Ústřední osobností porevoluční české science fiction je bezpochyby spisovatel Ondřej Neff. Ve druhé polovině devadesátých let uveřejnil několik publicistických textů na pomezí prognostiky a scifistické spekulace. Kromě výhledů do 21. století či zamyšlení nad kyberpunkem v nich formuloval i vlastní metafyzickou koncepci.
„… brzy bude vskutku každý chápat, že idea unitárního světa je iluze, takže – v důsledku – organizace typu OSN je absurdní nesmysl přinejmenším v té podobě, jak funguje, lépe řečeno nefunguje dnes. Myslím, že OSN nepřežije ani první desetiletí jednadvacátého století a bude nahrazena mezinárodními soustavami na bázi akciových společností, do nichž budou vstupovat státy a nadstátní korporace na bázi ekonomické a mocenské mohutnosti. Jen takové organizace budou schopny udržet pořádek v různorodém světě. Nemyslím, že bude jen jedna. (…) Všechna zmíněná mocenská centra disponují atomovou zbraní. Ta v tomto složitém systému bude – a nejednou – použita v lokálních válkách, předpokládám, že v první polovině příštího století, avšak ne dříve než za dvacet let. Pro atlantické společenství bude mít použití atomových zbraní blahodárný dopad – jistě uspíší proces očištění od mnohých iluzí, které doposud atlantické myšlení zatěžují.“
Takhle vypadá jedna z prognóz, které Ondřej Neff představil ve své přednášce Jaké bude 21. století? z roku 1996. Asi nejvlivnější porevoluční český spisovatel science fiction se textům balancujícím na hraně prognostické publicistiky a ryzí scifistické spekulace věnoval celou druhou polovinu devadesátých let. Vyjadřoval se v nich k současné společnosti, technologiím a civilizaci a pouštěl se i do metafyzických úvah. Dá se říct, že se díky tomu stal hlavním ideologem tehdejšího českého scifistického fandomu. Neffovy texty ostatně dobře souzní s cynismem dosud populární linie akční české scifi od Jiřího Kulhánka přes Štěpána Kopřivu po Františka Kotletu. K Neffovým východiskům tito autoři přidali vlastně jen ironický odstup.
Důvěra v technologie
Jak naznačuje už úvodní citát, Neffovo myšlení je příkrou antitezí levicové intelektuální tradice. V cyklu Zakázané technologie (1995––2000), který vycházel na pokračování v časopise Ikarie, autor často s opovržením píše o občanských aktivistech, kteří z iracionálních důvodů brání technologickému pokroku. V mnoha jeho článcích vydávaných ve sbornících Klon ’95–’99 (1995–1999) se opakuje obsedantní myšlenka: slovo „lidstvo“ je vlastně bezobsažné, protože „světová populace je strukturována na bezpočet společenstev, která se navzájem liší často víc než mravenci a labutě“. Tyto vyostřené teze mají ale celkem pozoruhodné myšlenkové pozadí, které souvisí s kořeny scifi žánru.
Neff totiž zároveň není ani pravicový utopista. Ve svém nejprovokativnějším textu, nazvaném Podobenství o světě, o vědě, literatuře, scifi i o mně samotném (1997), má – kromě spisovatelů scifi – sympatie pouze pro vědce. Ty přirovnává k lovcům, kteří pomocí světel loučí pronikají temnotou lidské nevědomosti. Ze zmíněných pseudoprognostických úvah v přednášce Jaké bude 21. století? nebo v Zakázaných technologiích také čiší nesmírná důvěra v technologie, které jsou chápány jako základna celého civilizačního organismu, na nějž se nabalují různé podoby společenských norem a morálky coby odvozená nadstavba. V komentáři k Zakázaným technologiím z roku 1996 Neff například mluví o mravním znepokojení, které v mnoha lidech v minulosti vyvolala myšlenka krevní transfuze, dnes běžné medicínské praxe. Úvodem citovaná teze, že lokální použití atomové zbraně bude mít na západní společnost očistný účinek, se také nese v tomto duchu. Nejsou to věda a technika, které musejí dodržovat morální normy, ale naopak je to morálka, která se nutně přizpůsobuje vědeckotechnickému pokroku.
Lavina zvaná čas
Asi nejlépe ukazuje Neffův vztah k etice jeho úvaha o kyberpunkových textech Williama Gibsona. Neff byl Gibsonem dlouhodobě fascinován, věnoval mu řadu textů, a dokonce přeložil jeho přelomový román Neuromancer (1984, česky 1992). Gibsonovy prózy bývají někdy interpretovány jako dystopie, s čímž Neff polemizuje ve svém textu Ještě o kyberpunku (1996): „Často se setkáme s názorem, že Gibsonovy vize jsou pesimistické. Gibson sám se na toto téma vyjádřil v San Francisco Bay Guardian (18. srpna 1993), že ano, že jeho vize je pesimistická, ovšem – cituji: ‚Pokud jste velmi pohodlný občan ze střední třídy.‘ Jinak, jak tvrdí, to v jeho světě všechno funguje velmi dobře. (…) Jestli nás scifi něčemu naučila, a pokud možno i kontakt s kyberprostorem, jemuž jsou mnozí z nás vystaveni, pak je to adaptace na sílící tlak laviny zvané čas. Peklo je děsivé jen pro ty prokřehlé čumily za oknem, pro ďábly je v něm příjemně teploučko.“
Klíčová otázka samozřejmě zní, co přesně je onen „sílící tlak laviny zvané čas“. Na tuto otázku Neff nabízí překvapivě propracovanou odpověď ve svém textu Hledání plechovky vepřového v nitru červeného trpaslíka (1996). Na základě podnětů převzatých z knihy Stanisława Lema Summa technologiae (1964, česky 1995) tu Neff vypracovává koncepci, kterou lze bez nadsázky označit za spekulativní metafyziku. Uvažuje v ní totiž o základních vlastnostech hmoty, prostoru, času, skutečnosti a možnosti. Lem si nezávazně pohrává s možností, že v samotné hmotě je možná uložena potencialita veškerých jejích potenciálních realizací. Takto například v atomu vodíku jsou nějak obsaženy možnosti stávat se vodou a dalšími tisíckrát složitějšími entitami.
Tahle idea připadá Neffovi smysluplná. S vědomím toho, že se pouští na velmi nejistý filosofický terén, na jejím základě buduje vlastní metafyzickou představu. Kromě Lemovy potenciality vkládá do hmoty ještě jednu vlastnost, které říká frenezie. Oproti pasivní potencialitě je podstatou frenezie aktivita – jde o sílu, která pudí hmotu k tomu, aby své možnosti uskutečňovala. Hmota je podle Neffa strukturovaná právě na základě různých potencialit, k nimž náleží různé frenezie. V důsledku toho se mohou různé protichůdné frenezie vzájemně srážet a bránit jedna druhé v dovedení aktualizačního potenciálu do konce. Z hlediska frenezie pak lze redefinovat i pojmy prostoru a času. Čas je určován právě aktualizacemi různých potencialit přítomných uvnitř různých autonomních segmentů hmoty. Přítomnost je momentální, křehký rovnovážný stav mezi různými segmenty hmoty, řízenými rozdílnými, vzájemně se přetlačujícími freneziemi.
Metafyzika individualistů
Nechme stranou možné metafyzické problémy, které tato hrubě načrtnutá teze sama o sobě vyvolává, a podívejme se na ni v souvislosti s Neffovými ideologickými postoji. Ptejme se například, jak by vypadala etika založená na frenetické metafyzice. Povaha frenezie i potenciality je samozřejmě „bezbožná“ a „amorální“. To, co je vepsáno uvnitř hmoty, nebere ohled na člověka a jeho představy o správném či nesprávném uspořádání světa. Tyto představy jsou fikce, kterými se člověk snaží dát smysl permanentní válce frenezií, do níž je uvržen a jejíž je koneckonců součástí. Tlak laviny zvané frenezie ale není možné těmito fikcemi nijak zvrátit. Peklo nakonec vždycky zvítězí a lidstvu nezbude než se cítit příjemně v jeho teploučku. „Obecně vzato, odvozeno od teze o frenezii, stane se to, co je potenciálně možné a čemu není zabráněno,“ shrnuje Neff ústřední tezi své metafyziky. Silou, která lidské civilizaci umožňuje čelit této hře hmoty, tak není soustava morálních zásad, ale právě věda a technika. Na závěr svého textu Neff říká, že právě technologie umožňuje člověku zasahovat do bitev materie a dát frenezii prostor, aby se realizovala způsoby, které jsou pro člověka žádoucí. Vědci jsou dobrodinci lidstva, protože oni jediní dokážou svými omezenými nástroji zahlédnout kontury této neviditelné věčné války a občas v omezené míře zasáhnout.
Z ideologického hlediska je podstatné pro frenezii i to, že je to síla působící zevnitř samotné hmoty. Odtud můžeme vyvozovat Neffův obdiv k aktivním, úspěšným a „vnitřně řízeným“ osobnostem. Do společenského řádu lze Neffovu tezi převést i slovy „moje možnosti se prosadit končí tam, kde začínají schopnosti se prosadit někoho, kdo je silnější než já“. Frenezie je metafyzika individualistů, kteří jdou tvrdě za vlastní seberealizací. Dá se na ni pohlížet i historickou perspektivou jako na formulaci určitých ideálů, které byly pro české prostředí devadesátých let určující – je to metafyzika společnosti rodícího se kapitalismu, která si uvědomuje nelítostnost této ideologie, ale zároveň nevidí jinou perspektivu než se na nové podmínky adaptovat. A konečně je to metafyzika scifi zbavené veškeré víry ve světlé zítřky lidstva. Budoucnost je zkrátka to, co se stane, pokud se nám nepodaří zařídit, aby se stalo něco jiného.