Barthes bez matky

Henriette Bingerová, skromná protestantka a válečná vdova, by dějinami prošla takřka bez povšimnutí. Její smrt ovšem fatálně zasáhla jejího slavného syna, Rolanda Barthese, a závratně změnila tón jeho díla až do brzkého ztišení. V českém prostředí známe jejich vztah především z Barthesova eseje Světlá komora. Poznámky o fotografii (La Chambre claire. Note sur la photographie, 1980; česky 2005), která se na jedné straně tváří jako důvtipná teorie fotografie, rovněž ji ale lze číst jako lyrickou meditaci nad ztrátou matky a autorovu snahu ji „znovu nalézt“ skrze fotografické médium.

Svým způsobem zde Barthes ­domýšlí Prousta, který mu je explicitně tím, čím byly donu Quijotovi rytířské romány. Jestliže však Proust nalézá život až v jeho estetickém ztvárnění, zatímco ostatní zesnulí mu mizí v nicotě a jejich hroby vitalisticky obstupuje „krása přírody, ticho a čistota vzduchu“, Barthes si je příliš vědom pomíjivosti všeho – včetně díla nebo náhrobku –, tudíž jeho psaní je daleko tápavější a ambivalentní. Neváhá svůj vztah k němu přirovnat ke vztahu věřících k Bohu a označit je slovy jako „útočiště“, „láska“ či „spása“; zároveň jím prostupuje něco „atonálního“, banálního, co ho přibližuje bodu, kdy už nebude možné psát. Pokud ještě v půli Světlé komory Barthes radostně volá, že skutečně znovu objevil svou matku na jedné z fotografií, v případě svého deníku z téže doby jako by naopak ztrácel úplně vše.

Potrhaný rámec života

Barthesův deník z let 1977–79 vyšel francouzsky pod názvem Journal de deuil z popudu editorky Nathalie Légerové až roku 2009, čili skoro třicet let po autorově smrti, v angličtině pak roku 2012 jakožto Mourning Diary. Nejstarší zápisek „První svatební noc. Ale co první noc smutku?“ je datován den po matčině smrti. Celý deník pak utichá zhruba půl roku před skonem samotného Barthese, pomineme­li otázku nedatovaných fragmentů. Formálně jde vlastně o sesbírané poznámky, zapisované jednotlivě na nastříhané čtverečky papíru, které mu byly stále k dispozici na pracovním stole. Jejich obsah je přitom vědomě literární: „Nechci o tom mluvit ze strachu, že z toho vytvářím literaturu – anebo bez jistoty, že se tak nestane –, ačkoli původ literatury spočívá v těchto pravdách.“ V téže době Barthes napsal vyjma Světlé komory také proustovsky laděný esej Dlouho jsem chodil brzy spát (1982) a různé novinové články, přednášel na prestižní Collège de France na téma Neutrální či Příprava románu a sám snil o napsání vlastního životního románu, který se měl jmenovat Vita Nova.

Úsporné, leč hutné deníkové zápisky nejenže inscenují intimní a potrhaný rámec všech jeho dalších aktivit od pracovních plánů přes výlety do Maroka až po nemožné úsilí zachytit nejjemnější odstíny smutku, ale zároveň svým centrálním bodem v podobě ztracené matky zařazují Barthesovo psaní po bok Danta či mytického pěvce Orfea. Tentokrát přitom nejde o rozbití platonicky mileneckého či takřka manželského svazku (Barthes byl homo­­sexuál a svou sexuální potřebu, zdá se, uspokojoval bez výrazných literárních otisků i v čase truchlení), nýbrž jde o vztah syna k milované matce, s kterou žil i jako dospělý a jejíhož postupného umírání se starostlivě účastnil, „jako by náhle byl on sám její matkou“.

Propadání ne­-jazyku

Jen co Barthesova matka zemře, prorůstá naprosto zásadně s hlasem opuštěného vypravěče, třebaže coby figura „suverénního ne­jazyka“. Barthesova poslední slova jsou vděkem jejímu laskavému tichu, v němž psával svá díla, a rovněž hrůzou z „katastrofy“, která onu absolutně nevinnou a šlechetnou bytost postihla. Jsou vršením punct, která mu ji v nudě světa bez ní znovu připomínají (například batikované stínidlo podobné těm, jež ona kdysi vyráběla, v dekoraci jinak zcela pitomého filmu), ale stejně tak jsou drtivým selháním v orfické snaze vynést ji svým psaním na světlo. Konečně jsou odvratem od sebemenších subjektivních vzruchů a příklonem k majestátu beztvaré smrti, v které teprve může autor­člověk zakusit co předtím ona, byť bez naděje na opětovné setkání; jako by si právě psaním dláždil cestu k smrti.

Jde o přístup výrazně odlišný od tradičních modelů truchlení, v nichž jde většinou o citové odpoutání se od blízkého zesnulého, potažmo o opětovnou adaptaci na vezdejší svět. Barthes sám je ostatně velmi podrážděn vnímáním zármutku jako nemoci, z které by se měl „vyléčit“. Nadto odmítá i léčivý efekt času, jelikož jeho chaoticky prožívaný zármutek se jím nijak neopotřebovává. Naopak jeho dosavadní tužby se musí událostí matčiny smrti radikálně změnit. Člověk zrozený v bolestech má být subjektem „hodnoty“, nikoli „začlenění“. Ona by si sice „nepřála, abych kvůli ní trpěl, nýbrž abych pokračoval, vyšel si ven, měl se dobře“. Jenže každý pokus o zapomenutí (např. cestování, přátelé, rutina pracovního provozu) vede k daleko pronikavější bolesti, a tak se bezmocný Barthes upíná k psaní o ní, čili ke snaze učinit ji „rozpoznanou“, a rovněž k rituálům typu kladení květin k ikoně u její postele či navštěvování jejího nevkusného hrobu, aniž by věděl, co si nad ním počít.

Druhá smrt autora

Netřeba asi připomínat, kam až se Barthes posunul od kdysi deklarované „smrti autora“ přes přátelský návrat k němu (viz také jeho koncepce čtenářské slasti a zranění) až k poslední odluce od autora jakožto „rozptýleného plurálu půvabů“ skrze práci smutku. Děravý autor je zde zjevně dosud přítomen, avšak jeho přítomnost se sesouvá do vlastních děr. Vzpomínky na matku představují poslední důvod k psaní. On sám by byl nejradši úlevně zapomenut, a kdyby měl jistotu, že se s ní po smrti znovu setká, dávno by se zabil. Nic mu není odpornějšího než chladná lživost Dějin a to, že by měl vydat svou intimitu napospas redukci Vědění. Možná ještě spíše než Orfeovu Eurydiku připomíná událost smrti jeho matky řeckou Medúzu. Truchlící pisatel se totiž nenaučí zpívat (ačkoli v souladu s Blanchotovou interpretací Orfea je de facto připraven ztratit vše), ale navzdory svému „zrcadlu“ psaní, které mu jako jediné dává příležitost pohlížet na matčinu smrt, přece jen postupně kamení, a nehybný, rozpínající se zármutek tak dosahuje svého triumfu. Chtěl se stát svou matkou, stal se leda svou smrtí.

V jedné ze závěrečných poznámek si Barthes stěžuje na telefonát ženy, která ho bezdůvodně vyrušuje („vybíjí“) před jejich setkáním řadou direktivních pokynů typu „vystupte na té a té zastávce, dejte pozor při přecházení, nezůstanete na večeři atd.“. Matka by s ním nikdy tímto způsobem nejednala. Ironií osudu zemřel „její R“ necelých dva a půl roku po ní na následky zranění ze srážky s dodávkou, když nepozorně přecházel jednu z vozovek na cestě domů. Tak ho smrt, přirovnaná Proustem ke středověkému sochaři, nakonec uložila na smuteční lože v podobě milujícího syna.

Autor studuje komparatistiku.