Rituální literatura

Stvořitel snů H. P. Lovecraft

Kapitola z knižního eseje francouzského spisovatele se věnuje rituálnímu charakteru tvorby H. P. Lovecrafta a jeho vlivu na ostatní autory i jiné druhy umění. Dopad jeho díla „na čtenářovo vědomí je brutální, drsný, děsivý a rozptyluje se nebezpečně pomalu“.

Vytvořit velký lidový mýtus znamená vytvořit rituál, na nějž čtenář netrpělivě čeká, který znovuobjevuje s rostoucím potěšením, pokaždé sveden opakováním lehce pozměněnými slovy, jež cítí jako další prohloubení.

 

Literární náboženství

Prezentováno takto se vše jeví skoro jednoduše. A přitom úspěchy jsou v dějinách literatury vzácné. Nejsou ve skutečnosti snazší než založit nové náboženství. Abychom si udělali představu, oč běží, museli bychom osobně zakusit pocit frustrace, který zachvátil Anglii po smrti Sherlocka Holmese. Conan Doyle neměl na vybranou: musel svého hrdinu oživit. Když se on sám odevzdal smrti, proběhl světem pocit rezignovaného smutku. Nezbývalo než se spokojit s padesátkou existujících „sherlockovských“ příběhů. Nezbývalo než se spokojit s pokračovateli a komentátory. Přijímat s odevzdaným úsměvem nevyhnutelné (a občas zábavné) parodie a nostalgicky toužit po nemožném natažení jádra, samotného srdce mýtu. Po tom, že se objeví starý kufr indického vojska, v němž se zázračně podařilo zachovat dosud nevydané „Sherlocky“.

Lovecraft, jenž Conana Doylea obdivoval, dokázal stvořit zrovna tak populární, živý a neodolatelný mýtus. Říká se, že oba muži měli společný pozoruhodný vypravěčský talent. Jistě. Ale jde i o něco jiného. Ani Alexandre Dumas, ani Jules Verne nebyli průměrní vypravěči. Přesto nic z jejich díla nedosahuje významu detektiva z Baker Street.

Příběhy Sherlocka Holmese se soustředí kolem postavy, zatímco u Lovecrafta se nesetkáme s žádným opravdovým lidským exemplářem. To je jistě významný, velmi významný rozdíl, ne však skutečně zásadní. Můžeme jej přirovnat k rozdílu mezi teistickým a ateis­tickým náboženstvím. Jejich opravdu základní společný rys, v pravém slova smyslu náboženský, je právě tak těžko definovatelný – a dokonce bezprostředně porovnatelný.

Za povšimnutí stojí ještě jeden drobný rozdíl – bezvýznamný pro literární historii, tragický pro Lovecrafta osobně – Conan Doyle měl dostatečnou příležitost si uvědomit, že se právě stává stvořitelem zásadního mýtu. Lovecraft ne. Ve chvíli, kdy umírá, je plně přesvědčený, že jeho dílo bude zapomenuto spolu s ním.

A to přesto, že už má žáky. Jen je za ně nepovažuje. Jistě, dopisuje si s mladými spisovateli (Blochem, Belnapem či Longem), ale neradí jim, aby se vydali stejnou cestou. Nedělá ze sebe učitele ani vzor. Jejich první pokusy přijímá s příkladným taktem a skromností. Je jim opravdovým přítelem, zdvořilým, milým a přívětivým, nikdy nevystupuje jako duchovní mistr.

 

Starý gentleman z Providence

Lovecraft, který nikdy nenechal dopis bez odpovědi, nesnižoval se k připomínání dluhů, pokud mu nezaplatili za redakční práci, který soustavně podceňoval svůj přínos novelám, jež by bez něj nespatřily světlo světa, tento Lovecraft se celý život choval jako opravdový gentleman.

Ovšemže toužil stát se spisovatelem. Ale nestál o to za každou cenu. V roce 1925 v jakési těžké chvilce napsal: „Jsem skoro úplně rozhodnut nepsat už žádné povídky, nýbrž, budu­li v patřičném rozpoložení, pouze snít a neztrácet čas něčím tak nevkusným, jako je sepisování svého snu pro stádo čuňat. Došel jsem k závěru, že literatura není vhodným cílem pro gentlemana a že psaní musí být považováno výhradně za elegantní umění, jemuž je nutné se věnovat s rozvahou a bez rutinního rytmu.“

V psaní nicméně naštěstí pokračoval a jeho nejlepší povídky vznikly až po tomto dopisu. Až do konce však zůstane především „starým gentlemanem z Providence“. A nikdy, rozhodně nikdy nebude profesionálním spisovatelem.

Možná že Lovecraftova osobnost částečně fascinuje právě proto, že jeho hodnotový systém je zcela protikladný našemu. Od základu rasistický a otevřeně reakcionářský Lovecraft oslavuje puritánské zábrany a „přímé erotické projevy“ považuje pochopitelně za odporné. Je přesvědčeným odpůrcem obchodnického ducha, pohrdá penězi, demokracii považuje za hloupost a pokrok za iluzi. Slovo „svoboda“, které tak milují Američané, v něm vyvolá nanejvýš posmutnělý úšklebek. Celý život si uchová typicky aristokratickou schopnost pohrdat lidstvem jako celkem a přitom být nanejvýš zdvořilý ke konkrétním jednotlivcům.

Ať už je to, jak chce, všichni, kteří měli s Lovecraftem kdy co do činění jako s člověkem, pocítili hluboký zármutek, když se dozvěděli o jeho smrti. Robert Bloch například napíše: „Kdybych věděl, jaký je jeho skutečný zdravotní stav, plazil bych se do Providence třeba po kolenou, jen abych ho uviděl.“ August Derleth věnuje zbytek svého života shromažďování, editaci a posmrtným publikacím fragmentů textů zesnulého přítele.

 

Ve víru absolutního děsu

A tak se díky Derlethovi a několika dalším (ale hlavně Derlethovi) Lovecraftovo dílo dostane na oči. Dnes má podobu ohromující barokní stavby o několika rozlehlých a přepychových patrech či soustavy koncentrických kruhů, v jejichž středu zeje vír absolutního děsu a absolutního úžasu.

– První, vnější kruh: dopisy a básně. Jen částečně publikované a ještě méně přeložené. Je pravda, že Lovecraftova korespondence je úctyhodná: asi sto tisíc dopisů, z nichž některé mají třicet či čtyřicet stran. Básně dodnes nevyšly v žádném souborném vydání.

– Druhý kruh by obsahoval novely, na jejichž tvorbě se Lovecraft podílel, ať už byl text od začátku koncipován jako spolupráce (například s Kennethem Sterlingem či Robertem Barlowem), nebo šlo o revizi textu jiného autora (bylo to bezpočtukrát; význam Lovecraftovy práce se liší případ od případu, někdy šlo až o celkové přepsání textu). Sem bychom mohli přidat novely, které napsal Derleth podle poznámek a úryvků, jež Lovecraft zanechal.

– Ve třetím kruhu se dostáváme k novelám, které napsal Howard Phillips Lovecraft osobně. Zde má pochopitelně váhu každé slovo; vše již bylo vydáno a nelze doufat, že by textů přibylo.

– Nakonec můžeme, a to nijak svévolně, narýsovat čtvrtý kruh, absolutní jádro lovecraftovského mýtu, jež tvoří to, čemu i ti nejuvážlivější lovecraftovci pomalu proti své vůli nadále říkají „velké texty“. Jmenuji je čistě pro potěšení, včetně roku sepsání.

Volání Cthulhu (1926)

Barva z kosmu (1927)

Hrůza v Dunwichi (1928)

Šepot v temnotách (1930)

Hory šílenství (1931)

Sny v čarodějném domě (1932)

Stín nad Innsmouthem (1932)

Stín z času (1934)

 

Stroj na snění

Nad celým dílem H. P. Lovecrafta se – mimo jiné – vznáší jako mlžná atmosféra zvláštní stín jeho vlastní osobnosti. Aura kultu, jež obklopuje jeho osobu, činy, každý sebemenší zápisek, nám může připadat přehnaná, nebo dokonce morbidní. Okamžitě však změníme názor, a to garantuji, jakmile se ponoříme do „velkých textů“. Je přirozené, že máme tendenci vzdát úctu kultu člověka, který nás obdařil takovými skvosty.

Střídající se generace lovecraftovců to nezanedbaly. Jak už to bývá, stala se postava poustevníka z Providence takřka stejně mytickou jako jeho vlastní výtvory. A co je na tom nádherné především: žádný z pokusů o demytizaci neuspěl. Žádná „střízlivá“ biografie nedokázala rozptýlit auru patetické podivnosti, jež jeho postavu obklopuje. A Sprague de Camp musí po pěti stech stranách přiznat: „Kdo byl H. P. Lovecraft, jsem tak docela nepochopil.“ Ať už se na věc díváme z jakékoli stránky, Howard Phillips Lovecraft byl opravdu velmi výjimečná bytost.

Lovecraftovo dílo je možné přirovnat ke gigantickému stroji na snění neslýchaného objemu a působivosti. Klid a rezervovanost nemají v jeho literatuře místo; dopad na čtenářovo vědomí je brutální, drsný, děsivý a rozptyluje se nebezpečně pomalu. Při druhém čtení se nic výrazně nemění, nanejvýš si dokážeme položit otázku: Jak to dělá?

V Lovecraftově případě není taková otázka ničím urážlivá ani směšná. Jeho dílo je totiž v porovnání s „normální“ literaturou charakteristické právě pocitem jeho žáků, kteří mají dojem, že budou­li se pečlivě držet „ingrediencí“, jež jim mistr ukázal, mohou přinejmenším teoreticky dosáhnout výsledků stejné nebo i vyšší kvality.

Nikdy nikdo vážně neuvažoval o tom, že by navázal na Prousta, pokračoval v něm. Love­craft ano. Nejde o žádné druhotné dílo ve stylu pocty nebo parodie, ale o skutečné pokračování. To je v moderní literární historii jedinečný případ.

Role „stvořitele snů“, již zastával Lovecraft, se navíc neomezuje na literaturu. Jeho dílo, přinejmenším ve stejné míře jako dílo Roberta E. Howarda, i když méně přímo, způsobilo převrat v oblasti fantastické ilustrace. Dokonce i rock, styl ve vztahu k literatuře většinou opatrný, mu vzdal čest – byla to pocta jedné mytologie mytologii jiné. A pokud jde o vlivy Lovecraftových textů na architekturu a film, citlivý čtenář je objeví hned. Skutečně se jedná o celý nový svět, který je třeba vystavět.

Z toho vyplývá důležitost základních cihel a techniky propojení. Aby byl dopad dlou­­­
hodobější.

 

Z knihy Contre le monde, contre la vie přeložili Sára VybíralováAlan Beguivin. Mezititulky jsou redakční.