Jak už si dříve všimli pozornější komentátoři, Syriza je spíše takovou politickou silou, jakou kdysi dávno byla sociální demokracie. Příslibem radikálnějších nadějí mohly být kupříkladu postoje jednoho z ekonomů strany Kosty Lapavitsase, který dlouhodobě prosazuje odchod Řecka z eurozóny, což je stanovisko v rámci Syrizy menšinové a patrně bez aktuální podpory řecké veřejnosti. Program strany koneckonců označil za mírný keynesianismus. Okolnost, že média charakterizují Syrizu jako radikální, vypovídá více o době, ve které žijeme, než o straně samé. Syriza je dnes nevídanou politickou silou, protože je reformní levicí. Odkud se berou naděje, které – budouli zklamány – mohou skončit příchodem reakčních sil?
Dělení na pravici a levici vzniká v době Francouzské revoluce v souvislosti se sporem o přiměřenost privilegií. Levici určoval boj proti arbitrárně stanoveným výsadám. Rozdíl mezi privilegovanými a neprivilegovanými se dnes ukazuje mimo jiné v otázce splácení závazků. Jak odhalila krize z roku 2008, ti opravdu privilegovaní – třeba mocní a bohatí v bankách – ve skutečnosti nic splácet nemusí. Pregnantně to vystihuje heslo „too big to fail“ (příliš velký, než aby mohl padnout). Dluhy bank byly nakonec pokryty z veřejných zdrojů. Pokud jde o dluh státní, Syriza postupně své stanovisko zmírňovala, až nakonec před volbami neslibovala žádnou variantu vypovězení dluhu, ale pouze vyjednání jiných podmínek pro jeho splácení.
Dohoda, již řecká vláda podepsala s takzvanou euroskupinou 20. února, naznačuje, že se zatím nepodařilo vyjednat možná ani kosmetické změny, ale jen nějaký čas navíc. Přitom se Řecko v dohodě distancuje od možnosti unilaterální akce, kterou připouštěl Lapavitsas, tedy například právě od jednostranného vypovězení dluhu. Na samotném závazku se nic nemění a ministr financí Janis Varufakis prostřednictvím médií záhadně ujišťuje věřitele, že Řecko svým závazkům – nesplatitelným dluhům – dostojí. Je jedno, zda se přikláníme k názoru řecké vlády, že uzavřením dohody vyhrála jednu bitvu, nebo zda dáme za pravdu těm, kteří tak jako komentátor John Cassidy konstatují jistou formu ústupku. Podobně mluví i člen ústředního výboru Syrizy Stathis Kouvelakis. Závěrem článku Ustupuje Syriza? připouští, že naděje leží mimo parlament, tedy v protestním hnutí, a to jen pár týdnů po volbách, které jeho strana vyhrála.
Usuzovat na zradu konkrétních odpovědných jednotlivců či celé Syrizy, jež z radikálního podloží přinejmenším vyrostla, by ovšem byla analytická chyba. Limity, s nimiž tu máme co dělat, jsou limity parlamentarismu. Jako standardní politická strana, která v souladu s ústavním pořádkem postavila vládu, se z těchto limitů ani vymanit nemohla. Možná není náhoda, že mytické trhy na vítězství Syrizy nezareagovaly negativně. Ostatně její recepty, z nichž některé začínají i pravicoví komentátoři hodnotit jako rozumné, mají za úkol stabilizovat ekonomiku, a tím pádem i stávající kapitalismus. Samotný ministr financí Varufakis říká: „Jsme marxisté, kteří musí zkusit zachránit evropský kapitalismus před ním samotným.“
Faktickou chybou by však bylo, kdybychom my, kdo nejsme v parlamentu, za každých okolností hledali odůvodnění pro správnost postupu levicové strany, a omezovali se tak na „umění možného“. Například není naším úkolem ospravedlňovat koalici Syrizy s vyhraněně protimigrantskou stranou Nezávislí Řekové s poukazem na reálpolitickou poučku, že jinak by vláda nevznikla. Pak bychom totiž museli mlčet, pokud by na oltáři vládnutí byli obětováni přistěhovalci. Česká sociální demokracie se bohužel v žádném ohledu nepodobá Syrize, ale nesledujeme obdobně chybnou logiku tehdy, když hledáme omluvy pro její pakt s oligarchou?
Parafrázujme filosofa Istvána Mészárose, jenž mluví o aktuálnosti socialistické ofenzívy. Měli bychom oponovat kapitálu nejen v parlamentu, ale „učit se“ od něj v tom smyslu, že se nebudeme omezovat na politiku. Kapitál má pod kontrolou parlament jako instituci, jejíž pravidla stanovil a jejímž prostřednictvím udržuje iluzi, že volby jsou tím momentem, kdy se rozhoduje o charakteru společnosti. V případě europarlamentu to platí extrémně: jsou do něj voleni zástupci, kteří jsou zbaveni zákonodárné iniciativy, zatímco rozhodovacími pravomocemi disponují nikým nevolené mimoparlamentní instituce, jako je třeba Evropská centrální banka. Ta během vyjednávání zatlačila na Tsiprasovu vládu tím, že přestala kupovat řecké dluhopisy. Jak je vidět, kapitál je primárně mimoparlamentní silou. Každodenní boj s námi navíc vede na pracovištích, skrze nastavení právních režimů, prostřednictvím policie, armády či škol – a právě zde musíme kapitálu vytvářet opozici. Socialistická hnutí se ve svých počátcích organizovala především mimo parlament tím, že zřizovala družstva, záložny, dělnické akademie a podobně.
Nevíme, do jaké míry se řecké vládě – pokud vůbec – podaří přehodnotit politiku škrtů. Zkušenost s parlamentární cestou prosazování změn ve druhé polovině 20. století by nás nicméně měla vést k pochybám o tezích, že emancipační změnu zařídí parlamenty, vlády či stranické aparáty. Nelze vyloučit, že vítězství ve volbách může sehrát v emancipačním boji epizodní roli. Pokud ovšem parlament považujeme za hlavní, neli jediné kolbiště, pak jen stvrzujeme současný status quo. Nepřistupujme na pravidla hry, ve které jako neprivilegovaní nemáme žádné karty v rukou, třeba tím, že se budeme při formulování a formování alternativ spokojovat s vidinou budování politické strany, která jednou vyhraje volby. V boji o hlasy voličů a příznivý mediální obraz v kapitalistickém režimu se nevyhnutelně přizpůsobujeme zvyklostem a pomalu opouštíme původní pozici boje proti privilegiím jako takovým. Mohlo by se snadno stát, že z celé řecké parlamentární revolty zůstane pouze Varufakisova rozhalenka. To nejzajímavější na dění v Řecku je přitom nadále mimoparlamentní protestní hnutí.
Autoři jsou aktivisté sociálních hnutí.