Zemanova válka s médii

Prezidentův tvrdý boj o správnou, vyváženou tvář České televize (ČT) a její zkrocení zrušením koncesionářských poplatků má dvě odlišné roviny. Ta první je ryze osobní a psychologická. Miloš Zeman je jako hlava státu uražen tím, že mu veřejnoprávní médium nevěnuje pozornost doma ani v zahraničí. A to zejména tehdy, když má úspěch, jako se to stalo ve Washingtonu, kde Zemanovi tleskala izraelská lobby v Americe dokonce vestoje (že Zemana v USA nechtěl jinak nikdo přijmout, už prezident nezdůrazňoval). Osobní nenávist k televizi je ale hlubší, protože je to právě televize, která často jen tím, že je u toho, odhaluje prezidentovy maléry a přešlapy a je ústy mnoha hostů i publicistů k prezidentovi kritická (o veřejnoprávním rozhlasu to platí už dávno).

Druhá rovina konfliktu je také velmi osobní, ale k tomu přece jen i političtější. Miloš Zeman po svém „pussy trapasu“ v Hovorech z Lán utrpěl vážnou ránu na svém mediálním obrazu a veřejné popularitě. I jeho poradci, kteří jinak nemají příliš velký vliv, prezidenta nakonec přesvědčili, že je načase tento ošklivý obraz změnit a popularitu znovu vytáhnout vzhůru. A tak vzniká obraz nový, obraz trpícího prezidenta, který je kvůli zlovůli komentátorů a mediálních pracovníků zostouzen a pomlouván, ačkoliv to s národem vždy myslí dobře a svět ho uznává coby velkou osobnost mezinárodního významu. Vytváření představy o štvané a nespravedlivě pomlouvané osobě je obvyklá metoda, jak aktivizovat vlastní přívržence, ale i ty, kterým by byl Zeman dávno lhostejný. Ostatně Václav Klaus přežil svoji politickou klinickou smrt na podzim roku 1997 jenom díky tomu, že se mu podařilo přesvědčit voliče o nefér spiknutí, které se vůči němu v Občanské demokratické straně a ve spolupráci s Hradem a dalšími stranami údajně vytvořilo. Zeman dnes používá stejnou zbraň, jen s tím rozdílem, že jeho útok je veden proti veřejnoprávní televizi, nikoli primárně na politické soupeře, oponenty, kritiky.

Prezident už od svého inauguračního projevu vyhlásil válku kritickým novinářům a hloupým komentátorům. Existuje ale jedna výjimka. Vůči médiím vlastněným podnikatelem v oboru chemie a zemědělství Andrejem Babišem Zeman příliš kriticky nevystupuje, přestože Lidové noviny a Mladá fronta prezidenta zrovna nevychvalují. Vůbec je Zeman Babišovi stále častěji velmi příznivě nakloněn, což by se mělo brzy odrazit i na stránkách MF Dnes, kde by své pravidelné politické úvahy měl tisknout prezidentův muž na problémy zahraniční politiky – Hynek Kmoníček.

Afinita nebo dokonce jistá politická filia­ce nabízí mnoho zajímavých možností nejen prezidentovi, ale i Babišovi, který má stále největší šanci stát se budoucím premiérem. Bezproblémový reciproční vztah mezi prezidentem a budoucím premiérem usnadní práci oběma, a to téměř ve všem. Zemanův boj za očištění svého mediálního obrazu má tedy mnohem silnější politické pozadí, než je pouhá osobní pomsta hlavy státu na těch, kteří ho v médiích nemají rádi.

Babiš Zemana fascinuje podobně jako samotné voliče. Takovou úctu, jakou mu Zeman prokazuje, měl u něho jen Václav Klaus, kterého považoval za rovného soupeře. Jinými slovy: Zeman vždy zdůrazňoval, že Klaus je stejně inteligentní jako on, což bylo důležitější než to, co konkrétně Klaus dělá a říká (tedy že dělá špatnou politiku, která není vpravo ani vlevo). Tento sebevztah – potvrzení své velikosti tím, že ji vidím ve velikosti druhého, kterého veřejně uznám, jakási pseudohegelovská logika pána a pána – funguje u Zemana i v případě Babiše. Ne že by Zeman sebe považoval za stejně úspěšného podnikatele, ale Babiš mu imponuje především proto, že tvrdohlavě, ba právě svéhlavě šplhá na vrchol, ať už se o něm říká cokoliv. Svéhlavost je to, co Babiše a Zemana ve skutečnosti nejvíce spojuje, a právě proto je jejich nenápadné bratření nebezpečné.

O televizi tedy ani v nejmenším nejde. Její dramaturgie, o niž se tolik stará Zemanův aktivní fámulus Jan Veleba, nebo kvalita zpravodajství a publicistiky jsou jen zástupné problémy. O co ve skutečnosti v pozadí této mediální mlhy běží, je pomalé ustavování přicházející konfigurace české politiky. Jde o budoucí rozdělování vlivu a moci, na němž zjevně pracují prezident i ­premiér čekatel společně.

Sledujme tedy bedlivě a bez přestání spíše toto bratření mocných než směšné stesky nad tím, že tiskovka prezidenta neteče do hlav koncesionářů v přímém přenosu nebo že Pečený sněhulák byl „dekadentní pořad“, za který by dle Veleby neměli koncesionáři platit. Útok na televizi je směšný, propadnutí Zemana Babišovi už žádná legrace není.

Autor je komentátor Hospodářských novin.