editorial

Celková částka, kterou jednotlivci i firmy v České republice věnují na dobročinné účely, se pohybuje kolem pěti až šesti miliard korun ročně – a nezanedbatelná část této sumy plyne do umění a kulturních aktivit. Jak vyplývá z tematických článků v tomto čísle, podpora umění bohatými lidmi v naší společnosti roste. To je sice dobrá zpráva, ale následovat americký model, který nepočítá se státní podporou kultury a spoléhá pouze na mecenáše, by byla zásadní chyba. Mimo jiné proto, že financování umění státem není podmíněno libovůlí dárců, ale úsudkem odborných komisí, které neočekávají žádné protislužby. Ptáme se, proč se vlastně bohatým lidem a firmám vyplatí financovat kulturu a jaké hodnoty z této podpory plynou. Jedním z důvodů může být i to, že společnosti prospívá iracionalita a nemožnost exaktní měřitelnosti kulturních a uměleckých aktivit, a že pokud bychom se spolehli pouze na utilitární mechanismy trhu, bylo by to stejné, jako bychom svěřili „kormidlo někomu, kdo ignoruje ponořené části ledovců“. Dočtete se však i o odvrácené straně filantropie, která mnohdy slouží jako alibi a strategie polidštění kapitalismu. Příkladem jsou aktivity jednoho z nejviditelnějších sponzorů českého umění J&T Banky. Zkrátka, mecenáši jsou různí, každopádně bez podpory jednoho z nich by před lety nevznikl ani časopis A2.