Haruki Murakami
Podivná knihovna
Přeložil Tomáš Jurkovič
Odeon 2014, 64 s.
Povídka Podivná knihovna je druhou krátkou prózou japonského spisovatele Haruki Murakamiho. Vychází v podobě malé úhledné publikace s výraznými ilustracemi německé výtvarnice Kat Menschikové. Text navazuje na předchozí autorovu tvorbu a nabízí dnes stále čtenářsky oblíbený murakamiovský magický realismus plný snů, fantastických podivných postav, tajemných podzemních chodeb a hádanek. Chybějí snad jen obvyklé odkazy na americkou populární kulturu, ruskou literaturu a jazz. Během hodinové, maximálně hodinu a půl trvající četby zjistíte, co se může stát malému chlapci, když se jen tak zbůhdarma potlouká knihovnou a bez rozmyslu požádá plešatého dědu o knihu zaměřenou na výběr daní v Osmanské říši. Kromě toho se zde potkáte s podobnými postavami, jaké se objevovaly v románech Hon na ovce nebo Pinball 1973. Povídka působí, že by mohla být obsahovým extraktem pětisetstránkového románu. Zvláštní pozornost si zaslouží ilustrace, které jsou v některých případech možná až příliš doslovné. Dvacet líbivých komiksových kreseb proměňuje celou knihu v lehce kýčovitý univerzální dárek jak pro čtenáře, kteří se doposud s Murakamiho tvorbou nesetkali, tak i pro věrné fanoušky, které každé nové dílo oblíbeného spisovatele potěší. Pokud byl právě tohle nakladatelský záměr, publikace ho naplňuje beze zbytku.
Olga Pavlova
Walter Mosley
Proti přesile
Přeložil Viktor Janiš
Aldente 2014, 181 s.
Afroameričan Sokrates Fortlow je bývalý vězeň, který si odseděl 27 let za vraždu a po propuštění se protlouká životem, jak to jen jde. Především ale pomáhá bližním – zejména černošským – žijícím na okraji zájmu společnosti. Postavu Sokrata využil Mosley ve třech povídkových souborech a Proti přesile je prvním z nich. Jednotlivé povídky na sebe navazují, a vzniká tak útvar podobný románu. Jméno Sokrates autor nevybral náhodou, protože hrdina má s postavou z Platónových dialogů jedno společné: snaží se konflikty řešit domluvou, násilí už zažil dost. A tak poskytne útočiště mladíkovi, který kohosi zabil, či rozmlouvá s mužem, jemuž hrozí rozpad manželství. A když se situace vyhrotí, neváhá jiného kriminálníka udat policii – je však potřeba najít dostatečně empatického policistu, který nebude udaného šikanovat. Asi nejlepší povídka Dějiny se odehrává během nepokojů v Los Angeles v roce 1992. Sokrates v ní černošskému knihkupci vysvětluje, že právě to, co dělá, představuje revoluci vzhledem k bělošským pravidlům a předsudkům. Některé příběhy se svým důrazem na smysl pro spravedlnost pohybují až na hranici kýče, Mosleyho vyprávění však vyniká uvolněností a schází mu potřeba pointovat za každou cenu. Pro českého čtenáře by ovšem možná bylo aktuálnější představit si Sokrata jako postaršího Roma, který se pokouší dát lidem kolem sebe naději.
Jiří G. Růžička
Franco Moretti
Grafy, mapy, stromy. Abstraktní modely literární historie
Přeložila Olga Čaplyginová
Karolinum 2015, 122 s.
Po úspěchu edice Limes přidává nakladatelství Karolinum k novým, většinou historicky orientovaným řadám (Medievistika, Orální historie a soudobé dějiny, Politeia) také Studia nových médií. I tato edice se opírá v prvé řadě o překlady. Jako první titul přináší monografii Franka Morettiho Grafy, mapy, stromy. Volba je to zajímavá z několika důvodů. Sám Moretti nepatří mezi novomediální, ale literární teoretiky a jeho monografie rozhodně není syntetickou ani úvodovou knihou. Jde o stručnou a vyhraněnou analýzu konkrétních inovativních přístupů k literární historii, která vychází z Morettiho na první pohled překvapivého a kontroverzi vyvolávajícího zaměření na přírodní vědy. Grafy z názvu knihy přebírá z kvantitativní historie, mapy z geografie a vývojové stromy z evoluční teorie. Přírodními vědami se však neinspiruje jen při vizualizaci výzkumných výsledků. Kniha totiž nabízí specifický model myšlení – je ukázkou plodné komunikace mezi přírodními a humanitními vědami. Například představa větvení umožňuje překonat lineární schémata a nahlížet zcela nově na periodizaci literárních dějin, vytváření kánonů či vznik literárních žánrů. Se závěrečnými větami z doslovu Josefa Šlerky, který celou edici řídí, nelze než souhlasit: „Druhá polovina minulého století přinesla v přírodních vědách silný vliv věd humanitních a sociálních. Podle všeho se v první polovině toho současného dočkáme obráceného pohybu. Zdá se, že přicházejí zajímavé časy.“
Václav Janoščík
Thomas Mann
O sobě. Autobiografické spisy
Přeložil Milan Váňa
Academia 2014, 537 s.
„Prosím vás, abyste nezapomínali, že to vše říkám jen proto, abych vysvětlil svůj odpor k autobiografii,“ uvádí Thomas Mann v úvodu souboru autobiografických spisů. Vystihuje tak podivuhodné spojení vůle k dílu a oddanosti k práci, mezi něž se zadními dveřmi vkrádá i náznak poněkud komplikovanějšího vztahu autora a vypravěče. A přiznaný smysl pro vlastní velikost – Manna pozdně měšťanská éra zajímá jako období fascinujících géniů, k nimž se sám vědomě, i když nevyřčeně počítá. Kniha zahrnuje tematicky i faktograficky se překrývající Mannova vyprávění o životě, tragické i radostné osobní momentky, kvazirecenze vlastních děl a vysvětlování okolností jejich vzniku. Životopisné črty zobrazují rozporuplného fatalistu, který chápe nemoc a smrt jako komplement vědění a života, ale bdění naopak jako „bojový stav k ochraně spánku“. Z ostatních fragmentů – projevů, dopisů, zpráv – se navíc dozvídáme o autorově poměru k lecčemu – od inflace přes psychoanalýzu a alkohol až k jeho způsobu práce. Podobné čtení se však pro obyčejného Mannova obdivovatele může stát postradatelným: celými Spisy vede stopa romantizace sebe sama a mytizace vlastního životního příběhu. Ve sborníku je tak zřejmě nakonec tím nejcennějším množství nečasových úvah i dodnes naléhavých otázek, které okultista Mann prokládá neblahými prognózami: třeba když hovoří o studené válce jako o „chronickém konfliktním stavu“, vedoucím k podlehnutí pokušení vyhánět čerta ďáblem a k novým formám fašismu.
Johana Kotišová
Tara Fuki
Winna
CD, Indies Scope 2014
Zpívající violoncellistky, skladatelky a básnířky Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz se na svém novém albu vracejí ke kořenům, z nichž před čtrnácti lety vyrostly do krásy debutem Piosenki do snu: dva hlasy, dvě cella, zpěv téměř beze zbytku v polštině… Hudba pro melancholická odpoledne v literárních kavárnách i pro alternativní festivaly. Na deskách vábí intenzitou vyvěrající z hlubokého přitakání tichu, prostotou, za níž se skrývají roky dřiny, samozřejmostí, jíž lze dosíci jen neuspěchaným rozvíjením spontánního, usebraného improvizování. Vydavatel sídlící v jihomoravské vísce Dolní Loučky upřesňuje: „Aktuální kolekce devíti skladeb se nese ve velice intimní a naléhavé atmosféře podzimu a deště. Její jemná rytmická repetitivnost vybízí k hlubšímu vnímání pomíjivosti času a ve spojení s uhrančivými vokály nás vrací na prvopočátek, ve kterém vše teprve vzniká.“ Člověk má nutkání zadržet dech, aby nešťastnou náhodou ten fragilní rodící se svět nesfoukl jako svíčku. Dámy samy na svém webu nenechávají nikoho na pochybách: „Hudba Tara Fuki je naprosto svébytná (…), křehce dynamická a výrazově nesmírně bohatá. Obohacená o otisky různých hudebních stylů s příchutí dálek, vytváří originální krasohled ženského nitra. (…) Hudba z pavoučích vláken země snů tiše rozplétá melancholický eros krajiny… v něm odkrývá hlasy, které konejší…“ Roky jsem neslyšel nic tak nelidského.
Petr Ferenc
Divočina
Wild
Režie Jean-Marc Vallée, USA, 2014, 115 min.
Premiéra v ČR 5. 3. 2015
Adaptace memoárového bestselleru esejistky Cheryl Strayed, ve kterém popisuje pěší túru ze Spojených států do Kanady, je zjevná oscarová návnada od Reese Witherspoonové, která hraje hlavní roli a celý film produkovala. Scénář navíc napsal spisovatel Nick Hornby a režie se ujal Jean-Marc Vallée, který loni dovedl k oscarovému výkonu Matthewa McConaugheye v Klubu poslední naděje. Na zlatou sošku ovšem herečka nakonec nedosáhla, i když její výkon je vzorně usilovným pokusem o plastický portrét silné ženy procházející zásadní životní proměnou. Potíž ovšem může být už v tom, že filmová Cheryl Strayed je sice silná hrdinka, nicméně je výsledkem poněkud problematických představ hollywoodských tvůrců o tom, jak mají takové postavy vypadat. Ze začátku totiž vychází z modelu romantických komedií a ženských dramat, kde hrdinky působí jako naivní, impulsivní, bezradné a v principu závislé bytosti, které se teprve postupně a obvykle přes řadu trapných situací dopracovávají k samostatnosti. Podobně Strayed nejprve nedokáže ani uzvednout krosnu, samozřejmě plnou zbytečných věcí, a na konci si může gratulovat, že alespoň něco v životě dokázala – i když je to jen náročná pěší túra. Také emocionální přerod, který je ve filmu ukázaný pomocí konfrontací s flashbacky z hrdinčiny minulosti, může sice působit uměřeně a bez přehnané sentimentality, ale jen pokud ho poměřujeme s hysterickou emocionalitou mnoha melodramat na podobné téma.
Antonín Tesař
Martin Kolarov, Filip Dvořák
HashtagNike
Galerie Jelení, Praha, 4.–26. 3. 2015
Doprovodný text k výstavě HashtagNike Filipa Dvořáka a Martina Kolarova vystavěl vedoucí jejich ateliéru Marek Meduna v bodech. V podobě návodu, jak uspět jako současný umělec, zkombinoval upřímnost a podvratnost tak obratným způsobem, že jde o téměř nenapadnutelnou rétoriku. „Buďte příjemní, okolo vás jsou kolegové, kurátoři, šéfové institucí. Pamatujte si, jejich paměť je veliká a jistá míra ješitnosti se nevyhýbá ani jim. Také oni jsou lidé, kteří čekají na vlídné lidské slovo“ (bod 13). Kolarov a Dvořák si mohou být jisti, že si nezvolili špatný ateliér – oba o své práci mluvili bez ostychu a vstřícně. Přátelsky popkulturními kódy a dobře známými historickými odkazy, které vtiskli do několika objektů asociujících virtuální prostředí, se mladí umělci s lehkostí a otevřeností přihlásili k neoddiskutovatelné touze po soudržnosti. Jako studenti ateliéru Jiřího Černického a Marka Meduny využívají pro svá sdělení formy umění již dávno ospravedlněné svými pedagogy. Do prostoru vedle zmíněných objektů umístili kreativně adjustované fotorámečky s videi, která mají zpřítomňovat tenkou hranici mezi vizualitou postinternetové doby, svým způsobem obsahující kritický apel, a „skutečnými“ reklamními obrazy. Ačkoli vedení ateliéru představuje kriticko-ironizující náboj, Filip Dvořák a Martin Kolarov stavějí vůči skutečnosti absorpci, která výslovně kritický výraz pohlcuje, ale také vychází z hledání pocitu jistoty a smyslu.
Denisa Bytelová
Arrigo Boito
Mefistofeles
Státní opera, Národní divadlo Praha, premiéra 22. 1. 2015, psáno z reprízy 10. 3. 2015
Mefistofeles vstoupil do dějin literatury jako veleúspěšný Luciferův vyslanec, který zvládne plnit i ta nejsmělejší přání lidského pokolení. O posmrtný pobyt v náručí Boha chce připravit i životem otráveného Fausta. Mefistofeles v opeře Arriga Boita, libretisty několikanásobně proslulejšího Giuseppa Verdiho, má už v papírové podobě poněkud užší ramena než v Goethově předloze či opeře Charlese Gounoda. A v režii Ivana Krejčího ve Státní opeře je to spíš vtípky sršící, užvaněný dohazovač. Scéna kombinuje zrcadlovou strohost otáčivého jeviště s civilností kostýmů a podivně metaforickou doslovností (například houfy realisticky provedených mimin na pitevních stolcích při scéně, kdy se Margherita vyzpívává ve vězení z vraždy svého dítěte a matky). Chvíle nepozornosti, při nichž si divák řeší svá soukromá „proč“ nad výtvarným pojetím, je však nutno přičíst na vrub hlavně průměrným výkonům sólistů. Pisklavá kdysidiva Eva Urbanová by se možná už pomalu měla odebrat do pěveckého důchodu. Silnou stránkou jsou naopak sbory: operní sbor Národního divadla a chlapecký Pueri gaudentes pod vedením Martina Buchty, Adolfa Melichara a Zdeny Součkové. Alespoň místy tak diváci díky nim mohou mít pocit, že hlavním tématem opery je souboj dvou nejmocnějších sil světa: dobra a zla. Zbylé hodiny představení se ovšem dají přečkat jen s vyhlídkou chlebíčků a šampaňského. Přestávky jsou naštěstí hned dvě.
Martin Zajíček