Liberté, égalité, Beyoncé - literární zápisník

Dámy a pánové,

několik odstavců, které jsem si pro tuto příležitost připravil, může bohužel působit poněkud filosoficky. Pojednávají obecně o zážitku svobody, jak se jeví obyvateli střední Evropy po pětadvaceti letech takzvané společenské transformace. Nenechte se odradit, neodcházejte: čím filosofičtější a odtažitější přemítání bývá, tím veselejší výsledky skýtá.

Jestliže je Bezmocným zaručena svoboda projevu, svoboda vyjádřit cokoli dle libosti, znamená to, že si Mocní uvědomili svoji svobodu neposlouchat. Nebo poslouchat jen to, co se jim líbí. Bezmocným na druhou stranu nezbývá než poslouchat a jednoduše polykat to, co jim nabídnou masmédia. Tedy to, co vyhovuje Mocným, aby Bezmocní polykali. Tolik k svobodě projevu; ještě že ji máme a víme, že není zadarmo.

Svoboda je vůbec podivuhodná věc. Těžko uchopitelná, obtížně definovatelná. Myslím si však, že ona sama jako abstraktní pojem sám o sobě nestačí. Musí tu být ještě nějaký další princip, který s univerzální idejí svobody neoddělitelně souvisí. Takový, který je podmínkou svobody a zároveň je jí podmíněn. Tímto principem mám na mysli – spravedlnost.

Bez principu spravedlnosti máte neomezenou svobodu; tolik svobody jako lev uprostřed džungle. Nebo jako nahý člověk v téže džungli (obývané též lvy).

Bez principu spravedlnosti máte svobodu stát se milionářem.

Bez principu spravedlnosti máte také svobodu prodat svou ledvinu – nebo zemřít zimou a hladem.

Svoboda je principem a zákonem Přírody – a je přirozená každé živé bytosti, která si uvědomuje sebe samu. Jenže jednotlivá bytost sama o sobě nevydrží naživu příliš dlouho, lze­li si ji vůbec ve skutečném světě představit. Jednotlivec tak absolutní jako pomyslný Robinson Crusoe je podle mne nemyslitelný. Robinson možná je ideál vše přežívajícího šéfa, každopádně je šéfem bez šífu. I na vrcholu svého budovatelského úsilí zůstává Robinson pouze trosečníkem.

Aby spasil svoji duši, nebo alespoň žaludek, musí skutečný člověk spolupracovat s ostatními. A z kooperace více jedinců povstávají pravidla, jistý druh spravedlnosti. Ta je podmíněna společensky obývaným prostorem a časem – sdíleným prostředím k životu.

Je­li pouhé přežití lidského jedince založeno na jeho socializaci, pak pojem spravedlnosti není jen jakýmsi dalším milníkem na cestě evoluce, ale jeho uskutečnění je čirou nutností pro zachování lidstva jako druhu. A toto druhové přežití může být i absolutní cenou za absolutní svobodu; bez rozdílu, zda patříte mezi Mocné či Bezmocné.

Vyhladovělá a ponížená individua zbavená základního pocitu bezpečí, zbavená jakéhokoli důstojného živobytí, zbavená tedy naděje a vyhlídky na další den: taková individua přestávají být lidskými jedinci a nikoli náhodou je zmiňuji ve středním rodě. Jsou redukována na svůj biologický instinkt, na zvířata připravená buď se požrat navzájem, nebo vyhynout.

Každý desátý školák v mé vlasti si nemůže dovolit oběd. Co si asi pomyslí takový žák, když ho učí o principu svobody? Možná si nad tím láme hlavu, zatímco čeká, než se naobědvají jeho šťastnější spolužáci, jejichž rodiny si to zatím mohou dovolit. Možná z toho časem vyvodí nějaké důsledky.

Řekl bych, že pro takové dítě spočívá pojem svobody hlavně v představě vydatného jídla a v pocitu, že není vyloučeno z kolektivu „normálních“ dětí. V každém případě jsou to také tyto děti, kdo svým vlastním žaludkem platí za Svobodu ­někoho docela jiného.

Děkuji vám za pozornost.

Autor je spisovatel.