá spolu s tím, jak se viníci v zajetí mění v nesvéprávné tvory. Představa houfu otupělých zvířat v prosluněném výběhu evokuje konec dějin a implikuje pohled na minulost, v níž se ony apatické bytosti ještě volně pohybovaly a aktivně jednaly, jako na dobu nevědomí, charakterizovanou jakýmsi neosobním, pudovým zákonem divočiny. Speerova literární „cesta do nebe dějin“ vede naopak přes smířlivé, racionální, a přitom excesivní kombinace, posuny a zkreslení na prostoru vymezeném zdmi instituce. Snaha rekonstruovat historická fakta by byla „cestou do hlubin noci“. Jenže autor Špandavských deníků na rozdíl od mnoha velkých literárních zrádců své doby nezrazuje obraz člověka, ale naopak vlastní nelidskost. Jeho síla spočívá v tom, že se mu to navzdory promyšlené stylizaci nikdy zcela nepodaří.